Pátek, 29. srpna

Eurolines z Florence přes Drážďany a Berlín do Kodaně. Před Berlínem západ slunce – na horizontu jasný světlý pruh, nad ním zlatě nasvícené mraky, mezi kterými Amon-Re vrhá svazky paprsků. V popředí řady větrných elektráren, které rozhánějí čas a posouvají svět do jiné polohy.

Trajektem přes moře do Dánska. V pět ráno Kodaň. Město se pomalu probouzí. Z hlavního nádraží busem A5 na letiště. Na refýži nerušeně močí opilec. V 9.55 odlet do Narsarsuaqu. Ve 14 h z okna hory jižního Grónska. Překvapilo mě, jak je jih Grónska hornatý. Pak přes ledovou pláň. Jak člověk nemůže měřit od ničeho vzdálenost, zdá se mi najednou, že se letadlo ve vzduchu zastavilo. Klesáme a pod námi se objeví přímka přistávací dráhy v Narsarsuaqu. Letadlo udělá velikou otočku nad fjordem a jde na přistání z moře. Zabrzdíme cca 150 metrů od konce ranveje. Letiště, jeden velký hangár s freeshopem a místem pro bágly. Městečko – několik baráků a bytovek + zelená bouda, kde sídlí místní policie. Dvacet metrů za ní si postavíme stan, ve kterém si necháme věci na zpáteční cestu.

Místní kavárna Ice Blue, zároveň infokancelář, kde prodávají zdejší suvenýry – figurky vyřezané z kostí a parohů sobů, nebo z narvalích rohů. Pěkné, ale drahé. Před kavárnou několik výletníků – první a poslední, které jsme viděli.

V kanceláři dohodneme převoz přes fjord do Brattahlid, 150 DK za osobu. Do přístavu pěšky cca 2 km. Na hladině fjordu plavou ledové kry. Krkavci, celá hejna.

Bratahild. Zde měl přistát Erik Červený. Víska o dvaceti domech, rozesetých na březích fjordu a ve stráni nad ním. Herberk, kavárna, ukázka vikingského domu a prvního křesťanského kostela v Grónsku. U přístavního mola stojí rozcestník, na kterém je Narsaq 50 km. Myslí vzdušnou čarou? Žádné cesty tam přece nejsou.

Přes hřeben několik kilometrů do Tasiusaqu. Ves o pěti domech. Utáboříme se na pěkné loučce nad zátokou, ve které „kotví“ velké ledové hory. Vypadá to jako přístav, ve kterém jsem zaparkované lodě všech velikostí – od galeon po kocábky.

Sotva se rozložíme, zjeví se Eskymák a ukazuje, že musíme pryč. Když se nemůžeme či spíše nechceme domluvit, přivede ženu, bělošku, která umí lámaně anglicky. Nemůžeme tam prý stanovat, protože tam roste tráva pro ovce, letos bylo sucho a trávy je málo.

Na to těžko co říct, i když tráva je tam úplně vypasená – aspoň na evropské poměry. Měli bychom vypadnout, mají samozřejmě pravdu, je to jejich chléb vezdejší a my jsme prachsprostí vetřelci, ale už je pozdě, za chvíli zapadne slunce, bude kosa a hledat nové místo na táboření se nám zrovna dvakrát nechce. Nabídneme pastevci peníze. Inuita to odmítá, pak si ale řekne 60 DK za osobu. Zdá se mi to moc a řeknu 60 DK za stan. Vrtí hlavou. Krčím rameny, že se tedy nedá nic dělat. Nakonec ale souhlasí.

Ještě než se úplně setmí, jdu se projít k zálivu. Absolutní ticho, ve kterém je slyšet, jak ledové hory praskají. Najednou se ozve rána, jeden z ledovců se rozlomí ve dví, obrovské kusy ledu se ve vodě převrátí, než najdou novou stabilitu.

Fantastický západ slunce. Jakmile sluneční světlo definitivně pohasne, udělá se hrozná zima. Rozděláme oheň. Jakeš vytáhne kytaru a nad zátokou, na břehu Atlantiku v Grónsku pod oblohou plnou hvězd se nese Ascalona, Little Big Horn, Bedna od whisky… Zní to naprosto surreálně. Směju se. Při Děvčátko, odejdu zakrátko… se najednou člověka dotkne smutek, jako kdyby byl už rok na cestě. Vytáhnu slivovici, kterou jsem dostal od Aleše před týdnem v Krkonoších na cestu a která se mnou přeletěla oceán.

Neděle, 31. srpna

Ráno děláme čaj a balíme stany. Přes Tasiusaq, kolem zálivu doprava přes hřeben do Nunataagu. Když přecházíme rokli na samém konci zálivu, vidíme od moře blížit se obrovského ptáka. Orel mořský se vrací z rybolovu, přelétne nám nad hlavou a zapadne někam do skal nad námi.

