Na úvod budiž řečeno, že Tomáš Halík se v poslední době stal za své prozápadní a prodemokratické postoje oblíbeným fackovacím panákem fašizující české lůzy. V tomto střetu je třeba mu vyjádřit jednoznačnou podporu. Slova, jimiž okomentoval tragické selhání českého státu v uprchlické krizi či bizarnosti spojené s pohřbem Gotta, byla přesná. Budiž mu za to vzdán hold.

Teď už ale k našemu tématu. Tomáš Halík se dlouhodobě zasazuje za dialog: dialog křesťanství se sekulárním humanismem, mezináboženský dialog, ale i za dialog vědy s theologií. V Halíkově knize Noc zpovědníka (Praha, 2011) čteme, že dialog vědy a theologie se má odehrávat na „poli filosofie“. Jak tomu rozumět?

Kořenem slova dialog (řecky DIALOGOS) je logos. Logos je tím, co je dle Aristotelovy definice ze všech tvorů vlastní výlučně člověku: člověk je podle něj ZÓON LOGON ECHON, tvor disponující logem. S logem souvisí logika, jež se zabývá pravidly užívání logu. Logos je vrstevnatý pojem, jeho jádro je však identifikovatelné: je jím abstraktní myšlení, myšlení v pojmech, které zakládá možnost (smysluplné) řeči.

Pojem neboli abstraktum vzniká abstrakcí z jednotlivin čili konkrét. Vídám kolem sebe čtyřnohé štěkající bytosti: abstrahuji od toho, co mají odlišného, a vyčlením (neboli pojmu) to, co mají společného. Tak získám pojem psa. Pojmy nečerpáme jen z empirie: trojúhelník, osm nebo příčinnost jsou pojmy, které máme díky funkcím lidského mozku. Z vnitřní psychologické zkušenosti pak získáváme pojmy jako radost, úzkost apod.

Díky pojmům není člověk odkázán jen na názornou realitu, na to, co v danou chvíli smyslově vnímá, ale existuje pro něj i celá abstraktní, nenázorná oblast vědy, literatury, kultury.

Podstatné je, že u každého pojmu musí být možno poukázat na to, z čeho byl vyabstrahován. V opačném případě je prázdný. Pole filosofie je polem logu. Oblast filosofie je přístupná všem lidem, filosof říká – nebo měl by říkat – to, co si každý může ověřit, dá-li si tu práci.

Klasickým dialogickými díly jsou ve filosofii dialogy Platónovy. V nich máme zachycen logos při díle: vytyčí se nějaký podstatný pojem (statečnost, spravedlnost…), a ten účastníci dialogu zkoumají. Zkoumají jej za pomoci racionální argumentace, odůvodňování. V angličtině se taková činnost nazývá reasoning, přičemž reason je jak rozum, tak důvod. Smyslem je, aby si účastníci dialogu udělali v dané věci pokud možno jasno. Výsledkem je rozšíření poznání, byť třeba jen v podobě zhroucení iluse, že o dané věci něco vím. Ve filosofii platí, že všechny předkládané teze musí být možno odůvodnit. Filosofie v tomto ohledu postupuje stejně jako věda.

V jiné Halíkově knize, Žít s tajemstvím (Praha, 2013), čteme: „Bůh je příliš velký… než aby se dal tímto svým stvořeným darem (tj. rozumem – MP) obsáhnout…“ Jinými slovy, Bůh, o němž Halík píše a který tvoří ústřední téma jeho úvah, není logem uchopitelný. Pak o něm ovšem těžko vést dialog. Je podivuhodné, že Halíkovi zároveň neuchopitelnost Boha nebrání pronášet výroky typu: „Bůh má partnerský vztah s každým člověkem…“ Pokud je ale něco mimo možnost poznání, není o tom možné vynášet podobné soudy. To lze jen za cenu resignace na základní logické zásady (tj. zásady upravující užívání logu). Takové věty jsou i na poli filosofie nepřípustné. To pochopitelně není nic proti víře, jak ji Halík popisuje, je to jen vyjádření obav, aby nevznikal guláš v těch nejdůležitějších záležitostech.

