K dalším světovým operním scénám, které do svého repertoáru zařazují opery Leoše Janáčka, přibyla letos Královská opera (Kungliga Operan) ve Stockholmu, kde uvedli Její pastorkyňu, samozřejmě že pod titulem Jenůfa. Série vyprodaných představení přitáhla pozornost obecenstva, které tu vyslechlo klíčové dílo moravského Mistra v originále s možností průběžně sledovat text ve švédštině. Nás překvapila stockholmská inscenace především skutečností, jak inscenátorky – režisérka Annilese Miskimmomn a výtvarnice scény a kostýmů Nicky Shaw – přesně dodržovaly místo a čas děje.

Důslednost připomínala naturalistickou podobu filmových ateliérů a v dnešní době scénického minimalismu a všemožných aktualizací působila doslova obdivuhodně. Na jevišti stál jednopatrový dům s několika dveřmi a okny a s kouřícím komínem, ve druhém a třetím dějství jsme pak sledovali interiér s místností ve zvýšeném podlaží, kde spala Jenůfa s dítětem, a dole s kuchyní, kde měla Kostelnička dokonale roztříděné kuchyňské potřeby, příbory, sběračky a vařečky, talíře, hrnce a mísy, aby se pak v dalším dějství scéna změnila v pečlivě prostřený stůl, připravený pro okruh svatebních hostů.

Režie dynamicky koncipovala jednání postav s dramatickými zvraty a pohybově náročnými akcemi, využívajíc architektury zejména v l. dějství, kdy jednotlivé postavy často chodily do domu a ven, aby spolu rovněž komunikovaly otevřenými okny. Jistou chybou byl fakt, že tu chyběli muzikanti při rekrutské scéně, ale to se dalo prominout. Intenzita citového prožitku prostupovala jak fyzické jednání, tak pěvecký výraz a jednotlivé situace byly vždy vystupňovány s maximální expresivitou.

Janáčkovský styl dokonale zvládl dirigent Jonathan Darlington, který jednotlivé scény vždy dynamicky vygradoval, využívaje kontrastu lyrických prodlev s dramatickou naléhavostí. Tento přístup se týkal nejen práce se sólisty, ale i se sborem Kungliga Operans kör (sbormistr James Grossmith) a pochopitelně i s orchestrem Kungliga Hovkapellet.

V sólistickém ansámblu dominovaly především představitelky obou čelných rolí. Sara Olsson vtiskla Jenůfě zejména dramatický výraz, kterým vystupňovala především v l. jednání její vnitřní neklid, aby poté jakoby se vnitřně smířila se svým zoufalým osudem. Stejně tak i Katarina Dalayman jako Kostelnička podala sevřený dramatický výkon, připomeňme její monolog z l. dějství, kde vzpomíná na svůj někdejší pohnutý život a kde v kontrastu obsáhla vnitřní rozpolcenost svého charakteru i vrozenou dominanci. Jesper Taube jako Laca rovněž obnažil narušené ego, zmítající se žárlivostí na svého nevlastního bratra i sžíravou touhou po milované Jenůfě, zatímco Magnus Vigilius jako Števa vše postavil na exhibicionismu a samolibosti. V galerii postav našly rovněž své místo Kristina Marling jako úzkostlivá stařenka Buryjovka, dále pak Annica Nilsson jako panovačná rychtářka, Johanna Rudström jako dovádivá Karolka, Louise Reitberger jako přičinlivá pastuchyňa, Maria Matyazova Milder jako úslužná služebná Barena a Vivianne Holmberg jako rozdychtěný pasáček Jano. K nim se řadili také Jens Persson jako účastný stárek a John Erik Eleby jako důležitý rychtář.

Závěrem je tedy nutno konstatovat, že nás ve Stockholmu mile překvapili tím, že se v interpretaci Janáčkovy opery vůbec nedali ovlivnit převažujícím trendem opery aktualizovat a jeviště přizpůsobit často vyšinutým představám exhibujících režisérů. Bylo by dobře pozvat tuto inscenaci k nám, abychom mohli plně docenit přesvědčení švédských umělců, že dílo má své dobové zázemí a že aristotelská jednota tří veličin – děje, času a místa – stále platí.