Usáma bin Ládin a jeho teroristický úder unesenými letadly z 11. září 2001 byl vlastně, cynicky řečeno, prvním úspěšným (vzdušným) bombardováním New Yorku v historii. Severokorejský totalitní vládce Kim Čong-un dnes hrozí Americe jadernou bombou a raketami, leč o zasažení New Yorku se mu i tak může zatím jen zdát – jako cíl pro své strašení si vyhlédl ostrov Guam, tzv. autonomní ostrovní území USA, ležící v severozápadní části Tichého oceánu, kde se nachází významná americká letecká základna. Zkrátka a dobře, trefit New York není žádná legrace a tímto potenciálem nyní disponuje jen nevelký okruh zemí, jež vlastní mezikontinentální balistické střely. (Variantu, že někdo může k americkému pobřeží připlout a něco vypálit z menší vzdálenosti, nechme nyní pro zjednodušení stranou.)

Nicméně nepřátelům Ameriky nedá představa New Yorku či jiných velkých amerických měst obrácených v trosky (nikoliv hurikánem) pochopitelně spát. Tak například už v roce 1938 vrchní velitel nacistického letectva maršál Hermann Göring požadoval vývoj letadla, které by dokázalo dosáhnout východního pobřeží Spojených států a svrhnout bomby na New York a další americká velkoměsta. Útok z 11. září 2001 má tudíž řadu významných, byť nakonec neuskutečněných předchůdců.

Jeden z nacistických plánů si pak určitě zaslouží zvláštní pozornost – projekt raketoplánu Silbervogel (Stříbrný pták), který měl na New York udeřit možná i pomocí jaderné či alespoň špinavé jaderné bomby (tedy takové, jež pouze po širokém okolí „rozprskne“ radioaktivní materiál). A pro nás je zajímavá rovněž skutečnost, že autorem tohoto – ve své době nesporně fantastického – projektu byl český neboli sudetský Němec Eugen Sänger, jenž se narodil v roce 1905 v krušnohorské obci Přísečnice (německy Pressnitz) na Kadaňsku.

Láska ve stínu laboratoře

„Takový letoun! Dovedeš si to představit? To je jak rána do hlavy! Tenhle ďábelský motor s tahem sto tun vynese letoun do obrovské výšky, 300 až 400 kilometrů, a on pak jako žabka po vodě poskakuje atmosférou, aby se vynořil nad New Yorkem a shodil svůj náklad! Není to ohromný nápad?“ vykládal koncem května 1945 v Berlíně konstruktér raketových motorů Alexej Isajev nadšeně svému kolegovi, Borisi Čertokovi, specialistovi na elektronické kontrolní systémy. Právě se vrátil z Peenemünde, ze speciální německé základny pro vývoj tajných zbraní, kde nalezl dokumentaci německého raketového orbitálního letounu z širšího projektu „Amerika Bomber“, nazvaného Silbervogel čili Stříbrný pták jistého Eugena Sängera.

„S odstupem let lze říci, že právě Sängerův Stříbrný pták, původně v roce 1936 koncipovaný jako pilotovaný mezikontinentální dopravní letoun a později nabízený jako Amerika Bomber nacistům, byl předobrazem a inspirátorem nejen později realizovaných amerických raketoplánů a sovětského raketoplánu Buran, ale především řady nedotažených projektů hypersonických letounů a raketoplánů,“ uvádí ve svém článku „Na křídlech do kosmu“, zveřejněném v roce 2011 na internetových stránkách Aeroweb, Stanislav Kužel. (Pozor, Aeroweb.cz je internetový server pro piloty a zájemce o létání, nechvalně proslulá hlásná trouba ruské propagandy se jmenuje Aeronet.cz.) Není divu, že Alexej Isajev, jehož Kužel v článku cituje, ucítil po nahlédnutí do plánů německého raketoplánu doslova „ránu do hlavy“. Stříbrný pták byl totiž asi jedním z nejpozoruhodnějších projektů, které se zrodily v konstrukčních kancelářích pracujících pro Hitlera.