Ovčí farma, dva tři domy, velký plechový chlév, zrezivělé zemědělské stroje – zátiší jako z nějakého státního statku v době komunismu.

Inuitský pastevec na čtyřkolce, mluví jen grónsky, snaží se nám něco vysvětlit. Říkáme Narsaq. Kývá hlavou a ukazuje rukou před sebe. Velice jednoduchý, velice příjemný, velice přátelský. Podmiňuje to první ostatní?

Od farmy 2 km přes pastviny a ploty dolů k moři a po levé straně fjordu kolem poloostrova na Kangerlua. Ovčí stezka mezi všudypřítomnými nízkými keřovitými vrbičkami občas zmizí. Je odliv a voda fjordu se změní v prudkou řeku, po které plují zpět na volné moře ledové kry. Ledovce s rachotem naráží na své ledové druhy, které uvízly na dně. Nárazy, praskání a lámání ledu vydává rachot, jako kdyby se nějací obři bavili hrou v kuželky s nějakými obrovskými valouny. Ve fjordu loví osamělý tuleň. Oběd na velikém plochém kameni s výhledem na široký průliv. Na vařiči polévka, do které nakrájený kozák.

Přes louky do Kangerlua. Osada o třech domech a nezbytného plechového hangáru. Opět scénka jako v Česku za starých časů. Je vidět, že bordel lze produkovat i bez komunistického státně organizovaného budovatelského úsilí a že může mít také přirozené důvody.

Blbý výstup sutí a hustými vrbičkami v prudkém svahu přes tři skalní stupně. Už to vypadá, že to s těžkými pingly na zádech nepůjde, když objevíme traverz po ovčí stezce, která je zaříznutá ve stěně a je ovšem místy jen cca 80 cm vysoká, takže se člověk musí spustit na čtyři. Podrápaní se vydrápeme až k vodopádu, kde se voda řítí z hrany náhorní plošiny dolů k oceánu, a rozbijeme nad ním tábor.

Najíme se a ve slábnoucím světle rychle nasbíráme dřevo na oheň. Táborák čtyři sta metrů vysoko na skále nad Atlantikem. Dole v dálce na druhé straně zálivu slabě probleskuje světlo z Kangerlua. Z temnoty zálivu probělávají ledovce, které sem ze severu zahnal vítr a mořské proudy. Vládne absolutní ticho, které ruší jen praskání ohně. Je skoro bezvětří, k tomu teplo – to není dobrý znamení.

Dopijeme slivovici, včetně skotské, kterou jsem dokoupil na letišti v Kodani. Jakeš je namazaný. Když se nad ránem spustí déšť, snaží se ho Petr Slavík, který s ním spí ve stanu, vzbudit, že má venku věci. Jakeš nereaguje. Ráno pak nadává, že má mokrý věci.

1. září, pondělí

Ráno déšť nepřestává. Složitě balíme. Vaříme v dešti čaj a vyrážíme dál, podél řeky vzhůru k jezerům v centrální části Země Erika Rudého. ERIK AAPPALAARTUP NUNAA. Grónština jsou z poloviny samá A. Kolem skalní průrvy, kterou v hornině vyhloubila voda, dorazíme k velkému jezeru. Krásná skalnatá krajina, která ale podle mapy moc nesedí, hlavně jezera, kterých je ve skutečnosti mnohem víc, což značně ztěžuje orientaci.

Rozhodneme se jezero obejít zleva. Pak dlouhý sestup na druhou stranu poloostrova rozlehlými podmáčenými loukami, bažinami, mezi nízkými vrbičkami, borůvčím, kolem nesčetných jezírek. Stále prší. Voda shora i zdola, ze všech stran. Směrem od fjordu se nad krajinu natáhne mlha a vypadá to, že v tom bílém mléce navíc zabloudíme. Naštěstí to netrvá dlouho a mlha se zase zvedne a před sebou uvidíme fjord, který ohraničuje Zemi Erika Rudého na druhé straně. Dopoledne boty, které jsem večer u ohně několikrát důkladně promazal včelím voskem, ještě jakžtakž drží, ale pak náhle kapitulují a během pár minut je v nich hotový rybník. Kolem 13 hodiny zahlédneme šikmo před sebou nějakou stříšku. Zamíříme k ní a dojdeme k malé boudě z překližky, sloužící jako útulek při nepřízni počasí. Komu slouží, místním, Eskymákům, pastevcům? Široko daleko není žádná cesta a na ovčí cestičky jsme narazili naposledy včera.

Sestup úbočím vpravo k úzkému fjordu, jehož konec je rovný, jako kdyby ho někdo ukrojil nožem. Párek orlů. Sleduji dalekohledem jejich let až na místo, kde usednou. Úžasní, majestátní, obří ptáci, kteří plují nebeskými výšinami s klidem a důstojností bez znatelné námahy, jako kdyby to byly myšlenky. Zbavit je možnosti volně letět nad krajinou, zavřít je do klece, je to samé, jako je zabít – zabít myšlenku.

