V rozhovoru pro webové stránky Rok literatury v Rusku dávný absolvent Literárního institutu, levicový aktivista a filosof Alexej Cvetkov (1975, uváděný často s přízviskem mladší, aby si ho lidé nepletli s jeho jmenovcem a básníkem, s nímž pravda v žádném příbuzenském vztahu není) bez jakékoli sebelítosti konstatoval, že je známým publicistou, ale prakticky neznámým spisovatelem.

Aby ne, publicistice se soustavně věnuje od svých patnácti let, kdy vstoupil do vzdělávací skupiny Politického lycea, kterou při novinách Komsomolskaja pravda v roce 1990 pro antisovětsky naladěnou mládež otevřela novinářka Olga Mariničná. Cvetkov tenkrát v Komsomolské pravdě vedl mládežnickou černou kroniku. Paralelně vydával vlastní samizdatové periodikum Partizan (později Partizan Afriki), které šířil na demokratických mítincích a rockových koncertech. (Dodejme, že jak v srpnu 1991, tak na podzim 1993 nechyběl na anarchistických barikádách u Bílého domu.) Od roku 1995 psal do Limonky, stranického plátku nacionálních-bolševiků spisovatele Eduarda Limonova, s nímž se však o tři roky později rozešel. V roce 2000 založil vlastní internetový informační projekt Anarh.ru, o literatuře psal do časopisu OM, pravidelně přispíval do internetového periodika Russkij žurnal, na stránkách OpenSpace.ru vedl rubriku Ideologické portréty. A výčet Cvetkovova novinářského angažmá se zmíněnými platformami nevyčerpává.

Pokud jde o jeho spisovatelskou dráhu, svou první knihu tenhle věčný a přesvědčený odpadlík vydal hned poté, co v roce 1997 ukončil onu umělou spisovatelskou líheň. Do širšího povědomí ne zrovna široké literární veřejnosti se však dostal teprve na přelomu loňského a letošního roku, a to když dostal hned dvě prestižní literární ocenění za svou knihu drobných próz Král utopenců (Korol utoplennikov, 2014). Na podzim roku 2014 to byla cena Andreje Bělého, která se pravda po nedávném doslova „palácovém převratu“ stala stranickou cenou levicových intelektuálů sdružených kolem petrohradského literárního časopisu Translit. Skutečný poprask způsobilo druhé ocenění – NOS (Nová Slovesnost), které uděluje Fond Michaila Prochorova – výspa ruských liberálů. Po dlouhých otevřených debatách, kdy se všichni zúčastnění shodli na naprosté výjimečnosti poslední prózy Vladimira Sorokina Telurie, v tajném hlasování čtyři z pěti porotců nečekaně zvedli ruku pro Cvetkova a pak se v internetových médiích a sociálních sítích ještě dlouho udiveně přeli, jak se to, proboha, mohlo stát.

Ve zmíněném rozhovoru Cvetkov říká, že se na toto téma bavil se třemi porotci. „Nabyl jsem dojmu, že pro každého z nich to byl takový malý svátek neposlušnosti, šance porušit jakési nepsané, ale zjevné pravidlo, vyfuckovat mainstreem, pokud to mám říct jednoduše. Jeden z expertů ceny řekl: ,Napadlo mě, že kdyby se cena mohla dávat jenom za styl, Král utopenců by neměl konkurenci, a pak jsem si položil otázku: proč vlastně nejde dát cenu jenom za styl? Vždyť to je ten případ!‘“

Král utopenců je skutečně nesmírně stylisticky vytříbená kniha, sestavená z čtrnácti drobných, útržkovitých snových próz, které jako by vždy začínaly málem v půli slova a končily podobně, do ztracena. Tato principiální otevřenost Cvetkovových textů vychází mimo jiné z jeho neskrývané skepse k velké románové formě: „Vždycky se mi těžko četly romány od začátku do konce. […] O čem je kniha a co v ní bude dál, mě nikdy nezajímalo, protože jsem nikdy nedokázal zapomenout, že před sebou nemám okno do cizího života, ale text, takže dál se může dít cokoli, a o čem to bude, o tom rozhoduju já sám.“

Tuhle svobodu pak ve svých fantaskních a futuristických textech o dnešním nelítostném a absurdním světě ponechává Cvetkov i svým čtenářům. Vypráví v podstatě o tomtéž jako Sorokin, který však na stránkách svých knih spaluje vše živé. Během debaty před hlasováním o držiteli NOSu literární kritička Anna Narinská prohlásila, že Cvetkov je vlastně takový něžný Sorokin. I přes tu něhu Cvetkovovy vize technického pokroku děsí, jako třeba v povídce Mandarinkový cech: „Někdy se mi zdá, že všechny tvé problémy pramení z toho, že jsi nikdy nepracoval v továrně. Můj otec celý život pracoval v mandarinkovém cechu. Proto znám celou technologii. Aby se vyrobila jedna mandarinka, musí se do igelitového pytlíku načerpat gel z roury, která vede z chemického cechu primárních směsí. Svrchu se to poleje bílou pěnou, která zatvrdne, stane se z ní kůra, a spojí nové dílky do koule. Obalí se to obarvenou kůrkou, dírka se zadělá malým zeleným čudlíkem, hvězdičkou, každý mistr má tak trochu vlastní, z individuální krabičky. Můj otec ale nemohl chtít nic víc, neměl vzdělání, kvalifikaci, aby pracoval v jiném cechu, složitějším, kde dávali dohromady jehňata. […] Tátovi se o tom mohlo jen zdát. Vyrábět kozy, ovce, vlky, psy a hlubokovodní ryby v osvětlených vanách.“ Je skutečně lepší si ani nepředstavovat, jakou hrůzu by z toho výrobního procesu živých bytostí udělal Sorokin.

Masovou se jemná Cvetkovova próza nehledě na všechna ocenění stane jen sotva. Její autor, který v roce 2002 spoluzaložil moskevské knihkupectví intelektuální literatury Falanster a od roku 2011 pracuje v jeho odnoži, Ciolkovském, o to ani neusiluje a skromně říká: „I dál bych chtěl pracovat v knihkupectví. Dokonce i poté, co se uskuteční revoluce. Chtěl bych dělat totéž v nové společnosti.“

Alena Machoninová