„Leteckými útoky na Spojené státy by se uštědřila lekce Židům,“ prohlásil prý onehdy Adolf Hitler. Ale realizace takové „lekce“ narazila na přece jen omezené možnosti tehdejší techniky. Nacistické Německo nedisponovalo bombardérem, který by dovedl k pobřeží USA doletět, respektive který by dokázal doletět tam a ještě zpátky, či zpátky někam, kde by mohl bezpečně přistát – na území kontrolovaném nacisty nebo jejich spojenci. A i pokud by podobným strojem disponovalo, nemělo zase stíhačky s dostačujícím doletem, takže by muselo takový stroj nebo jejich letku poslat na Ameriku zcela bez ochrany.

Jeden z dobových plánů chtěl tudíž velkou vzdálenost překonat tak, že by velké letadlo neslo letadlo menší (nebo i více menších letadel), dopravilo by ho do určité vzdálenosti, a pak by ono menší letadlo zamířilo nad americká města. S návratem těchto menších cílových strojů se nepočítalo, jejich piloty měly zachránit německé ponorky, či se dokonce měli stát jakýmisi nacistickými kamikaze. Nepotřebovali by tedy ani výcvik bezpečného přistání, podobně jako teroristé z 11. září 2001.

Zdánlivě nerealizovatelný úkol ale nakonec přiměl nejlepší německé konstruktéry k řešením, která překonala svou dobu a jichž se dodnes používá, byť se naštěstí do roku 1945 nedočkaly uskutečnění, či pokud ano, tak zpravidla nikoliv v účinně použitelné míře. Svou dobu patrně nejvíce předběhl právě projekt orbitálního bombardéru Silbervogel.

Jeho tvůrce Eugen Sänger zprvu působil na Technické univerzitě ve Vídni, ovšem jeho tehdejší návrh raketoplánu rakouské ministerstvo obrany ohodnotilo vzhledem k dobovým technickým možnostem jako nerealistický. Větší šance uskutečnit vesmírně sny nabízel až nacistický režim v Německu. S pomocí Hermanna Göringa založil člen SS a NSDAP Sänger v Trauenu výzkumný raketový institut a začal pracovat na projektu bombardéru (raketoplánu), který měl mít schopnost zasáhnout jakékoliv místo na planetě Zemi.

V roce 1937 k němu do kanceláře nastoupila šestadvacetiletá fyzička Irene Bredtová. Přeskočila mezi nimi jiskra (v roce 1951 se pak vzali), ovšem hlavním plodem jejich společného života a práce měl být Silbervogel neboli Stříbrný pták. Pilotovaný balistický bombardér, který by pomocí raketového motoru vystoupal k hranicím vesmíru a poté by klouzavým letem pokračoval až třeba právě nad New York, kde by upustil bombu, možná i atomovou (či špinavou atomovou), načež by pokračoval buď zpět, anebo dál, nad Tichý oceán, kde by přistál na nějakém Japonci drženém ostrově, anebo dokonce po obletu zeměkoule zpátky v Německu.

Šíleně rychlá žába

Stříbrný pták měl mít trup ve tvaru náboje přeříznutého podélně napůl, dlouhý asi třicet metrů, s malými křídly a směrovými kormidly. V jeho špici se nacházelo místo pro pilota, za ním by se pak skoro po celé délce trupu rozkládaly nádrže s palivem a okysličovadlem pro raketový motor, a též pumovnice. Hmotnost prázdného letounu byla vypočítána na necelých 10 tun. Vzhledem k rychlosti stroje nehrozilo napadení nepřátelskými stíhači, a proto se ani nepočítalo s žádnou obrannou výzbrojí.

„Neméně pozoruhodný jako samotná konstrukce byl i profil letu. Jako vzletová dráha měla sloužit tři kilometry dlouhá kolejnice, po níž se pohyboval raketovým motorem tlačený vozík. Na něm upevněný letoun měl vzlétnout pod úhlem 30 stupňů a po dosažení výšky 1500 metrů letět rychlostí 1850 kilometrů za hodinu. Teprve tehdy bylo plánováno zažehnutí hlavního raketového motoru, jenž by po osmi minutách letu a spálení 90 tun paliva stroji udělil maximální rychlost 22 100 kilometrů za hodinu a vynesl jej do výšky 145 kilometrů (dle některých pramenů až 280 kilometrů).