K fjordu podél malé říčky, kde jsou pstruzi, ale jsou moc malí na to, aby šli lovit. Za to tu je ohromné množství komárů, kteří lezou všude, zbaběle utočí v celých rojích na jednoho, přitom jim je jako zfanatizovaným kamikadze jedno, přijdou-li o život nebo ne – jenom když útočí. Myslel jsem, že v tohle roční dobu, na konci krátkého polárního léta, už tady komáři nebudou. Naštěstí jsou první a taky poslední.

Po pravé straně fjordu směrem k moři. Před hodinou přestalo konečně pršet, ale v botách to není nijak znát – jsou srkz naskrz promočené.

S pomocí kostky lihu se mi podaří rozdělat oheň z mokrého dříví a udělám si oběd – houbovku z Knorru. Večer spaní u rozestavěné rybářské boudy, kolem které velký bordel – ale taky dříví na oheň, který se nám po delším úsilí podaří rozdělat. Celou dobu sušíme boty a ponožky. Po hodině a půl jsou kožené boty jakžtakž odmokřené, ale vlhké zůstanou. Namažu je novou vrstvou včelího vosku. Na sebe si navléknu vlhké ponožky, které jsem zčásti usušil na ohni, a vlezu s nima do spacáku, abych je dosušil. V noci rána jako z děla. Ve fjordu nedaleko od nás puknul ve dví obří ledovec. Za chvíli na břeh naráží vlny vyvolané masou ledu, která se zřítila do vod fjordu. Všechno je vlhké, je zima a kolem čtvrté ráno začíná znovu pršet. To je fakt na palici.

2. září, úterý

Balíme za mírného deště. Když vyrazíme, jako napotvoru pršet přestane. Zprvu vrbičkami podél fjordu, za skalou napříč borůvkovou strání, stoupáme do kopců ve vnitrozemí – podél fjordu to dál nejde, protože skalní masív před námi končí strmě v moři a musíme jej obejít. V borůvčí mez kalami úplné plantáže kozáků a křemenáčů, které tady na severu nemají tak červenou barvu jako na Šumavě, za to jsou zdravé a tvrdé. Během chvíle jich máme plnou moskytiéru, aniž bychom je hledali – sebere jen ty, na které narazíme cestou.

Lezeme v suti, jen občas je skála. Oběd na žulové hraně, přes kterou spadá do údolí říčka, vytvářejíc na kamenné plotně tůň. Jsme už hodně vysoko a je odtamtud fantastický výhled přes celý fjord a vrcholky za ním, včetně výrazné hory ve tvaru špičatého kužele, až k obzoru a volnému oceánu.

Očistím houby, nakrájím je na větší kusy a hodím je na rozpálený olivový olej + pepř a sůl. Skvělé. Druhou várku udělám s nudlemi. Báječné. Pak po hřbetě, odkud je fantastický výhled – to, že jsme si zašli, nakonec stálo za to, ostatně jako každá zacházka v životě.

Výhled na Kangerluarsuku a ostré homole Naajat Qaqqaat. Vylezeme od moře do výšky 750 metrů a přes hřeben se spustíme do rozlehlé kotliny, jejíž značnou část vyplňuje jezero Taseq, 518 metrů. Shora vypadá, že je tak jeden, jeden a půl kilometrů dlouhé, ale obcházíme ho celou hodinu. V Grónsku se všechny věci jeví blíž, než ve skutečnosti jsou. Způsobuje to zřejmě dokonale čistý vzduch, který se vrství jako nějaká čočka – jako kdyby se člověk díval na svět zvětšovacím sklem.

Kotlina jakoby by byla začarovaná. Nikde se nic nepohne. Absolutní ticho, jako kdyby se člověk ocitl v jiné době, ve filmu, legendě, staroislandském eposu, na onom světě, kde nefungují žádné smysly. Sluch, hmat, čich jsou k ničemu, jenom pocit něčeho nadskutečného, fantastického. Kotlina jezera ztraceného v čase..

Přes mírné návrší a pak prudký sestup do údolí Narsaqel, na jehož dně musíme přebrodit řeku. Na druhém břehu narazíme na prašnou cestu, která vede podél toku někam vzhůru do skal, snad do nějakého lomu. Po několika dnech zase známka civilisace. Utáboříme se tam.

