Cestou na vlak na pražské Hlavní nádraží lze potkat sochu prezidenta Woodrowa Wilsona. Konkrétně tedy repliku, původní pomník, vztyčený v roce 1928, kdy se nádraží jmenovalo Wilsonovo (a význam nádraží tehdy přesahoval význam letiště), nechali zničit nacisté – v prosinci 1941, kdy Německo vyhlásilo USA válku. Na soklu je citát, shrnující Wilsonovo politické krédo: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii.“

Dal by se samozřejmě snadno odpálit jako idealismus, který ostatně v době po první světové válce pohořel. Leč nebýt Wilsona, jeho programu sebeurčení národů i vstupu USA do první světové války, žádné Československo by asi nikdy nevzniklo. Ovšem vycouvání USA z evropské politiky, dané tím, že Senát neratifikoval mírovou smlouvu a USA se nestaly členem Společnosti národů, od počátku nalomilo poválečné mezinárodně politické uspořádání.

Osmdesáté výročí mnichovské dohody nedávno připomnělo, jaké to je dělat politiku v době, kdy se přižene dějinný hurikán. Ten z roku 1938 se neobjevil náhodou, jeho příchod lze vystopovat vlastně už ve dvacátých letech. Západní mocnosti svůj vztah k „sanitárnímu kordónu“ států mezi Německem a sovětským Ruskem plně projevily již v roce 1925 na konferenci v Locarnu, kdy se domluvily s Německem na garanci jeho západních hranic, nikoliv však na stejných zárukách ohledně hranic východních. Polsku i Československu měly stačit bilaterální smlouvy s Francií.

Oba posledně jmenované státy byly v Locarnu přítomny až na závěrečných jednáních. Německý ministr zahraničí Gustav Stresemann později ve svých pamětech o tehdejším československém a polském ministru zahraničí jízlivě poznamenal: „Pánové Beneš a Skrzyński museli sedět ve vedlejší místnosti, dokud jsme je nepustili dovnitř. Tak dopadly státy dosud všemožně hýčkané, protože se staly služebníky druhých, které se však nechaly padnout v okamžiku, kdy se objevila reálná naděje na dorozumění s Německem.“

Když Francouzi přesvědčovali polského vůdce Piłsudského, že Francie Německu v polské otázce určitě neustoupí, Piłsudski odvětil: „Ne, kdepak, věřte mi, ustoupíte, určitě ustoupíte.“ Rok před Locarnem se Edvard Beneš snažil prosadit Ženevský protokol o mírovém řešení mezinárodních sporů. Dokud stál v čele britské vlády předák Labour Party Ramsay MacDonald, jeho kabinet tyto snahy sice podporoval, ale MacDonald v září 1924 ve Společnosti národů menší státy varoval: „Pak nepakt, budete napadeni. Pakt nepakt, budete rozdrceni. Pak nepakt, budete zničeni. Přirozenou obětí vojenského věku a vojensky organizované společnosti je malá národnost, která věří ve své morální právo na život. Zlo se utrhne z řetězu a nic už nebude stát v cestě jeho řádění, pokud se ještě jednou vrhnete do náruče tzv. ‚jistot‘, které vám nikdy, co svět světem stojí, nezajistily bezpečnost.“

Drsné proroctví, zvlášť zaznělo-li z úst nikoliv nějakého válečného štváče, ale britského sociálního demokrata. V kontextu MacDonaldových slov je pak přece jen docela těžké něco Edvardu Benešovi vyčítat, můžeme si pouze uvědomit děsivost dilematu, jemuž posléze v září 1938 čelil. Přesto lze na jeho adresu jednu vážnou výtku učinit: oslabování mezinárodněpolitického postavení své země dlouhodobě zamlčoval a jisté nepříznivé události, například uvedenou locarnskou konferenci z roku 1925, dokonce dokázal doma vydávat za úspěch.

Po roce 1989 si Češi až příliš zvykli na „geopolitický klid“. Devadesátá léta se ale nevrátí, časy, kdy jsme mohli v teple obýváku sledovat na CNN v přímém přenosu válku v Zálivu, v níž vyspělá americká technologie triumfálně drtila vše živé i neživé, co jí přišlo do cesty, jsou nenávratně pryč. Záhy po ní se sami Američané trpce přesvědčili o platnosti tvrzení, přisuzovaném Napoleonovu ministru zahraničí Talleyrandovi, že na bodácích se nedá sedět. Ani v Iráku nebo v Afghánistánu. Byť by znamenaly naprostou technologickou špičku.

