Na Starém Městě v Tbilisi spolu sousedí synagoga, mešita (která hostí společně šíity a sunnity), katolický kostel, gregoriánský (arménský) kostel a několik pravoslavných kostelů gruzínské církve. Hned vedle jsou trosky svatyně uctívačů ohně.

Tbilisi je miniaturou Gruzie. Celá gruzínská pestrost – Kachetie i Svanetie, křesťanství i islám, Západ i Východ, Evropa i Asie – je tu stlačená do několika čtverečních kilometrů, ohraničených na jihu úbočími Svaté Hory (Mtacmindy) a tvrze Narikala a na severu kopci čtvrtí Kukia a Elia (město se táhne ještě další kilometry, ale nová sídliště – Vake nebo Saburtalo, o Varketili nebo Didi Digomi ani nemluvě, nemají vliv na jeho charakter). Staré Tbilisi se dá přejít za dvě nebo tři hodiny od kopců na jihu k vrchům na severu (Mandelštam psal o „hrbatém Tbilisi“), anebo podél řeky Mtkvari (Kury), plynoucí od západu na východ.

Když se kdekoliv mimo hlavní město zeptáme kolemjdoucího, kdo je, odpoví, že Kechetinec, Svan, Chevsur, Pšav, Gurijec nebo Mingrel. Položíme-li tutéž otázku v Tbilisi, uslyšíme: „Jsem Gruzín“ nebo prostě „Jsem tbiliseli, Tbilisan!“ Jako Tbilisan se označí i představitel menšiny – anebo řekne, že je Armén, Ázerbájdžánec, Kurd, Žid, Rus či Polák.

Název Tbilisi se dá přeložit jako Teplice, tpili znamená v gruzínštině „teplý“. O vzniku města existují dvě legendy. Podle první král, Vachtang Gorgasali, který byl v těch místech na lovu, zranil bažanta. Pták spadl do horkého pramene a uvařil se. V jiné verzi Vachtang lukem postřelil jelena. Ten si umyl ránu v léčivé vodě a utekl. Vládce na tom místě postavil hlavní město a přestěhoval do něj z Mcchety svůj dvůr. Bylo to v pátém století.

Prameny tryskají dodnes. Lidé si je ochočili již ve středověku, kdy postavili lázně, které se staly jednou z atrakcí města. Nejspíš neexistuje průvodce Tbilisi, který by lázně nepřipomněl.

V polovině devatenáctého století poznamenal Mateusz Gralewski: Jakmile kdo po něčem touží, něčeho se mu zachce a vykročí k tomu, všechno k němu hned letí – a nic bez poznamenání Východem. Ta nejobyčejnější, nejprozaičtější věc nabývá u gruzínských lazebníků východního půvabu, poezie, zabarvení a mámivosti. Umývající se i obsluhující mají podle nezlomného zvyku zahalené kyčle. Na chodbách hraje hudba, uvnitř si zase lazebníci o přestávkách prozpěvují písničky, které se ozvěnou odrážejí od klenby, a tleskají.

Koupat se v tbiliských lázních – to je jako se modlit v tisícileté katedrále nebo se na noc zastavit ve věkovitém karavanseraji.

Na střeše sírových lázní zdobených kopulemi toho dne vystupoval dívčí soubor. Tanečnice měly dlouhé bílé košile, zepředu hladké, zato vzadu ozdobené dvěma vlnitými modro-bílo-červenými proužky, tvořícími písmeno x. Poznal jsem vlajku Asyřanů.

Byla právě tbilisoba, každoroční svátek Tbilisi. Obvykle se na ní sjíždějí Gruzíni ze všech stran země, je možné si poslechnout jejich hudbu a ochutnat regionální jídla, ale v tomto roce se očekávalo jen vystoupení národnostních menšin.

Ukázalo se, že děvčata jsou ze souboru Ninevia. Vedoucí mi řekla, že nejen tancují, ale také zpívají v kostelním sboru. Příští den byla neděle, a tak jsem se vydal do kostela – na mši chaldejského obřadu. Z písní bylo cítit Blízký východ. Některé vznikly nedávno, ale na pradávné motivy sahající až do dob apoštola Tomáše, který podle tradice evangelizoval Mezopotámii, a jeho učedníka svatého Tadeáše, jemuž Asyřané říkají Mar Addai.