Je sedm večer, jsme asi sedm kilometrů od Narsaqu a já se rozhodnu, že vyrazím do hospody. Po cestě dolů k ovčí farmě, která se zdá docela blizoučko, mně to trvá skoro ¾ hodiny. Pak další tři čtvrtě po břehu moře do Narsaqu. Městečko se táhne od fjordu kilometr až k úpatí kopce, 685 metrů vysokého Qaqqarsuaqu. Mezi domy jsou veliké proluky, či dokonce louky, jako někde ve Velké Úpě. Nikde ani živáčka. Přivítá mě štiplavý kouř z malého ohýnku na skládce u moře. Je sotva znatelný. Normálně by to člověk ani necítil, ale jak jsem několik dní do sebe plnými doušky nasával čistý grónský vzduch – opojnou směs vzduchu stékajícího shora z ledovce se vzduchem vanoucím z oceánu, která na člověka působí jako nějaká silná droga a naplňuje ho euforií, tak se najednou dusím.

Hned z kraje jsem narazil na koloniál, malý zelený domek na kopečku, který se prakticky nelišil od jiných domků – jen měl navíc malý vývěsní štít. Že to je krám jsem zjistil podle toho, že se před domkem něco dělo, stála tam dvě auta. Jak jsem měl po několika dnech pochodu dost instantních polévek, koupil jsem si ten největší hnus – kakaové mléko a k tomu nějaké sušenky.

Když jsem vylezl ven, začalo pršet. Bloumal jsem liduprázdnými cestičkami mezi barevnými domky z překližky a marně hledal nějaké pohostinné zařízení. Ptal jsem se nějakých výrostků, ale na slova jako restaurant, hotel nebo pub nereagovali, až jsem narazil na napitého Inuita, sympaticky vypadajícího chlapíka kolem čtyřicítky, kterému z pod basebalové čepice lezly dlouhé vlasy. Lámanou angličtinou začal vypočítávat, kde všude mají zavřeno, až se mu najednou radostně rozzářily oči – dole u vody je otevřeno!

Jal se mě vysvětlovat, jak se tam dostanu, ale pletl se mu tak jazyk, že to nakonec vzdal a že mě tam dovede. Po pěti minutách jsme stanuli před nízkou červenou boudou, na které nenápadně visela nevelká reklamní cedule na Carlsberg, tak dvacet krát osmdesát čísel, jako kdyby nestáli o nové, místa neznalé hosty. Nebo že by byly vývěsní štíty hospod, stejně jako reklama na alkohol mezi Eskymáky zakázány?

Můj průvodce na ceduli ukázal, pak mi ještě naznačil, že vchod je z druhé strany a rozloučil se – od prvního pohledu byl sympatický a teď se mi to potvrdilo. Hloupě jsem si myslel, že můj doprovod si vzal jenom za záminku k dalšímu chlastání.

Lokál. Dřevem obložená podlouhlá místnost, u jedné stěny s dlouhým barovým pultem. Příjemné prostředí. Koupím si na baru pivo a kafe a sednu si k prázdnému stolu. Vlastně všechny stoly jsou prázdné, což mě přinutí vybrat si to nejlepší místo, stranou, ale s dobrým přehledem přes celou místnost a s krytými zády. V hospodě jsou jen tři lidé, barmanka, která rozmlouvá s nějakou mladou Inuitkou, a pak ještě nějaký opilec, který s vypětím všech sil balancuje na barové židličce. Tuborg, kafe a popelník dám na stranu, ale dobře k ruce, rozložím před sebou mapu a notes, zapálím si doutníček, dívám se do mapy a dělám si poznámky.

Postupem doby se lokál zaplňuje. Opilec u baru každého nového příchozího vítá zvoláním fuck you! Načež se sesune na barové židličce, vypadá to, že usnul, když se najednou napruží jako péro, vypne se jako kůň a posílá do horoucích pekel barmanku.

Vedle mne se usadí skupinka šesti Eskymáků, muž a pět žen. Po chvíli jedna z nich ke mně přijde a nedá jinak, než že si musím jít sednout k nim. Pijí pivo z velkého, dobře desetilitrového džberu s ledem, který mají uprostřed mezi sebou na stole, a okamžitě mně nalévají.

Ženě, která mne ke stolu takřka dovlekla, může být tak mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti, je vidět, že toho má hodně za sebou. Představí se jako umělkyně – a painter. Odpovím, že jsem taky umělec, a bard, což ji rozesměje a spolu s ní se směje celý stůl. Pak se to zapije, a tak to jde celý večer. Někdo řekne nějakou hlášku, úplnou blbost, stačí jen jedno slovo, druhý k tomu něco nesmyslného přidá a už se všichni válejí smíchy pod stolem. A znovu pivo.

Je to nakažlivý, chechtám se s nimi, ne a ne přestat. Šedesátiletý chlapík vedle ní, v brýlích se šibalskýma očima, je prý její muž, důlní inženýr. Naproti sedí stará ženská s bláznivým, trochu pomateným kukučem, vedle ní další inuitská babička, Eskymačka s výraznými mongolskými rysy, která na první pohled vypadá trochu dementně, ale řehtá se tak silně, že je jasné, že se vyzná. Vedle ní sedí cca šestadvacetiletá mladá žena, její dcera, docela pěkná, trochu při těle, ale to se na severu počítá. Ve tváři má takový mírný, nadčasový, mimozemský, mimolidský výraz, jako kdyby byla nějaký mořský savec, napůl žena, napůl tuleň. Pokradmu ji pozoruji a říkám si, že s ženou s takovou vizáží nemůžou být doma žádné problémy. Nebo naopak – člověk se ráno probudí s kudlou v zádech, respektive neprobudí.