Barack Obama představoval poslední pokus, jak uchovat USA coby nezpochybnitelnou globální mocnost číslo jedna, aniž by musela „sedět na bodácích“ – tak, že bude mnoho věcí spíše jen ovlivňovat z pozadí, nikoliv tvrdě diktovat. Jako „soft power“ nasadil i svou vlastní tvář, tvář nebílého muže, domněle proto přívětivou pro drtivou část planety, jež je nebílá a západní civilizaci si v historické paměti nutně spojuje s útlakem, ba otroctvím. Diskutabilní Nobelova cena za mír tvořila součást tohoto politického marketingu, jenž měl za cíl uchovat Americe statut vůdčí globální supervelmoci. Tato politika selhala z řady důvodů. Historická paměť nebílé neboli zcela převládající části zeměkoule onen poměrně laciný trik prostě nezbaštila. Ale na vině byly též ekonomické, demografické i politicko-mocenské důvody.

Volbu Donalda Trumpa lze totiž chápat jako poněkud hysterickou reakci národa, který postupně ztrácí své postavení supervelmoci a propadá se do kategorie „jedna z mocností“. Nejde pouze o vnímání zahraniční politiky, ale především o reakci Američanů na vnitropolitické, a zejména na vnitroekonomické důsledky relativní ztráty moci a pokračující globalizace. Na skutečnost, že továrenská průmyslová výroba se dnes odehrává hlavně v Číně, v Indii, v zemích tzv. třetího světa, popřípadě ji přebírají automatizované systémy. Čínský dělník možná – kvůli zaostalejší technologii a nižší produktivitě – odvede o něco méně práce než americký, leč, obrazně řečeno, hákuje jen za misku rýže. I kvůli tomu v USA vznikl „rezavý pás“ plný zavřených dolů, hutí, železáren i opuštěných výrobních hal. Z někdejší americké chlouby a též zdroje moci se staly zbídačené zóny, které volily Trumpa, jenž i proto není nějakým „náhodným omylem“, který napraví příští volby.

Hlavní problém s Trumpem však spočívá v tom, že programově odmítá usilovat o něco alespoň trochu idealistického, o nějakou, jakkoliv pragmaticky zamýšlenou, univerzálnější koncepci, kterou by jeho země zaštiťovala a prosazovala. Mezinárodní scénu vnímá jako prales, kde přežijí jen ti nejsilnější samci a kde si musí každý dokázat poradit sám. Možná se považuje za triumfujícího orangutana, v praxi však často sehrává roli slona v porcelánu. Zvláště na planetě, kde roste napětí mezi řadou protichůdných politických, ekonomických či ideologických zájmů a s nimi souvisejících konfliktních identit, v nichž se mísí politika, ekonomika, nacionalismus i náboženství.

Současný svět je tedy čím dál tím méně „zabezpečen pro demokracii“. Evropská unie se rozkládá, je předlužená, příliš nefunguje jako mocnost, populismus uvnitř ní nabývá na síle. A Česká republika má k suverenitě opravdu daleko. Nikoliv kvůli členství v EU, ale kvůli skutečnosti, že ji fakticky ovládá Kreml či zájmy různých oligarchických skupin, včetně Babišova Agrofertu. Zatímco Edvard Beneš se alespoň snažil tehdejší mezinárodní uspořádání zachovat, současná politická vrstva se přinejlepším pasivně veze. Kam, to sama přesně neví (byť někteří asi ano), doufá jen, že to nakonec nějak uřídí, hlavně aby se udržela u volantu. Jímž však dávno spolutočí kdovíjaké temné pazoury.

Vyhlídky do budoucna proto moc veselé nejsou. Těžko si představit rozkvět demokracie v globálním měřítku, pokud na světě není žádná demokratická mocnost. Nyní fakticky existují přinejlepším dvě, leč obě projevují jisté hluboké vady. USA především v tom smyslu, že jim je role ochránce demokratických hodnot za Trumpa ukradená. Po evropských spojencích pak americký prezident v zásadě správně žádá, aby si za NATO připlatili, poněvadž do společného banku dávají poměrně málo a Američané musejí též zbrojně vyvažovat Čínu. Připlatí si ale evropské demokracie, které zpravidla trápí bobtnající vnitřní dluh a rostoucí náklady na sociální systém? Sama EU se pak dá za mocnost považovat jen s přivřením obou očí, neboť stojí na hodně hliněných nohou. Nezbývá tedy než se nějak snažit o jejich posílení – u nás zatím spíše v zápase o veřejné mínění, jehož představy o EU a vůbec o světové politice jsou často na úrovni orangutana.