Vrávorající prezident Miloš Zeman, jehož musí při návštěvě Číny jeho okolí podpírat a ke společnému focení dokonce přivézt na vozíku, pochopitelně vyvolává vážné pochyby, zda je ještě k výkonu funkce způsobilý. Dokonce již teď, o dalších pěti letech v úřadu ani nemluvě.

Přitom nejde o nic nového. A tím spíš pak až trapně vyznívá dosavadní relativní nezájem Zemanovi se postavit. I dosavadní dva hlavní protikandidáti, Drahoš a Horáček, spíše hodlají palmy vítězství dosáhnout tak trochu oklikou, v roli menšího zla, k němuž se pak ve druhém kole přikloní většina společnosti, včetně těch Zemanových voličů z roku 2013, které svými reálnými i jen verbálními „prasárnami“ zklamal. Ani české politické strany, ani občanská společnost nedokázaly zatím zrodit nebo postavit nějakou, jak se říká, „těžkou váhu“, jež by pochopitelně v prvním kole cílila na jiné voličské skupiny než stávající hradní populista, leč jaksi aktivněji, dravěji, s nějakou konkrétnější politickou představou, sebevědomě.

Případné kandidáty odrazuje řada faktorů, z nichž zde zmíníme tři. Prvním je existence či vážné obavy z existence populistické většiny, která se ve druhém kole zformuje proti komukoliv občanskému, prozápadnímu, „havlovskému“ apod. Zemanův elektorát z roku 2013 tvoří zdánlivě neprostupnou hráz, nedobytnou pevnost, kvůli níž mnoho lidí mohlo vzdát boj předem.

Ano, silný populistický blok mezi voliči existuje, nicméně určitě není tak monolitní, jak se může na první pohled zdát. Avšak k jeho rozdrolení je zapotřebí vést kampaň. Tím se ale dostáváme ke druhému limitujícímu faktoru, k penězům. Říká-li se: „Bez peněz do hospody nelez“, pro politiku to platí nikoliv dvojnásob, leč nejméně pětinásobně. Kde vzít peníze, řádově desítky milionů, na kampaň? Buď od nějaké partaje, nicméně stranický kandidát nemá dnes kvůli své stranickosti moc šancí. A partaje letos rovněž šetří na parlamentní volby a nechtějí zbytečně utrácet v „prezidentském dobrodružství“, zvláště když šance na úspěch jsou zde docela nízké.

Když tedy „zlaťáky“ nejsou od partají k mání, zbývají podnikatelé nebo oligarchové. Čímž jsme narazili přímo do čínské zdi třetího limitujícího faktoru. Právě čínská návštěva přece dobře ukazuje, pro koho je Zeman hlavně dobrý: pro podnikatelskou suitu, jež si ho de facto vozí (byť formálně tam vozí Zeman ji) jako medvěda na řetězu, jako svého druhu beranidlo, které v Číně rozráží vrata pro jejich obchody. Medvěd už je sice starý, sotva leze, hned se zadýchá, kdyby ho nechránili, bude ho spratkovsky tahat za ucho a křenit se mu kdejaký zajíc. Ale je to holt prezident, toho si Číňané, dbalí obřadů a hierarchie, považují. Do Číny tudíž musí, i kdyby tam měl vydechnout naposled.

Závěr? Jít proti Zemanovi znamená jít rovněž proti zájmům skupin, které Zemana používají jako „živého krtečka“, například PPF Petra Kellnera. Asi i proto se do boje o Hrad nikomu moc nechce, jelikož soupeř je zkrátka silný. Není jim pochopitelně přímo Zeman, nýbrž jeho ekonomické pozadí, které má k dispozici peníze i vliv, neboli dlouhé prsty.

Docela zásadní otázka dnešní doby tedy zní, jak si Zemanovu evidentní fyzickou sešlost vyhodnotí právě třeba v PPF či v jiných podobných kruzích. Dnes přece i slepý musí vidět, že dalších pět let už stávající prezident opravdu nemusí vydržet, nebo ano, ale pouze jako třesoucí se stařec po většinu času dobře ukrytý v hradních komnatách.

Proto pozor na prezidentské kandidáty. Mohou se mezi nimi vyskytnout tací, od nichž se po zvolení do úřadu bude očekávat pokračování v Zemanově roli beranidla v rouše medvědím, a oni ji vlastně nebudou moci odmítnout, poněvadž peníze na kampaň jednoduše nerostou v Africe na kampaňovníku…