Opilec u baru sebou trhne a křičí, že všechny mrdá – barmanku mrdá, hospodu mrdá, celý svět mrdá a má společnost je smíchy mrtvá. Už notně ožralá malířka tvrdí, že to je Skot, který se sem před lety přistěhoval, chlastá, ale jinak – dobrý chlapík, povídá a všichni se zase válejí smíchy, jako kdyby to byl ten nejlepší fór.

Vykládá mně, kde všude po světě má příbuzné – v Istanbulu, v New Yorku, v Madridu, a když zjistí, že jsem Čech, dodá, že zná Milana z Prahy. Jinak je příbuzná se švédským králem, má big house a že k ní musím jít spát – loni u ní při své návštěvě Greenlandu spal japonský císař, řekne s důrazem a Eskymáci spadnou smíchy pod stůl. Když jí řeknu, že jsem český král, s velbloudy jsem přešel Grónsko a za městem mám a big tent, jsou všichni smíchy pod stolem znovu. Umělkyně, která hraje prim, se vrátí k Milanovi z Prahy a opět má big house, do kterého je nutno jít spát. Když tvrdím, že jdu zpátky do hor za svými velbloudy, chce volat švagrovi, který je pilot helikoptéry, že mě tam hodí a celý stůl poskakuje smíchy.

Eskymáci se chechtají jako o závod, ale člověk přitom povědomě cítí, že to tak úplně prča není, že ten inuitský smích není žádná česká prdel a že by se měl mít na pozoru, kdyby ovšem na to ještě měl. Když jsem při jednom z nekonečných představování pořád dokola, které byly vždy doprovázeny salvou smíchu, políbil po rakouskouherském úzu ruku staré, pomateně vypadající Inuitce, byl z toho malér. Začala mě hladit, jezdit prsty po těle a přitom mi něco vzrušeně šeptala do ucha, že jsem si připadal, jako kdybych se ocitl v nějaké pohádce, kde ježibaba nalije hloupému Honzovi čarodějný lektvar, aby se mohla vydávat za vnadnou princeznu. Vůbec všechny ty ženské, mladé i staré, s muži i bez mužů, dávaly nepokrytě najevo, že chtějí mrdat, jako kdyby to byl nějaký společenský úzus a asi i byl – jsi tady host, tak si to koukej odpracovat! A vypadalo to, že stejného názoru je i přítomný muž umělkyně. Ten byl v tom dokonce nejneodbytnější – asi si chtěl od svý squaw odpočinout. Ve společnosti rozjařených Eskymáků jsem si připadal jako středoevropský buran, odchovaný uzavřeným světem Františka Kafky a Babičky Boženy Němcové.

I když mám pořádně v hlavě, podaří se mne z lokálu ve zdraví vypadnout. Když se venku zhluboka nadechnu čerstvého severského vzduchu, div mě to neporazí. Je černočerná noc. Ve městečku to ještě jakžtakž jde, ale jakmile se dostanu za jeho hranice, tma je jak v prdeli. Mám sice na klobouku připevněnou čelovku, ale kužel světla vždy neomylně ukazuje jinam, než chci jít, takže několikrát skončím v příkopu.

Po chvíli tápání podle smradu poznám, že jsem se ocitl na skládce, kam ostatně člověk odjakživa patří. Když se mně odtamtud podařilo vymotat a najít tu správnou odbočku z města, zapadnu do nějakého statku. Konečně najdu tu správnou cestu zpět do hor, ale vůbec nemám vyhráno – prašné cesty kolem osady se neustále větví, čehož jsem si za světla, když jsem šel opačným směrem, nevšiml. Když pak s úlevou dorazím na ovčí farmu, kudy jsem šel zaručeně dolu, už jsem skoro střízlivý. Místo, kde jsme rozbili tábor, není z cesty vidět a po určité době sejdu raději k řece a jdu podél ní, abych tábořiště neminul. Zdá se mi, že už jdu strašně dlouho a tábor pořád nikde. Když už si myslím, že jsem totálně v hajzlu, že budu muset přečkat studenou noc s ranními mrazíky pod nějakým kamenem, uslyším v nočním tichu chrápání. Zapadnu do stanu a během okamžiku jsem v limbu.

středa, 3. září

Ráno první sraní. Pak mytí a koupel v říčce. Sbalíme tábor a přesuneme se na 2 km k Narsaqu. Rozbijeme stany na břehu fjordu, necháme v nich batohy a vyrazíme do městečka. Museum, kostel a u domu před ním jediný „strom“, který jsem v Grónsku viděl – nějaký topol či co to bylo, spíš vysoký keř než strom. Za město ke kamenné pyramidě na skalním ostrohu nad zátokou s přístavem, odkud nádherný výhled na celé městečko a okolní fjordy a zátoky. Pak na oběd do cafeterie – bufetu v prvním patře místní tělocvičny na kraji Marsalu. Na stěně při vstupu je znázorněna jakási hra nebo snad legenda – jeden z lidí v pohybu drží pod paží tuleně.

