Ve Škodově recenzi Carrerovy biografie Limonova jsme vyhrožovali, že se k Édáčkovi vrátíme v nekrologu Jana Machonina. Tady je. – red-

„Děd“ Eduard Limonov se tématu smrti nevyhýbal, tak jako se nikdy nevyhýbal žádnému, sebeožehavějšímu tématu. Už ve své poslední Knize mrtvých (2019), v pořadí pátém sborníku nekrologů svých přátel i nepřátel, anoncoval, že je to pravděpodobně jeho kniha poslední, že ho čeká krok do neznáma, zkušenost, kterou nemá nikdo z živých – „skok do nového druhu existence“:

„Člověk je pravděpodobně jenom larva nějakého jiného ducha, jiskry Boží. Jenom přechodný stav, jak se dohaduji.“

Až do posledních dní ho neopouštěl zájem o člověka, o jeho silné, ale především ty slabé stránky, které si s takovou chutí podával ve svých nenapodobitelně jízlivých a sarkastických komentářích. Měl jsem ty starcovy rozhořčené lamentace a umanutá kázání rád, četl jsem si je občas, když jsem se potřeboval ujistit, že na světě zbyl ještě někdo, kdo má chuť přemýšlet po svém. Pravda souhlasit už se s ním v posledních letech nedalo téměř v ničem. Ale všechno, co psal, mělo šmrnc, ostré hrany, humor.

A někdy s ním naopak člověk souhlasit musel, jako v případě jednoho z posledních zápisků na jeho vždy živém a provokativním, a nyní o to opuštěnějším blogu na LiveJournal:

11. 3. (o spisovateli Zacharu Prilepinovi)

„V životě by mě nenapadlo žárlit na tenhle literární hmyz kvůli mým knížkám nebo válkám. Je banální a má moc tlustá stehna, a banální jsou i jeho knihy, ve kterých omílá upadlé životní pravdy pro hospodyňky. O to mně nikdy nešlo. Můj intelekt stojí výš než jeho knihy. Je to čtení pro prvňáčky, co ještě neznají život.“

A jeho poslední zápis…

13. 3.

„Kniha se jmenuje Stařík na cestách. Už je napsaná.

Práva koupilo nakladatelství Individuum. Přišli mladí a krásní lidé, chlapec a dívka. Líbili se mi. Smlouvu jsem podepsal včera.

Takže tak.“

Eduard Limonov (vlastním jménem Savenko) zemřel v Moskvě 17. 3. 2020. Bylo mu 77 let. Nepřežil operaci.

Takže tak.

Jaký to byl člověk? Energický, praktický, houževnatý a po celý život velice disciplinovaný. Skromnost a pracovitost, s nimiž za všech okolností vykonával své spisovatelské řemeslo, hraničily s askezí a zaslouženě mu přinesly úspěch. Napsal a vydal dvacet románů, devět knih povídek, sedmadvacet knih publicistiky a esejistiky, tři filosofické traktáty, deset biografií a dvanáct básnických sbírek. V tom množství je několik skvělých, přelomových knih.

V jeho pohledu na svět se mísila víra v nevyčerpatelné zdroje lidského života pro ty, kdo mají odvahu a sílu po nich sáhnout, se skepticky zlobným až nemilosrdným postojem k těm, kdo barvy života nevnímají a možnostmi, které nabízí, pohrdají nebo jich neumějí využít. Nebral si servítky a bylo mu lhostejné, jestli svými nekompromisními soudy a nekorektními názory vzbuzuje pohoršení a antipatie nebo nadšení a sympatie. Důležité pro něj bylo jen to, že ho nikdo nemůže odbýt pokrčením ramen. Nenáviděl průměrnost, šedivost a prospěchářství; neriskovat, vzdát se kvůli pohodlí možnosti pojídat zakázané rajské plody, pro něj bylo totéž jako nechat se pohřbít za živa.

Jeho životní postoj byl v podstatě romantický. Zakládal si na tom, že je čestný a vždy mluví na rovinu, naplno využíval svého práva svobodně a po svém soudit vše, co ho v životě obklopovalo. A byl v tom důsledný: nikdy se nesnažil zbavit zodpovědnosti za svá dřívější slova a činy, i když to pro něj bylo často nevýhodné. A v životě za to zaplatil lecčíms: vězením, ztrátou západního knižního trhu, který se ho v určitou chvíli začal bát jako čert kříže, či přízně liberální části ruské společnosti, o kterou pravda příliš nestál.

