Na Ukrajině došlo k něčemu, co se vymyká běžnému chápání. V přímém přenosu jsme byli svědky zneužití soudní moci k vyřízení politické opozice. Doba se změnila, a proto se již nejedná o „vlastizradu“ nebo „vyzvědačství“, nýbrž „překročení pravomocí“. Co je na procesu a odsouzení bývalé premiérky Julije Tymošenkové zajímavé? Vlastně všechno.

Celý proces s Tymošenkovou byl již od počátku trapný a svévolný a skončil tím, že jednatřicetiletý soudce v pozici jisté obdoby českého soudního čekatele se zcela ztotožnil s požadavky obžaloby a expremiérku poslal na sedm let za mříže. V podstatě je jedno za co – politická rozhodnutí volených představitelů v institucionálně zakotvené demokracii mohou soudit zkrátka jen parlament a voliči, jinak lze těžko mluvit o právním státě. Prokazovat ještě vinu za uzavření plynového kontraktu, který je z principu sofistikovaný a víceletý, připomíná losování stavební firmy na karlovarském úřadu. V důsledku by za stejný „čin“ měla sedět alespoň polovina evropských politiků v čele s Gerhardem Schröderem nebo bývalým místopředsedou polské vlády Markem Polem, který podle zprávy tamějšího Nejvyššího kontrolního úřadu uzavřením taktéž plynového kontraktu stejně „porušil zákon o mezinárodních dohodách“ a „ohrozil energetickou bezpečnost Polska“.

Na rozdíl od nich Tymošenková poslední dva měsíce strávila ve vyšetřovací vazbě v cele o 16m2, spolu s dalšími třemi vězeňkyněmi. Do styku s nimi příliš nepřišla. Její všední den měl vypadat zhruba takto: v pět hodin ráno budíček, osobní prohlídka, v sedm odjezd na soud, pak dvě hodiny čekání na jeho začátek. Pak v sedm hodin večer opět osobní prohlídka a v devět večer návrat do cely. Poněvadž tento koloběh trval často i několik dní za sebou, na seznámení se se spisem a přípravu obhajoby jednoduše nebyl čas.

Analytici i komentátoři si jsou jistí, že se jedná o politickou objednávku současného prezidenta Janukovyče, který Tymošenkovou ostatně jen těsně porazil v loňských prezidentských volbách. Nad čím si ale marně lámou hlavu je motiv a cíl, který tím sleduje. Ukrajina se geograficky, politicky i obrazně potácí mezi dvěma světy. Na jedné straně ruský vynález řízené demokracie, na druhé i přes současnou dluhovou krizi prosperující a vyspělá Evropská unie. Janukovyč je označován coby proruský s voličskou základnou hlavně na rusky mluvící východní Ukrajině. Počty vypadají jednoduše. Politický proces a perzekuce politické opozice znemožní podpis asociační dohody s EU a nasměruje Ukrajinu do otevřené ruské náruče. Tak jednoduché to ale není. Ruská náruč totiž nenabízí nic více ani méně než celní unii s výhledem na nadnárodní „Euroasijskou unii“, kde by měla být ve společnosti Běloruska a Kazachstánu. Ruský projekt zatím vypadá tak, že jeho členové by automaticky přišli o mnohé prvky národní suverenity, aniž by bylo třeba se dále obtěžovat hlasováním apod. Pochopitelně je tento projekt lákavý pouze pro Rusy. I kdyby Janukovyč nakrásně sympatizoval s obrem na východě, akceptováním jeho podmínek by se sám odsoudil do role naprosté bezvýznamnosti, což rozhodně nemá v úmyslu. Celý plynový kontrakt chce navíc spektakulárně vypovědět, čímž Rusy naopak dráždí. Samozřejmě je ve stejně slabé pozici jako Tymošenková, Rusové mu plyn mohou kdykoli vypnout.

Přitom Janukovyč není žádný zelenáč. Jako premiér sloužil již pod dosud proslulým prezidentem Kučmou, za jehož vlády se „ztráceli“ nepohodlní novináři, aniž by se tyto vraždy obtěžoval kdo kdy vyšetřovat. Měl namířeno na jeho místo, nicméně volby zfalšoval tak nešikovně, že vyvolal oranžovou revoluci v čele právě s Tymošenkovou a Juščenkem, která ho načas smetla. A loňské prezidentské volby byly jen těsné. Jako jediný motiv celého procesu tak zůstává pouze osobní msta. Na vrcholného představitele země motiv poněkud chabý.

Jak se Janukovyčovi celý proces vymkl z ruky, začíná sám připomínat neřízenou střelu. Nechává si otevřená vrátka a Tymošenkovou dál systematicky dehonestuje dalšími a dalšími obviněními, od zpronevěry po nevýhodné nákupy, nyní snad sanitek, později snad pastelek nebo lentilek. Tento postup funguje, Rusko v případě odsouzení Michaila Chodorkovského postupovalo stejně. Nakonec měl na daních dlužit více, než kolik kdy Jukos vydělal. A lidé na Ukrajině se zatím tváří podobně netečně jako v Rusku. O korupci, zneužívání i zpronevěrách slyší pořád, nakonec jsou rádi za jakýkoli trest. Institucionální i právní marasmus je natolik všudypřítomný, že se jeví pod jejich rozlišovací schopnost posuzovat, jak a za co byl kdo skutečně souzen a odsouzen.

Tím těžší pro Janukovyče ovšem bude Tymošenkovou nyní propustit. V očích veřejnosti by tím uznal chybu a výrazně se oslabil. Mnohem snazší pro něj podle všeho bude pokračovat dál ve své taškařici a Ukrajinu na dlouho vyloučit z evropského prostoru. Bohužel tím zavádí nová pravidla, jejichž důsledky podle všeho sám odmítá dohlédnout. Propuštění Tymošenkové, depolitizace soudů i vyšetřovacích orgánů se odkládá na neurčito. Velká škoda pro Ukrajinu i celou Evropu.

Petr Mach

Babylon 5/XX, 17. října 2011