Jídla od 28 DK za menší hamburgery, do 68 ká, což je slušný. Dám si polévku za 55 ká, což je silný vývar s nudlemi a zeleninou a k tomu velký talíř vařeného sobího masa na kosti, podobně jako se u nás jí hovězí s křenem. Sobí maso chutná taky podobně, jen má trochu exotičtější chuť, pochopitelně. V bufetu je sucho, teplo a útulně. Majitel je Inuita. Bavíme se o politice. Do tří let prý podle něj grónský sněm vyhlásí samostatnost, což je podle něj blbost – byl by taky pro samostatnost, ale až tak za padesát let. Na jihu a na severu ostrova se našla velká naleziště zlata a ropy a je celkem jasné, co by osamocení udělalo s nezávislostí ostrova. Okamžitě by se tam vrhly nejrůznější nadnárodní společnosti, došlo by k uplácení místní politické elity a výprodeji ostrova. Ovšem sami Gróňané by pak už nemuseli hnout prstem, takže to tak jako tak dopadne.

Inteligentně vypadající Inuita znal ČR, slyšel, že Praha je prý hezké město a že by se tam rád podíval. Ptám se ho, co znamená ten výjev u vchodu s tím lachtanem a on říká, že to je taková eskymácká hra, trochu podobná ragby, místo šišatého míče se používá vycpaný tuleň. Dohodneme se s ním na zítra na ráno na snídani – v 11 hodin nám jede loď, tak na půl devátou.

Pak znovu do městečka. Narsaq: mlhy, deště, děti hrající si na ulicích a všudypřítomní krkavci, posedávající na anténách, stožárech lamp. Dospělé není skoro vidět. Potkáme je vlastně jenom na poště, v hospodě nebo v krámě.

V hospodě, narozdíl od včerejška, jenom samí otrapové. Tlustá matrona, která se strašlivě lísá a až tak, že ji má člověk chuť nakopnout. Když si jí nevšímáme, po neodbytných dvaceti minutách to vzdá. Pak asi padesátiletý pošuk, Inuita, ale tvrdí, že je z Ecuadoru a že má problém s Kolumbijci. Ujistili jsme ho, že nejsme z Kolumbie, ale to ho vůbec neuspokojilo. V baru sedí i skupina mladých Dánů. V museu odpoledne jsem narazil ještě na tři Francouze. Všichni to brzy zabalí a čtu si sám asi do půl dvanáctý.

Čtvrtek, 4. září

V půl osmé vstávám. Jdu se vykoupat do Atlantiku, respektive Labradorského moře, ve kterém plavou ledové kry. Udělám pět rychlých temp a mám toho dost. Vylezu z vody a jsem udýchaný, jako kdybych tryskem uběhl sto metrů.

Rychle balíme a všichni sólo vyráží do cafeterie, kde nás čeká milé překvapení – šéf bufáče nám připravil královskou snídani: švédský stůl s vajíčky, opečenou slaninou, různými druhy sýrů, šunkou, párky, džemem, čokoládou a k tomu litry kafe – úplně jako v pětihvězdičkovém hotelu. Je to úžasné zaplnit si po té námaze pořádně žaludek.

Po snídani skočím na poštu vybrat z bankomatu nějaké dánské koruny, které tady neuvěřitelně rychle mizí. V 11 hodin se v novém přístavu nalodíme na loď Sarfag Ittuk, která zajišťuje pravidelnou dopravu po západním pobřeží Grónska – pendluje mezi jižním a severním cípem ostrova, celou trasu udělá za jeden týden.

Středně velká loď, přirazí k molu a palubním jeřábem si na molo spustí stavební buňku, ve které je kasa. Lístky jsou dost drahé. 290 DK + 100 rezervační poplatek pro kancelář, která plavbu zajišťuje.

Loď je bezvadně zařízená. Kromě hospody, kde mají dokonce točené pivo, je tam nocležna, odpočívárna, místnost pro děti, koupelna na přebalování batolat… A hlavně sprcha. Po týdnu se vysprchuju teplou vodou, převléknu se a je to úžasný pocit. V hospodě si dám kafe a z té neuvěřitelné pohody a teplíčka nad ním krátce usnu – škoda, že se plavíme jen dvě hodiny.