Edáček v literatuře

Limonova za jeho života (a v bažinách sociálních sítích i záhy po smrti) mnozí kárali za narcisismus, který jeho veřejné angažmá skutečně vždy provázel. Edáček na sebe již od dob svých prvních básnických úspěchů v 60. letech rád strhával pozornost: extravagantně se oblékal, toužil po obdivu moskevských salónů a jeho krasavic a celý život na stránkách svých knih ochotně ventiloval své donchuánské, literární a vůbec všechny úspěchy. Spíše než samolibost to však byla literární maska jinak poměrně skromného, delikátního a v něčem dokonce nesmělého člověka (tak jsem ho alespoň osobně poznal), a možná také celoživotní intuitivní obrana provinciála z charkovského předměstí před velkým a krutým světem.

Navíc snad právě díky tomuto svému osobnostnímu sklonu nalezl Limonov v New Yorku pro svou první knihu To jsem já, Edáček (1976, česky 1994) onu pronikavou polohu přecitlivělého a zároveň nebezpečného hrdiny s hypertrofovaným „já“, tak přesně vystihující ovzduší počátku 70. let. Romantismem a radikálností namíchanými v tom správném poměru si kniha získala obdivovatele po celém světě a uvedla Limonova do velké literatury.

Prózy emigračního období osobně prožité a protrpěné revoltujícím autorem okouzlovaly čtenáře svou autentičností: realitu a fikci v nich dělí jen sotva znatelná mez. A důvěryhodnost ještě zvyšuje jejich jazyk – střídmý, deníkový, záměrně neliterární. Pozornost čtenáře drží spíš přísná logika a pronikavost úvah lyrického hrdiny, jeho cynismus a nesmlouvavost. Poetičnost dodával Limonov svým textům nenápadně, jakoby omylem, v zdánlivě běžných, jen trochu vychýlených detailech a situacích. V té zvolené střídmosti je patrná ruka mladého nadějného básníka, kterému ještě před emigrací požehnali Jevgenij Kropivnickij, Igor Cholin, Genrich Sapgir – o generaci starší představitelé sovětské neoficiální poesie, pro které literární vyumělkovanost byla tím největším hříchem – svou poetiku stavěli na civilních záznamech každodennosti, а jejich mladý oblíbenec Edáček se to od nich naučil.

V Americe našel Limonov svůj nezaměnitelný a vždy dobře rozpoznatelný hlas, který bude slyšet do konce jeho života – v jeho románech, povídkách a později politických programech, pamfletech, esejích, filipikách, rozhovorech, nekrolozích i „dědovských“ lamentacích a kázáních na internetu.

Edáček v politice

Sláva nejskandálnějšího a pro mnohé i nejlepšího spisovatele své generace byla Eduardu Limonovovi málo. Spisovatelská role mu v určitou chvíli začala připadat jako veteš zapáchající naftalinem, které se musí stůj co stůj zbavit. Než skončit jako stárnoucí spisovatel slzící nad svou zašlou slávou, to už raději udělat revoluci, padnout v boji, vyloupit banku. Jeho vzory byli Oscar Wilde, Gabriele D’Annunzio, Jean Genet – nejrůznější talentovaní bad boys, pro které se literatura nevylučovala s válkou, revolucí nebo i zločinem. A tak, když se na počátku 90. let vrátil do Ruska, vrhl se po hlavě do politiky.

Zde je jeho stručná politická genealogie: v 70. letech se v New Yorku sblížil s americkými komunisty, k zděšení zbytku emigrace veřejně vyzdvihoval sovětské zřízení, pranýřoval buržoazní kapitalistický Západ a na stránkách svých knih snil o politických atentátech; v Paříži společně s redakčním kruhem časopisu L’Idiot international vynalezl originální „slitinu“ politické krajní levice a pravice, přesně tu, která se v posledních letech stává realitou světové politiky. Za války v Jugoslávii sympatizoval se Srby a později se nejednou holedbal, že na jejich straně i bojoval (to ovšem bylo spíš jeho fantasma; ve skutečnosti tam působil jako zpravodaj francouzských novin a párkrát se nechal vyfotit se srbskými polními veliteli); a konečně, v 90. letech po návratu do Ruska založil svou NBP – Nacionálně-bolševickou stranu, kterou za sedmnáct let její existence prošli desetitisíce mladých lidí. Odseděl si dva roky v Putinových věznicích, desítky „limonovců“ později bez mrknutí oka následovali jeho příklad.

