V reakci na pražskou „pomníkovou válku“ (zbudování pomníku padlým vlasovcům v pražských Řeporyjích a odstranění normalizační sochy Koněva z Dejvic) napsal historik Jan Tesař otevřený dopis adresovaný velvyslanci Ruské federace v Praze.

Tesař v něm blahopřeje „všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem“. Hned z kraje se autor postaví na velkoruské imperiální pozice, operující s Velkou vlasteneckou válkou, která nebyla ničím jiným, než zcela lživou stalinskou propagandou vlastní obyvatelstvo plošně terorizujícího režimu, kterému o vlast a o národ nešlo ani v nejmenším – největší tíhu sovětské (ne ruské) války s nacisty navíc nesly národy Běloruska a Ukrajiny. Možná ale Tesař ztotožňuje Ruskou federaci se Sovětským svazem.

„Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu,“ píše Tesař a člověk by měl chuť mu nafackovat za protinacistické odbojáře a vojáky, ze Západu i z Východu, ze SNP nebo z domácího odboje, kteří byli komunisty pod patronací Moskvy po válce vězněni, mučeni nebo popraveni – za statisíce bojovníků proti nacismu, které nechal Stalin záměrně vykrvácet ve Varšavě nebo na svazích několikanásobně opevněných Karpat, a hrdinně bojujících vojáků RA, kteří padli do zajetí vinou Stalinova zločinného a nekompetentního vedení války a pak byli tímto zrůdným režimem posláni do gulagů, kde mnozí našli smrt.

„Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov,“ píše Tesař s tím, že pro něj je datum osvobození 9. květen, jak tomu bylo padesát let.

Kdo kde „plakal zuřivostí“? Tesařovi rodiče? Jestli někdo mohl či spíše měl v té době nad něčím plakat zuřivostí, tak nad zradou Beneše a spol., který vlastní občany na Podkarpatské Rusi vydal jen tak jako „bonus“ Stalinovi, přičemž bolševici zavedli v nejvýchodnější části meziválečné republiky, jejíž hranice se Stalin v čs.-sovětské smlouvě z roku 1943 zavázal garantovat, režim, který byl v mnohém ohledu horší, než byl nacistický protektorát Čechy a Morava – bolševici zakázali rusínštinu, zavřeli rusínské školy a vedle jazyka a národnosti sebrali Rusínům i víru, zatrhli řecko-katolické vyznání, kněze pozavírali nebo umučili. Škrtli Rusíny jako národnost a celou rusínskou elitu poslali do gulagů, přičemž popravili ty, kteří měli nějakou funkci v Masarykově Československé republice. Rusíni měli jako národ zmizet.

Ke zpochybnění role RA coby „osvoboditelky“ podle Tesaře podstatně přispělo i dějepisectví, které „vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství,“ píše Tesař a jako když mluví Hitler stojící před grandiózním úkolem vytvořit národní společenství lidí statečných a čestných, zatímco nepřející svět mu otlouká o hlavu takové malé faktíky, jako je holocaust. Nezná historik Tesař obludné zločiny Stalinova režimu, před válkou, za války a znovu po válce, stejně jako charakter války, kterou vedl Stalin s Hitlerem v l. 1941-45 poté, co ho jeho dosavadní spojenec napadl?

„K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla ‚nejodvážnější‘ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme,“ píše bývalý disident Tesař. Koho má těmi křiváky na mysli? Že by Miloše Zemana, který za normalizace nepřeložil stéblo přes cestu, a proruskou hradní mafii, která mu svými penězi umetla cestu na Hrad?

„Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí,“ napíše Tesař v apologii RA, jejíž vrchní velitel byl jeden z největších masových vrahů v dějinách, jehož ve válce proti zemědělcům uměle vyvolaný a udržovaný hladomor, kdy v armádou obklíčených vsích umíraly za strašných okolností miliony rolníků a jejich rodin, žen a malých dětí, se svou obludností může řadit po bok nacistického holocaustu.

V souvislosti s pomníkem instalovaným v pražských Řeporyjích vlasovcům, kteří padli při obraně Prahy, Tesař píše: „Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit.“

Ano, vlasovci volili mezi smrtí v nacistických zajateckých táborech a bojem s jedním tyranem proti druhému tyranovi, který v nesčetných kampaních teroru permanentně zrazoval svůj lid, v předvečer války nechal povraždit většinu velení Rudé armády a zásadní způsobem tak narušil obranyschopnost země, který porušil polsko-sovětskou smlouvu, rozdělil si s Hitlerem východ Evropy a nacisty napadeným Polákům vpadl do zad, desetitisíce Poláků, Ukrajinců, Bělorusů, Židů, Baltů povraždil a statisíce jich poslal do gulagu. Nevolil přitom mezi životem a děsivou smrtí vyhladověním jako vlasovci, ale dělal to vše o své vlastní paranoidní vůli – nebyl národ, etnická, sociální, kulturní, náboženská … skupina, kterou by nezradil, a nebyl politik, či jeho věrný spolupracovník, kterého by nepodrazil, včetně Edvarda Beneše – pokud ho rovnou nenechal umučit či popravit.

Tesařův náčrt dějin 2. sv. války v dopisu ruskému velvyslanci není nic jiného než čirá propaganda ve službách ruského impéria, která je navíc okořeněna zcela pošahanými spikleneckými teoriemi o dirigentech v zákulisí, které jakoby vypadly z Rudého práva 50. let. S pomníky se podle něj „hlavně jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat.“

Tesař rozvíjí bolševické paranoidní vise světa, v hystericko-apokalyptickém tónu vyhlašuje válku Západu s Ruskem a používá i totalitní jazyk: „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, dirigenti nejnovější protiruské propagandy, dirigenti pomníkové kampaně, kampaň má své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle… „Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí,“ píše Tesař a jako kdyby opisoval z nějaké nacistické antisemitské příručky.

Celý text má podle mne znaky poruchy osobnosti, což ale u Tesaře nespadlo z čistého nebe. Podle mne je jistá megalomanie a sebestřednost, projevující se apodiktickými tvrzeními, vycházejícími z nezvratného přesvědčení, že mé náhledy na věc jsou ty jediné správné bez ohledu na „malé faktíky“, byly v Tesařových textech přítomny od počátku – s jeho věkem se ovšem sebemánie nemírní, ale naopak nabývá na intensitě.

Smutný konec historika a občanského aktivisty, který v rozhořčení nad tím, že se vývoj neubírá podle jeho správných představ, ztratil i poslední zbytky soudnosti.

Celý text Tesařova otevřeného dopisu naleznete zde.