Figuruje-li (křesťanský) Bůh v tzv. negativní teologii, kde se soudy podobné typu nevynášejí, či v umění, je to něco jiného. Slyšíme-li třeba závěr Mahlerovy Symfonie č. 2 „Vzkříšení“, některé písně U2 (Yahweh, Wake up Dead Man) nebo čteme-li Jirousovy básně typu Magorův šém, nelze proti nim říct ani ň, naopak. Ani ten, kdo se hlásí k atheismu, nebude proti takovým uměleckým dílům protestovat, není-li fachidiot. Proč? Protože umění si nečiní nárok na vynášení závazných tezí, netváří se jako závazné poznání. Je nedogmatické. Problém je v tom, že Halík nepředkládá básnické texty a nepřichází ani pouze s negativní theologií. Předkládá soudy aspirující na závaznou výpověď o realitě („Bůh má vztah ke všem lidem“), přitom se ale tyto soudy mají týkat něčeho, co je mimo možnost poznání.

Z tohoto těžko řešitelného dilematu Halík neunikne ani poukazem na neexistenci objektivní, nadosobní pravdy. Staré naivní představy o nadosobní pravdě je opravdu třeba se vzdát, v tom je možno s Halíkem souhlasit: „neexistují fakta, jen interpretace“ (Nietzsche). Poznávání se odehrává vždy z nějaké perspektivy, každý jsme zatížení nevědomými předsudky, nacházíme se v nějaké historické situaci atd. Už naše smyslové vnímání je jistou interpretací reality, nikoli vnímáním „objektivních faktů“. Z této, řekněme, postmoderní pozice ale neplyne, že všechny interpretace mají stejnou hodnotu, že si každý může vést svou a navzájem se můžeme maximálně, řečeno Halíkovým termínem, obohacovat.

Je třeba zapojit soudnost a její pomocí hledat (vyhodnocovat) pravdu té které konkrétní situace. Je třeba přemýšlet, které teorii dát v dané situaci přednost, kterou teorii vzít jako „pravdivou“. Příklad: v určité politické situaci, např. po pádu komunismu u nás, bylo rozumné v rámci hospodářské reformy privatizovat, protože vše bylo znárodněné a zcela dysfunkční. Byla na místě pravicová opatření, prosazovat levicové recepty by byla pitomost. Chceme-li ale posílit hospodářství v dnešní, úplně jiné situaci, na místě mohou být i levicová nebo středová opatření. Není to tak, že pravicová ekonomická škola má pravdu za všech okolností, že je nadčasově pravdivá, jak si myslí třeba Klaus. Totéž platí samozřejmě i pro příznivce levice. O tom, co v té které situaci dělat, jinak řečeno co je „pravda“ té které situace, musí rozhodnout naše soudnost. Ta sice není totéž, co rozum (logos), ale úzce s ním souvisí: obojí to jsou složky našeho poznávacího aparátu.

Existují přitom i pojetí Boha/boha či bohů, které jsou logem uchopitelné. Uveďme si některá.

Zmiňuje-li Halík „filosofickou theologii“, jejíž provozování mu doporučuje britský theolog Lash, pak je třeba říci, že něco takového už máme, a to v podobě díla Ladislava Klímy. Za theologii spíše než filosofii své dílo označil ostatně už Klíma sám. Čím je Klímův Bůh, „Deus“? Plnou svrchovaností, tj. vládou vůle nad afekty. Afekty jsou iracionální hnutí mysli vycházející z naší animality: úzkost, strach, radost, zášť atd. Někdy se nám je daří v nějaké míře vůlí komandovat. Nakolik se to daří, natolik jsme suverénní. Nakolik se to nedaří, natolik jsme otročtí. Cíl je tedy prostý, byť nesnadno uskutečnitelný: dosáhnout maximální suverenity. To je podle Klímy hlavní a jediná skutečná výzva, která před člověkem stojí. Klímův pojem boha je vykazatelný, není to nic „neuchopitelného“. Poznamenejme, že z Klímova hlediska je nelogické pokoušet se o vítězství určitých částí naší iracionality (naděje, lásky, víry) nad jejich protiklady. To je beznadějné – křesťan je proto také neustále ve stavu „hříchu“. Podle Klímy je animalitu třeba ovládnout jako takovou.

Též jádro buddhistické koncepce je myšlením zcela uchopitelné: cílem je v buddhismu uhasit v sobě lpění na životě, prohlédnout škodlivé iluse, v nichž za normálních okolností setrváváme, a ukončit tak utrpení (nebo spíše frustraci, tento základní rys běžného života). Stav, kdy se zdaří, se nazývá nirvána. Buddha výslovně vyzýval své příznivce, aby z jeho nauky nepřijímali nic, co se neslučuje s jejich kritickým myšlením. Buddhismus není věcí víry.