Říká se, že mladý člověk, který se v 90. letech v Rusku vážně zajímal o politiku, byl buď členem Limonovovy NBP nebo alespoň jejím odpůrcem. Zpočátku šlo spíše o kontrakulturní projekt než o politickou stranu – prvními „nacboly“ byli vedle Limonova přední osobnosti tehdejší kultury: zpěvák kultovní punkové skupiny Graždanskaja oborona Jegor Letov, avantgardní hudební skladatel Sergej Kurjochin, filosof Alexandr Dugin a mnozí další. Akce „limonovců“ měly spíše povahu divokých happeningů, politika šla ruku v ruce s kulturou. Také Limonka, jak se jmenoval „stranický tiskový orgán“, připomínala často spíše kolbiště prokletých básníků než politickou tribunu. Na mládež ten koktejl z radikálních politických idejí, avantgardně-punkové estetiky a politicko-literárních fantazií každopádně působil jako magnet. Ve straně se sešli vzdělaní radikálové, provinciální pankáči a rockeři, anarchisté i bývalí skinheadi, kteří se vzdali rasismu a antisemitismu… V tomto směru Limonov svůj stranický potěr úspěšně očkoval.

Ideologie, kterou pro svou NBP vytvořil, dosti zmateně kombinovala radikální socialismus, eurasijskou ideu, reminiscence na estetiku raného italského fašismu, nostalgii po sovětském období a tradiční ruský mesianismus. Ale spíše než o reálnou politiku šlo (alespoň zpočátku) o vytváření jakési barvité kulisy, na jejímž pozadí se mohla scházet zapálená mládež, prožívat své adolescentní iniciace a získávat v přímých protisystémových akcích své první politické ostruhy („nacbolskými“ tradicemi se ostatně později inspirovala i nová generace radikálního akčního umění – mj. skupiny Vojna a Pussy Riot). A na pozadí těchto živoucích a odhodlaných mladých lidí se zase efektně vyjímal politický vůdce Limonov, pomalu stárnoucí do podoby revolučního tribuna dvacátých let.

Liberální část ruské inteligence ho dlouho vnímala jen jako politického avanturistu, přičemž s ohledem na jeho talent mu leccos blahosklonně odpouštěla (když v letech 2001–2003 seděl ve vězení, dokonce se ho zastala, i když jen velmi opatrně). Vše se zkomplikovalo, když „limonovci“, kterých už v té době bylo po Rusku několik desítek tisíc, začali klást Putinovu korporátně-policejnímu režimu odhodlaný, třebaže ve své podstatě donkichotský odpor. Veškerá ideologie šla na čas stranou a v letech 2000–2007 bezmála jako jediní udržovali tradice politického a občanského odporu. A tvrdě za to platili: desítky z nich si odseděli 2–4 i 8leté tresty a několik jich za nevyjasněných okolností přišlo také o život. Třebaže to dnes mnozí neradi slyší, Limonov prošlapal cestičku liberálním opozičníkům a obráncům lidských práv a valnou měrou přispěl k dočasnému politickému uvolnění, které nastalo v roce 2011 (zásadní byly v tomto ohledu jím iniciované Pochody nesouhlasu a Strategie 31).

Starcovo finále

Co říci k Limonovovu „dědovskému“ období? K jeho hřímání proti ukrajinskému majdanu, podpoře anexe Krymu, spílání Západu a obsesivní nenávisti k liberální opozici, která mu „ukradla jeho revoluci“? Sympatického na tom nebylo nic. Ale nového také ne. Limonov byl jen stále urputnější v tom, co hlásal celý život. Je spíše omylem moskevské kulturní smetánky a liberální opozice, že v něm po určitou dobu chtěly vidět někoho jiného, než ve skutečnosti byl – z jejich pohledu „slušnějšího“. To se ovšem pletli. Pozapomněli například, že připojení Krymu a Donbasu k Rusku stejně jako obranu ruskojazyčného obyvatelstva v zahraničí Limonov prosazoval už na počátku 90. let. V tom zůstal jen věrný svému přesvědčení.

Naštěstí se do samého konce důsledně držel i jiné své zásady: nikdy nikomu nesloužit. Na kompromisy s režimem byl vnitřně příliš svobodný, a tak s Putinem zůstal na kordy, i když se jejich názory a zájmy paradoxně v mnohém protnuly. V hrdém ústraní, kam ho zahnala nemoc, navíc ztratil jakýkoliv vliv na reálnou politiku a začal zase víc psát – především své vynikající vzpomínkové Knihy mrtvých, které by si měl přečíst každý, kdo chce pochopit Rusko posledního půlstoletí. A na rozloučenou nám tu zanechal i na poslední chvíli anoncovanou knihu, v níž zřejmě navázal na tolstojovskou tradici posledního životního putování. Mimochodem právě vyšla.