Noviny jsou paradoxně jako víno – čím starší, tím lepší. A po téměř každé výpravě do minulosti lze učinit závěr, že ve srovnání se současností je vše jiné, ale zároveň se vlastně nezměnilo vůbec nic.

Posuďte sami z následující ukázky. Pochází z časopisu Obrazový zpravodaj z bojiště, který vycházel v letech 1904 až 1906 a z velké části pokrýval hlavně tehdy probíhající rusko-japonskou válku. V níž Rusko na bojištích prohrálo, co mohlo, včetně totální katastrofy v námořní bitvě u Cušimy, avšak při mírových jednáních si vedlo velmi úspěšně. Až tak, že v Japonsku po oznámení podoby mírové dohody propukly nepokoje.

Obrazový zpravodaj z bojiště se sice snažil poskytovat čtenáři faktografický přehled včetně – zvlášť dnes – poutavých ilustrací, zároveň ale celkem nepokrytě fandil carské říši coby reprezentantce Slovanstva.

Ukázka pochází z čísla 38, jež vyšlo 20. července 1904. Paralely se současností si snad už každý udělá snadno sám. Leč přece jen: hle, v čem vždy spočívaly hlavní slabiny Ruska a kdo je opět nedokázal pořádně využít, když šlo o pomoc malé a napadené Ukrajině. Ne snad počty vojáků, ale skutečně vyspělou vojenskou technikou. A zatímco dobové české rusofilství či slavjanofilství lze docela dobře pochopit, to současné již mnohem méně.

-jmjr-

***

„Vedle úplatnosti, jež patrně jest i na vysokých místech ve vojenských úřadech domovem, spatřujeme tu v míře nejrozsáhlejší to, čemu v rakouské ‚armádní řeči‘ říká se schlamperei, totiž nedbalost, ledabylost, zkrátka lajdáctví všeho druhu. Poměry, jež panovaly v Port-Arturu před vypuknutím války, poměry na sibiřské dráze a jejích odbočkách, zdlouhavá mobilisace, jež za celý skoro půl roku nedovedla na bojiště dopraviti ani tolik vojsk, abychom se nemusili báti o zničení celé armády Kuropatkinovy, různé ty nehody s loďstvem baltickým (nehoda „Orla“), výbuchy v Kronštatě a jiné události – to vše vrhá na poměry v Rusku světlo ostré, ale zároveň nepříznivé. Nevěříme všemu, co se kde ve světě proti Rusku píše, víme, že nepořádky a úplatnost řádí také v jiných státech evropských i v nejvyšších úřadech, ale když to již ohrožuje válečnou pohotovost říše a její velmocenské postavení, pak je to přece jen příliš mnoho a mlčeti k tomu, – opakujeme – bylo by hříchem.“

„Dnes můžeme věru říci: Bohudík, že má Rusko proti sobě jen malé Japonsko, a ne jiného většího a mocnějšího nepřítele! – Že Rusko konečně nad Japonskem zvítězí, jest ovšem jisto, ale co krve ještě bude na obou stranách zbytečně prolito, kdežto při náležité pohotovosti Ruska mohlo býti již za tři měsíce po vojně. A konec konců, i když Rusko zvítězí, stojí tu přece jen před celou Evropou blamováno a přátelé i nepřátelé Ruska ptají se dnes, co by bylo, kdyby zítra vypověděl Rusku válku některý — nebudeme ani jmenovati — evropský stát, jenž dovede ve čtrnácti dnech postaviti celou armádu do pole?

Odpověď k otázce té ovšem leží na snadě. K о n e č n ě by vítězství přece jen připadlo Rusku, jež dovede každého odpůrce vysíliti a unaviti, ale jaké hrozné oběti by to zase stálo!

Bude tak i ve válce s Japonskem. Rusko zvítězí a musí zvítěziti! Ale kéž by oběti, jež toto vítězství ještě bude vyžadovati, byly pro Rusko očistou, kéž by následkem všech těch ztrát na životech i na reputaci veleříše, došlo v ruské správě vojenské i civilní konečně k žádoucí očistě, aby z ruského činovnictva i vojenské správy zmizela ona úplatnost a ledabylost, jež v letošní kampani nese již tak trpké ovoce a jež ve válce s některým jiným nepřítelem mohla by míti následky ještě horší.“

Obrazový zpravodaj z bojiště, číslo 38, 20. 7. 1904, s. 2–3.