Quaqortoq

Vystupujeme v Quaqortoqu. Malý přístav, do kterého ústí říčka, kolem které je rozloženo městečko – náměstíčko, kašna, kostel, museum, banka, hotel, pár hospod, samoobsluha. Oproti Narsaku, který vypadal jako nějaká vesnice v horách, je Quaqortoq více nahuštěný a podobný městu – na kopci je i malé sídliště z nízkých bytovek, patřičně otřískaných – zřejmě pro místní nemajetné.

Necháme krosny na náměstíčku a rozejdeme se s tím, že sraz je o půl páté, už s nakoupenými zásobami. Jdu do musea a pak se uliju do Artic cafe – místní putyky, kde vysedávají domorodci. Napíšu pohledy, chvíli si čtu a pak jdu nakoupit – jeden čerstvý a jeden vakuovaný chléb, bochník sýra, čokolády, konservu guláše a na zítřek filety z lososa. Batoh zase ztěžkne na výchozích 28 kg. Sbalíme se a vyprávíme se za město najít místo na spaní. Jdu si koupit doutníky a ostatní mi mezitím zmizí. Před krámem si stopnu nějakého Inuita s pickupem, vylezu si na korbu a ukazuju mu, kudy má jet – už se těším, jak ostatní předjedem a já na ně budu z korby pokřikovat a dělat posměšný posunky. Bohužel je ale dostihnu až mimo silnici na pěšině kolem jezera.

Ležení na kamenném, travou řídce porostlém plácku u vody jeden a půl kilometru od města, které je vidět na obzoru. Pomohu Vojtovi postavit stan a vyrazím zpět.

Chvíli se potuluji městem a pak jdu do banky – už mi zase došly koruny. Bankomat na zdi banky, jediný ve městě, je ale vypnutý – snad aby ožralí Eskymáci nemohli večer ze svýho konta vytáhnout všechny prachy? Jdu do hotelu. V recepci příjemná a pěkná inuitská holka. Říká, že by mi mohla dát na kartu z kasy 500 DK, víc nemá. Objednám si pivo a odskočím si mezitím na záchod. Když se vrátím, dáme se do hovoru. Je z Nuuku a v Quaqortoqu studuje, co chce dělat potom, ještě neví.

Pak jdu do cafeterie – jakési jídelny, kde neprodávají alkohol. Dám si kafe a podivné limonádové pivo. V osm končí a přesunu se do Artic cafe.

Sedím za stolem, kouřím doutník, který jsem si koupil v Narsaqu, piju kafe a pivo, před sebou notes a jako alibi, že si nevymýšlím nějaké ptákoviny, mám k tomu rozevřenou knížku a mapu a dělám, že cosi studuju. I když se tvářím vážně a nepřístupně, neochrání mě to před cca čtyřicetiletou ženskou. Je to Inuitka, i když spíše vypadá jako nějaká evropská úřednice, oblečením i svými neeskymáckými rysy, a jak vypadá evropsky, je taky tak oražená. Bez okolků si přisedne, bez dovolení si potáhne z mého doutníku a navíc ještě kafrá něco o tom, že v hospodě si nemám, co psát – chce, abych se s ní bavil, respektive, abych jí něco koupil.

Podívám se jí do očí a klidně ale důrazně řeknu, že ji ke stolu nikdo nezval.

Nedá se ale odbýt a hned taky přejde k věci: ať jí prý koupím pivo.

Je jasný, že se jí jen tak nezbavím. Navrhnu jí, ať pivo koupí mně – ona je tu doma a já host.

Nevyvede jí to vůbec z míry, rozesměje se, baví se. Zkouší to. Napije se z mýho piva a chce mi z hlavy sundat můj jeruzalémský klobouk.

Nasadím zlej výraz: Don´t touch my hat! řeknu výhružně.

Vypadá to zřejmě autenticky. Ženská znejistí, v očích se jí mihne strach a ruku, která už se dotýkala krempy, zase stáhne a chvíli neví, co má dělat – je vidět, že si fakt myslí, že bych jí jednu ubalil, což mezi napitými Eskymáky není asi neobvyklý.

Abych situaci zmírnil, dodám: You can kiss my hand, a pozvednu směrem k ní hřbet ruky. To jí rozesměje a chce si znovu potáhnout z mého doutníku, i když přece jen trochu nejistě – evidentně pořád neví, jestli to myslím vážně nebo ne. Řeknu jí, ať ho nechá být a nabídnu jí nový. Bez okolků ho čapne a já jí ho galantně připálím. Dojdu si pro nové pivo. Když se s ním vrátím, dopije vodu, co má ve své sklenici, vezme moji sklenici s pivem a půlku si odlije k sobě – už je zase na koni.

„Tak to teda, ne,“ řeknu, vezmu jí z ruky skleničku, kterou už nese k ústům, upiju z ní, podívám se, kolik piva v ní zůstalo, upiju znovu a skleničku jí vrátím s tím, že zbytek si může nechat.