Poté měl raketoplán klouzavým letem zamířit zpět do atmosféry, opět se od ní ve výšce zhruba 40 kilometrů ‚odrazit‘ a dále pokračovat stále menšími ‚skoky‘, asi jako když házíte ‚žabky‘ na hladině rybníka. Tento neobvyklý způsob letu měl rovněž pomoci chlazení povrchu letounu rozpáleného třením vzduchu. Po návratu do atmosféry by raketoplán normálně přistál na podvozek,“ popsal podrobně prazvláštní způsob pohybu Stříbrného ptáka v roce 2004 v Mladé frontě Dnes Michal Hamšík.

První prototyp by sice podle pozdějších propočtů asi shořel v atmosféře podobně jako nešťastný americký raketoplán Columbia, nicméně nešlo o technicky neřešitelný problém. Nejstrašnější však je, jak Sängerův Silbervogel, pravzor amerických raketoplánů, jejichž konstrukce navázala na Sängerovy myšlenky, dodnes uchvacuje moderností a vyspělostí svého pojetí. Smrtonosnou vyspělostí, nutno zdůraznit.

Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 byl ale Sängerův projekt naštěstí zrušen – vývojový tým měl tehdy kromě testovacího zařízení pro motory i model letounu zkoušený ve větrném tunelu. Německé vedení však cítilo potřebu soustředit se na konvečnější zbraně, projekt se mu zdál příliš složitý a drahý. Na rozdíl od Američanů, kteří se po válce, stejně jako Sověti, též zmocnili plánů Sängerova raketoplánu. A Stalin se dokonce po roce 1945 údajně pokusil, byť neúspěšně, Sängera unést do Sovětského svazu.

Po ukončení projektu raketoplánu Sänger pracoval pro Německý výzkumný ústav bezmotorového létání, kde se však – poněkud paradoxně – zabýval vývojem náporových (tryskových) motorů a též konstrukcí stíhacího letounu Škoda-Kauba, vyvíjeného konstrukční kanceláří Škoda-Kauba v Praze. Šlo rovněž o technologicky velmi progresivní letoun, poháněný právě zmíněným náporovým motorem, stručně řečeno o potenciálně velmi nebezpečnou stíhačku.

Ani v tomto případě se nepodařilo letoun před koncem války dokončit, ale výsledky využili vítězní Spojenci. Sänger i jeho žena po válce odmítli spolupracovat s Američany, po roce 1945 působili zprvu ve Francii a později v Německu. O Sängerově mimořádné technické jasnozřivosti svědčí i fakt, že roku 1953 navrhl pro pohon kosmických lodí použití antihmoty, a zabýval se též využitím fotonů a takzvaného slunečního větru. „Lety do vesmíru jej nepřestaly zajímat, přednášel o nich nejen v Evropě, ale i v USA. V roce 1951, na ustavující konferenci Mezinárodní astronautické federace v Londýně, byl Sänger zvolen jejím prvním prezidentem. Zemřel na infarkt, jak se říká ‚v botách‘. Při přednášce o teorii kosmických letů v Berlíně roce 1964,“ shrnuje závěr Sängerovy životní pouti Stanislav Kužel.

Krakatit v křepelčím vejci?

Úkolem, jak provést bombardování New Yorku, byl však pověřen i další geniální technický mozek Třetí říše, Wernher von Braun, jenž později Američanům zkonstruoval raketu, s jejíž pomocí doletěli až k Měsíci. To ale nastalo až po válce, do roku 1945 von Braun, podobně jako Sänger, pracoval na zničení Ameriky i dalších zemí protihitlerovské koalice.

K úderu na Spojené státy nacisté jednak hodlali využít von Braunových raket V-2, jimiž útočili hlavně na Velkou Británii. Avšak ty měly krátký dolet v rozmezí jen 300 až 380 kilometrů. Zmíněný handicap ale hypoteticky překonávalo následující řešení: k americkému pobřeží měly rakety V-2 dovléct ponorky ve speciálních vodotěsných pouzdrech, uzpůsobených ke startu raket.

Nicméně Wernher von Braun střežil v šuplíku i základní výpočty a studie rakety, která by se obešla bez zranitelných ponorek. Nosiče A-9/A-10 o hmotnosti skoro 100 tun a doletu několika tisíc kilometrů. Německé rakety měly být na New York naváděny též rádiově za pomoci nacistických agentů vysazených z ponorek. Dva z nich údajně dopadl FBI. Nejprve dostali trest smrti, ale po skončení války jim byla udělena milost.