Když už je řeč o buddhismu, zmiňme Halíkův termín „buddhisté z Vinohrad“, jímž náš theolog vyjadřuje skepsi k možnosti naplnit buddhistické ideály na Západě. To je do jisté míry oprávněné, ale s jádrem věci se to přece jen míjí. Jádrem buddhismu je Buddhova analýza utrpení, jeho příčin a odstranění těchto příčin. To přirozeně není regionálně ani kulturně omezeno. Týká se to člověka jako takového. Zmíněný Halíkův termín je ale iritující především proto, že naznačuje, že by snad duchovně hledající člověk měl prostě přijmout to, co je v kraji zvykem, a hotovo. Narodil ses v křesťanské zemi? Tak buď křesťanem a tečka. To by ovšem bylo skandální, byla by to výzva k resignaci na myšlení v tom nejdůležitějším.

O víru nešlo ani v polytheistickém starořeckém náboženství: Řekové ve své bohy „nevěřili“, píše český filosof Pavel Kouba ve své knize Nietzsche (Praha 2006). Antičtí Řekové se obešli bez nutnosti spásy, představy života věčného, bez nutnosti náboženského obrácení. Spokojili se s konečným pozemským životem. Jejich bohové byli výrazem zbožštěním tohoto světa. – S tím se přitom nelze vypořádat tak, že Řeky označíme za povrchní, jak by si snad někdo mohl myslet.

Nietzscheho Halík označuje za svou významnou inspiraci. Přistupuje k němu však poněkud selektivně, dokonce by se dalo říci, že jádro Nietzschovy kritiky křesťanství míjí. Pro Halíka je Bůh „tajemstvím smyslu“. Dilema víry popisuje Halík takto: „…je třeba volit buď život v absurditě – anebo vyznat důvěru a naději ve smysl.“ Právě v tom je však podle Nietzscheho problém, přesně takovéto „buď – anebo“ vede totiž k nihilismu, k znehodnocení života. Halík přitom považuje život za „Boží dar“, nechce jeho znehodnocení. Podstata Nietzschovy argumentace je v tom, že k tomuto světu a životu nesmyslnost („zlo“) neoddělitelně patří, zlu je nutno přitakat. To neznamená, že musíme rezignovat na veškerý smysl. Vyřadit je třeba jen představu absolutního, transcendentního smyslu. Příklad: za určitých okolností je jistě dobré zachovat se k druhému milosrdně. Za určitých okolností ale může být správné ho zabít, viz případ Heydrich. Když Václav Havel u soudu s Jirousem zalhal, že je Jirousovým příbuzným, aby byl vpuštěn do soudní síně, zachoval se správně. O tom, jak se v té které situaci zachovat, musí rozhodnout již zmíněná soudnost. Existuje tedy tzv. situační smysl, ale žádný nadosobní, absolutní smysl. Halík často mluví o paradoxnosti víry, ovšem je to právě postulování absolutního mravního řádu, co život zbavuje jeho paradoxnosti: pokud mi víra říká, že je zde nějaké absolutno, paradox (tedy rozpornost, dvojznačnost) tím pro mě ze světa mizí.

O egoismu, v němž Halík vidí klíčové téma, Nietzsche říká: „neexistuje egoistické ani neegoistické jednání“. Nu ano: například matka nečiní rozdíl mezi sebou a svým dítětem, jemuž se v nějaké míře obětuje. V dítěti vidí své naplnění, neodděluje své ego od ega dítěte, protiklad egoismus-altruismus je fiktivní.

Nietzsche zkoumá i lásku, další Halíkovo podstatné téma. Obrácení na víru Halík přirovnává k zamilování se. Poslyšme Nietzscheho: „Jsou uši pro mou definici lásky? Je to ta jediná důstojná filosofa. Láska – svými prostředky válka, v základu smrtelná nenávist pohlaví.“ To není samoúčelná provokace, to jsou slova velkého psychologa. Dále, k ideálu křesťanské lásky má podle Halíka nejblíž láska mateřská. O mateřské lásce ovšem Nietzsche říká, že sestává z pudu vlastnit a ovládat. Atd., atp. Toto Nietzschovo demaskování Halík zcela ignoruje.