Směje se, i když trochu škrobeně.

Pořád na mne doráží, co tam dělám. Povídám, že mě hledá Interpol. Ona na to, že to jsem tedy na dobrém místě. Já na to, že v to doufám. Natvrdo mi řekne, ať jdu k ní spát. Tentokrát se směju já a ona se po chvíli váhavě přidá. Neurazí se. Začíná mi být docela sympatická.

Přisedne si k nám podivná amorfní bytost, výrazných eskymáckých rysů, která na mě zírá, jako kdybych spadl z Marsu, tak upřeně, že je to nepříjemný. Pořád dokola mumlá, Indiana Jones, a chce si mě ohmatat, jako kdyby si chtěla ověřit, že jsem živý. Její oči jsou úplně jako sklo, umrtvené alkoholem, nebo snad nějakou polární šíleností, ale přitom jsou hluboké, až z toho mrazí – jako kdyby to byla nějaká bezedná tůň, pokrytá silnou vrstvou ledu. Vůbec nevím, co si mám o tom stvoření myslet – nahýbá se ke mně, až mi zblízka funí do ksichtu a civí mi do očí s vášní, ve které se snad sexuální pud mísí s loveckým pudem, jako kdybych byl člověk i zvíře, které se nejdříve políbí, pomiluje se s ním, pak se zabije, vyvrhne a sní. Tahle pojídačka syrového masa, jak se Eskymákům bůhví proč nadává – syrový maso je výborný, nedělala svému kmeni ostudu.

Podle tváře bych ovšem řekl, že to je tak patnáctiletý kluk. Strašlivě úporně se mně snažil něco sdělit, ale vycházely z něj jenom jednotlivá anglická slova, bez ladu a skladu. Bytost si sundala naducanou péřovou bundu a ukázalo se, že to je značně prsatá slečna. Zajímám se, kolik jí je let. Říká, že dvacet devět. To snad není možný! Pak ale vstane a ten patnáctiletý kluk, z kterého se vyklubala třicetiletá madame, má prdel jako princmetálová bába. Oči té Inuitky, které dostal démon alkohol, nebo nějaký místní troll, mě pronásledovaly po zbytek večera.

V lokále je několik hracích automatů, které jsou obsazené místními zoufalci. Na rozdíl od českého maloměsta, jsou to ale většinou ženy, které – zdá se – zde mají vůbec ve všem převahu nad muži, chlast a hazard nevyjímaje. Rozměňují si bankovky v automatu ve zdi a s hrstí mincí usedají za blikající hrací bedny, aby za pár minut o všechny drobné přišly. Chtějí jen hrát nebo i vyhrát?

Vyjdu z města a podél protáhlého jezera se po kilometru a půl dostanu k táboru. Všichni už jsou zalezlí, ale oheň ještě doutná. Konce přehořelých klacků posunu do středu ohniště a nalámu několik tenkých kořenů, plazících se po zemi, pod které napěchuju trochu lišejníku. Ohýnek dělá drahoty. Dlouho jenom čoudí, ale když má tvrdé dřevo tu správnou teplotu, stačí už jen malinko – škrtnu sirkou a ohýnek naskočí, jako kdybych zapálil plynový sporák. Naliji do ešusu trochu vody, postavím jej na hořící prkno a za chvíli už mám horký čaj. Absolutní ticho ruší jen chrápání spáčů. Sedím uprostřed noci, jejíž tajemnou velebnost stvrzují hvězdy na nebi. V dáli jsou vidět světla Quoqortoku, která se slabě odrážejí na temné hladině jezera. Vytáhnu z pytle několik tuborgů, které jsem si koupil s sebou. Otevřu si pivo a při plápolajícím ohýnku si čtu Zjevení z prastarého, ohmataného cestovního vydání.

Milost vám a pokoj od toho,

kterýž jest, a kterýž byl,

a kterýž přijíti má…

Ten prvorozený z mrtvých,

A kníže králů zemí,

kterýž zamiloval nás,

a umyl nás od hříchů našich

Krví svou, A učinil nás krále

A kněží Bohu a Otci svému,

Jemuž buď sláva a moc na věky věků.

Amen.

Bible mi vypadne z ruky, trhnu sebou a rázem bdím – slyším, vidím, cítím tak ostře a jasně, jako kdybych pojedl maso z hada. Oheň dohořívá. V povětří nad jezerem se ozve zvláštní zvuk. Pták? Poslouchám, ale nic. Duch Páně přelétl nad Zemí. Světla Quoqortoku na jezerní hladině se promíchala s hvězdami. Co bylo nahoře, je dole, a naopak. Znovu usínám. Probouzím se, polobdím, polospím. Sním. Pokoj a mír. Hvězdami oděná nebeská klenba je břicho Madony. Usnu. Co má přijít, přijde. Co nemá, taky.