New York tak zůstával dlouho ušetřen. Nacisté své technicky jistě pokrokové plány naštěstí nestihli zrealizovat a sovětské rakety se dostaly nejblíže pobřeží Spojených států během kubánské krize v roce 1962.

Úder se podařil až Usámu bin Ládinovi, který objevil celkem prostý způsob, jak vytvořit raketu z civilního letadla. Elegantně rovněž vyřešil problém návratu pilota, který většinu předchozích projektů nesmírně komplikoval: rozlouskl ho nikoliv fyzikálně, ale přímo metafyzicky, slibem bezprostřední odměny za mučednickou smrt v muslimském ráji.

To Wernher von Braun svou práci pro Hitlera i pro Američany zdůvodňoval čistě empiricko-technokraticky: údajně ho zajímala pouze technika, chtěl prý jen dostat člověka do vesmíru, etickými otázkami si údajně hlavu nelámal.

„Vědec, který vyvíjí rakety, necítí morální dilema. Kdyby tomu tak bylo, muselo by stejně hryzat svědomí každého, kdo se podílí na výrobě letadel. Letadlo je sice především dopravní prostředek, ale lze také pod něj zavěsit pumy a hodit je někomu na hlavu. Rakety jsou absolutně to samé,“ pronesl později ve Spojených státech. Při jeho slovech však mrazí. Snad nejděsivější na celé věci je totiž skutečnost, jak nesporně geniální mozky lidí typu Wernhera von Brauna prudce degenerují na inteligenční úroveň žáka zvláštní školy, jen co narazí na etické otázky týkající se jejich vlastního působení.

Přitom palčivost těchto dilemat vzhledem k rozvoji vědy a techniky vzrůstá, a to i v dobách míru. V roce 1922 obdržel Nobelovu cenu za fyziku dánský fyzik Niels Bohr – „za zásluhy o výzkum struktury atomu a atomového záření“. O dva roky později vyšel román Karla Čapka Krakatit, jehož hlavní hrdina, geniální chemik inženýr Prokop, vynalezne na základě studia struktury hmoty výbušninu dosud nevídané brizance, o kterou se pak logicky začnou zajímat všemožné světové mocnosti, státní i revolučně-teroristické.

Čapkova vize je však děsivější, než by se mohlo na první pohled zdát. Za vědecko-technicky snad nejzajímavější místo v Krakatitu nutno označit řešení problému vhodného nosiče. Zde měl Čapek jistou výhodu, neboť raketová technika byla tehdy ještě v plenkách, a musel tedy problém dopravy nesmírně ničivé výbušniny na cíl řešit originálním způsobem.

Jeho krakatit proto stačilo rozprášit, vysypat na malé hromádky na určených místech, a pak pomocí silné pirátské radiostanice změnit „frekvenční klima“ v evropském éteru – a následoval by ničivý výbuch. Netřeba dlouho rozvádět, co by s podobnou výbušninou dokázaly napáchat všemožné teroristické organizace, pro něž jsou balistické střely přece jen nedostupným zbožím. Například americká protiraketová obrana by byla proti krakatitu naprosto bezzubá…

Ano, krakatit, jak ho popisuje Karel Čapek, zatím (asi?) nikdo nevynalezl. Lze však objevení něčeho podobného předem vyloučit? Lze vůbec vzhledem k šílenému tempu, jímž kamsi pádí vědeckotechnický pokrok, cokoliv předem vylučovat? A nelze třeba předvídat, že dejme tomu za dvacet let půjde snadno vyrobit velmi destruktivní atomovou bombu velikosti křepelčího vejce, kterou si kdosi strčí do kapsy, zanechá ji v nějaké megapoli v nějaké škvíře a načasuje spínač na pár hodin po svém předpokládaném odjezdu? (Nebo ji třeba odpálí přes mobil.)

Když jde vyrobit a masově prodávat mobilní telefon, jenž zároveň slouží jako televize, rádio, fotoaparát, kompas, radar, navigační jednotka a kdo ví co ještě, tedy zařízení, o němž se tajným službám donedávna ani nesnilo, proč by nešlo podobně „zlidovět“ třeba i atomovou bombu? Uvidíme. Bohužel, propast mezi technickými možnostmi a morálním stavem lidstva (včetně jeho náchylnosti věřit falešným prorokům a jejich „postpravdám“ či ideologiím) se zatím neustále prohlubuje.