„Studoval jsem historii Tibetu a vím, že to byla otrokářsko-feudální společnost. … Pokud jsi bez dovolení přespal na pozemku lámy, bude ti uťata ruka. Dalším trestem bylo vylupování očí nebo zakovávání otroků do řetězů,“ nechal se slyšet prezident Zeman během nedávné cesty po Moravskoslezském kraji ve Frenštátu pod Radhoštěm. Tibetskou vlajku pak nazval vlajkou „otrokářskou“.

Mělo jít asi o jakýsi eticko-civilizační argument k ospravedlnění čínské okupace Tibetu. Pomineme-li fakt, že největším podnikatelem v současné Číně je armáda používající odvedené brance právě jako novodobé otroky ve svých nesčíslných továrnách měl prezident asi v úmyslu denunciovat Tibet a jeho společnost více explicitním vyjmenováním drastických trestů, které každý moderní a rozumný člověk musí přece odmítat. Věc se má tak, že když prezident zrovna nelže, zapomíná ke svému A říct i B. Drakonické a kruté tresty byly vlastní i evropskému středověku, v některých částech světa přežily koneckonců dodnes. Měl-li prezident na mysli, že právě čínská okupace od těchto trestů Tibeťany osvobodila, hluboce se mýlí. Byli to právě Číňané, které vše vyjmenované Tibeťanům v masovém měřítku prováděli a dále to vylepšili mj. o upalování, hromadné znásilňování žen, mnichů i mnišek a další bonbónky, o kterých Zeman jistě někde četl, stejně jako jistě ví, že k nim docházelo v druhé polovině 20. století, tedy historii poměrně nedávné.

Zemanův problém je v tom, že obhajuje neobhajitelné. Ve své velikosti a izolovanosti se nachází v situaci, že kdyby mu zavolali z Bangladéše, pojede do Dháky a uzavře strategické partnerství s Bangladéšem. Důvody i výhody se nakonec vždycky nějaké najdou. Jenže ho nikdo nikam nezve, tak zve alespoň sám sebe na návštěvy krajů českých. Jeho agendou se mu stal on sám, způsob vyjadřování i vystupování sklouzl do roviny divadelní scény během první zkoušky plné improvizací a nepřesností.

Čínskou nenávist k dalajlámovi lze vysvětlit materialistickou ideologií komunismu a marxismu. Možná má náš prezident s čínskými soudruhy společného více, než je na první pohled zřejmé. Proto ani nemůže překvapit, že pro kruté tresty, jejichž zmíněním chtěl počínsku„delegitimizovat“ Tibet jako zemi, společnost i kulturu, by mohly nemalou podporu získat právě mezi jeho příznivci, zatímco u ideových odpůrců je to v pravděpodobnosti hraničící s jistotou vyloučené.