Navíc není jasné, proč klást na lásku takový důraz. I pokud zahrnu bližního tou nejintenzivnější solidární láskou, s velkou částí jeho trápení mu vůbec nemám šanci pomoci. Můžu mu poskytnout střechu nad hlavou nebo mu dát najíst, mohu mu pomoci v této hrubé rovině, avšak jeho hlubší traumata a rány, ty existenciální, zůstávají zcela mimo můj dosah. S nimi se musíme vyrovnat každý sám. I ten nejbližší je ode mě vždy oddělen nepřekonatelnou zdí. Zůstáváme sami.

Jistá lehkovážnost práce s klíčovými termíny je obecnějším Halíkovým problémem, minimálně tedy z filosofického hlediska. Halík například řekne, že ho „láska, naděje a víra ujišťují, že Bůh existuje“. Taková věta je jak rána na solar: jistota je složité téma, takový Descartes by mohl vyprávět. Řeknu-li, že mě o něčem může „ujistit“ víra, tak je zbytečné se snažit o jakékoli myšlení. Zrovna tak svoboda: o ní se řekne, že mi ji dává Bůh, a hotovo. S otázkou, nakolik jsme ve svém jednání svobodní a nakolik nikoli, si přitom lámali myslitelé hlavu po dlouhá staletí.

Halík má dále přehlíživý vztah k osvícenství, které se mu jeví jako něco plochého. Neprávem, domnívám se. Příklad: osvícenec Kant ukázal, že čas je jen funkcí našeho mozku, součástí našeho poznávacího aparátu, filtru, skrze nějž vnímáme svět. Svět, k němuž patříme i my lidé, je, odhlédneme-li od tohoto filtru, mimo čas. Mimo čas není možná změna, vznik ani zánik. Co je mimo čas, je věčné a neměnné. To má klíčový význam mj. pro mysterium smrti: smrt se týká jen jevové stránky nás samých, v jistém smyslu („o sobě“), jsme nesmrtelní. To jsou zásadní zjištění, navíc racionálně, elegantně vyargumentovaná (není možné zde celou Kantovu argumentaci předvést, ale každý si ji může dohledat). Kant dokázal, že realita se nevyčerpává empirickou skutečností, že má svůj metafyzický rozměr. Že scientistická představa o možnosti vysvětlit vše přírodovědecky, např. evolucí, je naivní. Filosofové osvícenství, vedle Kanta především Berkeley, definitivně vyvrátili materialismus coby představu, že základem všeho je hmota. Za to vše by jim měl být Halík spíše vděčný, zdá se mi.

Na závěr se nabízí celkovější srovnání cesty člověka filosofie a člověka víry. Částečně se překrývají: oba vidí život jako úlohu, odmítají se nechat vést hrubou pudovostí a stádnými konvencemi (mluvím pochopitelně o autentické víře a filosofii). Hromadění majetku, budování kariéry, lísání se do přízně opačného pohlaví a podobné pokleslosti, jimiž žije dav, je nechávají chladnými.

V očích člověka inklinujícího k filosofii se ovšem věřící vzdává – nepříliš pochopitelně – toho nejcennějšího, totiž (filosofického) myšlení. Člověk víry i člověk filosofie hledají odpovědi na to podstatné, na „první a poslední otázky“: co je svět svou podstatou (co je „hlubina bytí“), co mám dělat. Ve filosofii ovšem není možno svět vnímat jako „tajemství“: do tajemství se nešťourá. Z filosofického pohledu je svět hádankou, záhadou, již je nutno se pokusit myšlením rozřešit. Dějiny filosofie svědčí o tom, že v tomto ohledu lze dosíci jistých úspěchů, byť se v nich bohužel v hojné míře vyskytuje i spekulativní balast a slovní exhibování.

Opakem zbožnosti je dle Halíka přesvědčení, že svět je jen něčím čistě biologicky náhodným. K takovému postoji má Halík odpor, jeví se mu to jako něco povrchního. Nahodilost je ovšem vykazatelná, svět je bytostně náhodný, nikdo z nás neví hodiny ani dne. Svět je chaotický, a k tomu brutální, to je evidentní. Obden čelíme věcem, které v nás vyvolávají němý děs.

Existují koncepce, které tento rozměr reality berou se vší vážností – například ta Buddhova, Schopenhauerova, Nietzschova nebo Klímova, – a kde cokoli jako křesťanský Bůh chybí. Přitom je ale není možno označit za povrchní, za něco, kde chybí cit pro „hlubinu“.

Čím se u Halíka inspirovat bezpochyby lze, je jeho důraz na meditaci a psychohygienu v širším smyslu, bez níž je život nezvladatelný.