Mši sloužil otec Benjamin Beth-Jadegar, hlava katolické chaldejské církve na severním Kavkaze. Pocházel z Urmie v Íránu. Ukázalo se, že máme společné známé. Řekl mi, že se do Tbilisi vždycky vrací jako do vlasti.

Asyřané, jimž se na Kavkaze často říká Ajsorové, obývali v Tbilisi čtvrť Lebardo, Arméni Avlabar, Ázerbájdžánci okolí lázní, Rusové oblast někdejších carských kasáren (takzvaný Osmý pluk) a Židé Nachalovku a Svanskou čtvrť (Svanitesubani) blízko železničního nádraží.

Dříve existovaly „národní“ profese, například dozorci a nočními hlídači bývali obvykle Kurdové. Na Starém městě se před nějakou dobou pomník takového dozorce objevil: představuje dobrodušného vousáče v pumpkách a čepici s kšiltem a s holí v upracované ruce.

Nejstarší popisy města voní skopovým lojem, česnekem a východním bazarem, znějí pokřikem poháněčů velbloudů a nosičů vody. V líčeních z devatenáctého století k tomu přibývají plesy u místodržícího a představení v opeře a v divadle, kde uváděli módní autory z Francie či Itálie. V pozadí zaznívá příběh z Tisíce a jedné noci. V polském průvodci se psalo o „poloevropském a poloasijském Tiflisu“. Hranice dvou světů byla výrazná.

Vítězství bolševiků Gruzii od Blízkého východu odřízlo. Na cestách, jimiž od věků táhly karavany, vyrostly záseky, minová pole a strážnice. Odjeli Peršané, kteří provozovali kuřárny s vodními dýmkami a čajovny. Tbiliský Orient se scvrkl, zakrněl, sestoupil do podzemí.

V roce 1925 napsal Joseb Grišašvili „Rozloučení se starým Tbilisi“: Nelejí víno už na hroby, pryč barevné bagdádské šátky, beze stop zmizel krčmář otylý a před duchanem beran tlustý…
Mieczyslaw Lepecki byl v Tbilisi počátkem třicátých let. Všiml si, že Tbilisi je dnes městem s evropským vzezřením. Sovětský režim z něj svlékl všechny stopy exotiky, které tam donedávna existovaly. Ale dodával: Zglajchšaltování je však jen zdánlivé.

Gruzínská etnografka Nino Brailašviliová těsně přes rozpadem SSSR vzpomínala: Ještě ve třicátých letech tohoto století narazil člověk ve starém Tbilisi na zákoutí, kde se k sobě tulily stánky a řemeslné dílničky, střechy nad nimi se téměř spojovaly. Jedno takové zákoutí dokonce dostalo název Tmavý bazar. A vedle byly Bavlnářské stánky… Byla také ulice Stříbrná, kde bydleli a pracovali „zlatí kováři“, mistři klenotníci. Obyčejně jsme se tamtudy prodírali shlukem a tlačenicí, když jsme se vraceli ze slavných sirných lázní, jejichž návštěva byla pro staré Tbilisany stejným rituálem jako pořádná porce ljula-kebabu po koupeli.

Měsíčník Vokrug světa cituje Alexandra Ebanoidzeho, spisovatele a znalce Tbilisi: Zdi z říčních kamenů a nevelká citadela nemohly ochránit před nepřáteli a město se naučilo bránit se bezstarostností a radostmi života. Ten, kdo tolikrát vstal z mrtvých, může uvěřit ve svou nesmrtelnost.

Hlavní ulicí Tbilisi je třída Rustaveliho. Byla vytýčena v polovině devatenáctého století, kdy byl carským místodržícím Kavkazu kníže Michail Voroncov. Do konce století na ní vyrostly budovy úřadů, divadel, muzeí a hotelů. Ty rychle zastínily místodržitelský palác, který stál na místě předchozího, kde Voroncov přijímal Hadži Murata (od sovětských dob je tam dětský palác kultury).

