Poučku „čím starší, tím lepší“ lze kromě vína bez obav vztáhnout i na jiné produkty. Například na některé fotografie. Určitě na tu z 2. února 1983, na níž tehdejší prezident USA Ronald Reagan přijímá v oválné pracovně Bílého domu delegaci afghánských bojovníků, takzvaných mudžáhedínů. Přesněji pěti mudžáhedínů a jedné ženy. Žena má šátek, avšak nejsme v Praze na střední zdravotnické škole, nýbrž v pověstné oválné pracovně amerického prezidenta, kde se to, alespoň donedávna, bez potíží sneslo.

Zvláště když pravděpodobně šlo o tlumočnici. Popisek doprovázející fotografii na webových stránkách Reaganovy prezidentské knihovny praví: „Setkání prezidenta Reagana se skupinou afghánských bojovníků za svobodu, na němž se diskutovalo o sovětských zvěrstvech v Afghánistánu.“

Fotografie teď oslaví 34. narozeniny. Kdyby byla ženou, půjde o ní pořád říci, že je mladá. Nicméně v dějinách mezitím minuly epochy. Sovětský svaz si na invazi do Afghánistánu z roku 1979 nakonec vylámal zuby, i díky dodávkám amerických zbraní tamním „bojovníkům za svobodu“. Ale z těch se pak vyklubal Taliban. Když poté Američané potřebovali po 11. září 2001 někde udeřit, aby ukázali, že si takové věci nenechají líbit, vybrali si Afghánistán, byť Taliban tehdy přímo neútočil, nicméně poskytl Usámovi bin Ládinovi a jeho organizaci útočiště. Vylámali si zuby. Určitě v širším smyslu, připočteme-li k Afghánistánu ještě Irák. A invaze do Iráku z roku 2003 nepřímo, jako nezamýšlený efekt, vyrobila Islámský stát. Válka s terorismem zatím každopádně měla ten důsledek, že teroristů či islámských fundamentalistů přibylo a jejich vliv vzrostl.

Co je to vlastně za lidi?!? Nemyslím samozřejmě pouze Afghánce, ale obecněji členy nebo sympatizanty muslimských ozbrojených hnutí. Vždyť vyvracejí všechny teorie, jimž Západ věří a které se vtloukají na univerzitách do hlav zástupům studentů. Technologickou převahu nemají, ekonomicky na tom nejsou kdovíjak skvěle, byť je může sponzorovat nějaký bohatý ropný emirát. Sociální struktura společností, z nichž vzešli, je zpravidla feudálně předmoderní, často označovaná charakteristikou „středověká“. Podle skoro všech vědeckých teorií by měli někde někomu posluhovat, pást kozy, maximálně partyzánčit někde v odlehlých horách, aniž by o nich běžný občan západního světa něco věděl.

Místo toho vousatí muslimští muži v tradičních oděvech hýbou světem. Přímo, i nepřímo, neboť se vůči nim skoro každý začíná vymezovat. I u nás, kde skoro žádní nejsou. Skoro každý se jich ale bojí. Přitom nebezpečí terorismu není zas tak velké, jak ho mnozí líčí. Vždyť počet obětí teroristických útoků v Evropě v loňském roce nepřekročil počet obětí dopravních nehod v České republice.

Za vážnou úvahu nesporně stojí dobová charakteristika „freedom fighters“, tedy bojovníci za svobodu. Ano, když bojovali proti sovětské okupaci, a byli tudíž z amerického hlediska „nepřáteli našeho nepřítele“, snadno si onu nálepku vysloužili. Avšak ono skoro vždy záleží na úhlu pohledu. Poté, co přestali být bojovníky za svobodu pro Američany či pro západní svět, jimi patrně nepřestali být pro někoho jiného, zejména pro své soukmenovce nebo souvěrce, určitě pro nějakou jejich část. Třeba pro takové, jimž americký dron vyhladil rodinu, poněvadž například poskytla přístřeší neznámému pocestnému či známému strýčkovi, který oné rodině pochopitelně neprozradil, že pracuje pro al-Kájdu nebo pro něco podobného, a že tudíž po něm pátrají globální elektronické systémy Američanů. A ani o tom nemusel vědět. Kolik takových zvěrstev, podobných těm sovětským, má na svědomí boj s terorismem, jak se dlouhá léta provozoval a dosud provozuje? Kolik nových bojovníků uvedeným způsobem „vyrobil“?

Leč ani tato úvaha nevysvětluje, proč světem hýbou zaostalí muslimští vousáči. Avšak může se pak někdo divit oblibě konspiračních teorií? Skutečnosti, že údajně žijeme v postfaktické době?

Vždyť co vlastně plyne ze dvou dále uvedených objektivních faktů? Fakt číslo 1: v únoru 1983 jsou muslimští mudžáhedíni coby „freedom fighters“ váženými hosty v Bílém domě. Fakt číslo 2: jeho současný obyvatel nehodlá do Ameriky pustit vůbec nikoho, kdo má íránský, irácký, libyjský, somálský, súdánský, syrský a jemenský pas. Tedy pasy muslimských zemí, ale zároveň zemí, jejichž občané od roku 1975 nezabili při teroristickém útoku na americkém území žádného Američana, v případě Iráku pak země, kam se USA roku 2003 pokusily exportovat demokracii.

Oba fakty dělí jen 34 let. Na tomto místě z nich ale dovedu odvodit jen jednu věc: svět se strašně rychle mění, a to dokonce formou veletočů.