Rusko vládlo Kavkazu právě odsud, z Tbilisi z třídy Rustaveliho (do roku 1918 to byl Golovinský prospekt). Odsud také Gruzie zahájila pochod ke svobodě. Tady lidé poprvé vyšli do ulic, aby bránili Stalina. Bylo to 9. března 1956 a v Moskvě několik dní předtím skončil XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, na němž Nikita Chruščov přednesl referát O kultu osobnosti a jeho následcích. V Tbilisi to začalo vřít: velký Stalin, jejich Soso má být zločinec?! Demonstranti měli pocit, že referát urazil gruzínský národ. Někdo přišel na nápad poslat do Moskvy depeši. Dav se vrhl směrem k telegrafu. Padla dávka z kulometu. Na budově telegrafu jsou dodnes stopy po kulkách.

Čtrnáctého května 1978 na třídu Rustaveliho vyšly desítky tisíc studentů. Protestovali proti nové ústavě sovětské Gruzie, v níž chyběl zápis o gruzínštině jako státním jazyce.

Devátého dubna 1989 vojáci sovětských speciálních jednotek potlačili za použití slzného plynu a zákopnických lopatek protesty, které už trvaly několik měsíců. K tragédii došlo u budovy parlamentu, dnes tam stojí pomník.

Na přelomu let 1991 a 1992 se na Rustaveliho třídě odehrávaly těžké boje mezi stoupenci a odpůrci prezidenta Zviada Gamsachurdíi. Mnoho budov se proměnilo v trosky, hotel Grand Tbilisi (ve kterém Władysław Emeryk v roce 1901 zastřelil Dagny Przybyszewskou), byl znovu vybudován až po více než deseti letech.

Prospekt byl jevištěm revoluce, která dala moc Micheilovi Saakašvilimu (v listopadu 2003), manifestací požadujících Saakašviliho odchod (v listopadu 2007) i demonstrací proti ruské intervenci v Gruzii (v srpnu 2008).

Mimo přelomové chvíle je to rušná tepna velkoměsta a zároveň promenáda, kde člověk vždycky může potkat nějakého známého. Třída měří půldruhého kilometru, dá se přejít za čtvrt hodiny nebo projet metrem za dvě minuty. Turistovi to trvá hodinu: prohlédne si památky, zajde do obchodu. Donedávna mohl zajít na oranžádu do lázeňské dvorany Lagidze, kde prodavačky v bílých zástěrách a naškrobených čepcích prodávaly nápoje ze sytiče. (Kultovní lokál v Rustaveliho 24 byl v roce 2008 bohužel uzavřen: beze stop zmizel krčmář otylý a před duchanem beran tlustý…)

Když člověk zabloudí do některého dvorku – až na těch pár opravených, kde sídlí anglické knihkupectví a kluby mládeže –, uvidí spleť malých galerií, přístavků, buněk, vnějších schodišť a jakýchsi průchodů. Najde tam klidný život: děti kopou do míče, ženy nad vanou něco pokřikují na sousedku vedle v okně, staříci hrají dámu. Občas postřehne ještě internetovou kavárničku (určitě s nepřetržitým provozem), několik se jich na takových místech usadilo.

Turista může chvíli postát, pozdravit ženy, pofandit dětem, oslovit starce. Když bude mít štěstí, dozví se, že je na dvorku, kde bydlel Sergej Paradžanov nebo kde vyrůstal Jevgenij Primakov, anebo kde začínal zpívat Vachtang Kikabidze. Anebo může udělat čelem vzad – a za pár sekund si znovu prohlížet fasády.

Třída Rustaveli začíná několik set metrů od Starého Města s jeho lázněmi, svatyněmi několika vyznání a pomníkem kurdského dozorce, ale táhne se na opačnou stranu. Na rozdíl od řeky Mtkvari míří na západ: k Černému moři a dál, k Evropě.

Z pol. orig. Toast za przodków (Přípitek předkům) vybrala a přeložila Petruška Šustrová.
Babylon 5/XX, 17. října 2011