Jakub Deml ve své předmluvě ke knize Mé svědectví o Otokaru Březinovi (Plejada, Praha 1931) praví: „Strhujem se sebe roucho a k pohoršení všech chodíme nazi, zatracujem se do horoucích pekel, a je to upřímné; před svůj vlastní soud voláme celý svět – a je to také upřímné, poněvadž na prvním místě jsme odsoudili sami sebe.

Ať se přihlásí a ať vystoupí mezi námi ten, který je hoden nějakého ohledu a nějaké šetrnosti! Rádi bychom ho viděli, rádi bychom ho slyšeli a rádi bychom ho poslouchali! Kde jest? Ať jenom přijde a ať se ukáže našim nelítostným očím!“

Ludvík Vaculík v úplném závěru svého Českého snáře (Edice petlice, Praha 1981) píše: „Za oknem vlaku temná pole byla lehce tónována mrazem a rybníky matně odrážely šedý klid nebe, když jsme jeli do Brna. Vyšel jsem na chodbičku, po chvíli Karol za mnou. Dívali jsme se ven a já jsem si vzpomněl na pranostiku, že na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.“

Irena Obermannová dala své knize podtitul „Fiktivní deník jednoho blíže neurčeného roku od Hromnic do Hromnic“ a jako motto celé knihy napsala: „A existoval jsi vůbec někdy…? / Třeba jsem si tě vymyslela.“

Mezi těmito třemi díly české literatury, jež dělí padesát a třicet let, je rozhodně alespoň ta podobnost, že nejen poté, co vyšla, ale kupodivu ještě předtím, byla kritizována, napadána a přetřásána především pro svůj dopad mimoliterární, tedy vlastně ne proto, čím byla (a trvale jsou), ale proto, jaké pohoršení již jen svou samotnou existencí způsobila.

A když už jsme se dotkli toho „pohoršení“, nemohu si nevzpomenout Ježíšova slova: „Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení“ (Mat. 18. 7.), neboť mne vždy mátla: nepřišlo snad pohoršení právě skrze Něho, jenž s nevěstkami a publikány se stýkal, o sobotách údajné zázraky činil, ba v posledku i za syna z rodu Davidova se stavil!? A nebo přišlo pohoršení spíše skrze ty, kdož roztrhli roucha svá a hořekovali nad Jeho rouhačstvím a pravili, že „hoden jest smrti“? A neřekl také ústy jednoho ze svých apoštolů, že „čistým je všechno čisté; ale poskvrněným a nevěřícím nic není čisté“? (Epištola sv. Pavla Titovi, 1, 15.)

Jakuba Demla na počátku 30. let „odsoudil národ“ za to, že pravdivě vypověděl, tak jak cítil a věřil, o svém Mistrovi, o básníku výsostném a vyvoleném, jehož miloval a ctil, v němž se však přece jen v něčem trpce zklamal. Že vyzpíval jeho chválu, ale nezamlčel přitom ani jeho hanu, že se odmítl podílet na retušovaném, barvotiskovém obrazu Otokara Březiny, mystika a zřece, jemuž prý vše dobové bylo cizí. Nikoli: O. B. je u Demla také vášnivý národovec, římský katolík – a ovšem též odpůrce Židů, v nichž Deml viděl nebezpečí (je v této souvislosti zcela lhostejné, zda oprávněně či neoprávněně) kosmopolitismu, odnárodnění a především nastolení panství toliko peněz, trhu, zboží, prázdného materialismu, společnosti, jíž vládne kalkul…

Ludvíka Vaculíka na počátku 80. let kritizovali v českém disentu za indiskrétnost, za to, že vlastně svým spisovatelským exhibicionismem práskl své bližní, ale i za to – už spíše mezi řádky –, že nepomlčel o mnohých osobních trapnostech a ubohostech svých přátel, hlavně těch, kteří tehdy jeden za druhým odjížděli na Západ, protože tady se přece už „nedalo vydržet“. A Vaculík jim to hořce vytýkal a nenechal si pro sebe ani to, že důvody k jejich odchodu považuje vesměs za malicherné. A nejen to: je zde upřímný i o sobě samém a k sobě samému pravě v oblasti tabu ještě většího, totiž co se vlastního „milostného života“ týče: otevřeně se tu např. přiznává ke své bigamii. Jenže rok 1981, to už byla jiná doba než 30. léta a přemnozí byli už zvyklí mít z ostudy kabát, a tak když StB na základě Českého snáře nepodnikla proti Chartě 77 žádné mimořádné akce, začal být náhle Vaculík za tuto svoji knihu veleben. Ovšem pak po právu již za to, čím de facto byla, totiž vynikajícím dílem literárním.

Na hlavu Ireny Obermannové se v září letošního roku, kdy její Tajná kniha vyšla, sesypala spousta nadávek a špíny – a to nejen na stránkách tiskovin tzv. bulvárních. Už tu sice není žádný národ ani disent, ale o to více máme novinářských šmoků, řečeno pro změnu s Jaroslavem Haškem. Že prý se přiživila na něčí slávě, že chtěla jednu vynikající osobnost očernit, že ji chtěla „zatáhnout do svého bláznivého světa“ a kdoví co ještě. Až když autorka pod tímto tlakem učinila jednoznačné prohlášení, huby zmlkly. O Tajné knize jakožto literatuře zatím snad nepadlo jediné slovo. V následujících řádcích se to pokoušíme napravit.

Co ještě mají ony jmenované knihy společného? Všechny tři nepochybně provokují tím, jak mísí žánr fiktivního díla se zákonitostmi textu více či méně faktografického.

Demlovo Svědectví se sice staví být téměř čímsi jako literárně-historickou monografií, ale lze tomu uvěřit? Vskutku ho zajímala „faktografie“? Deml přece vynikal právě jako básník, tedy jako ten, jehož pohled dále a pronikavěji sahá, než lidí pachtících se v přízemních reáliích!

Vaculík nazval svoji knihu Snářem, jde tedy nepochybně o deníkovou literaturu pojatou ironicky: není to spíše o tom, co se nám v noci zdá? Je to ještě skutečnost? Kde je tu hranice mezi subjektivním vnímáním a objektivním zaznamenáváním událostí svědčících o tom, jaká byla doba vzniku díla, a to tak, že i po desetiletích lze se z ní o této době poučit lépe než z učebnic dějepisu?

Obermannová svoji Tajnou knihu označuje za „fiktivní deník“ – a vskutku text je strukturován jako sled deníkových záznamů pořizovaných po dobu „jednoho roku“.

Ze „záznamu“ z 8. listopadu vybíráme: „Půjčujeme si kola, nevnímám, kde a za kolik, a Kornélie se na mě naštve a řekne, že jsem sebestředná. Možná jsem. A možná ne.“

Ze „záznamu“ ze 14. listopadu: „Jsem opravdu příšerně sebestředná. Rozmazlenej fracek jsem. Někde jsem četla, že převážná většina spisovatelů jsou ubozí, bídní, přecitlivělí úchylové. Nevím, jestli většina. Ale já tedy rozhodně.“

18. prosince: „Všechny události tohoto roku vznikly z mé žíznivé touhy po lásce. Po té, co neexistuje. Protože existuje.“

20. prosince: „Mám schůzku s Julií. Poobědváme spolu. Dala jsem jí přečíst kus své knížky. Leží mi na srdci. Jaká je? Jaký vzbuzuje dojem? Není to blábol? Dozvídám se od ní zvláštní věc. Nemá strach, že bych jejím publikováním ublížila Největšímu Čechovi. Bojí se o mě. ‚To mě ale vůbec nezajímá,‘ říkám jí.“

Ireně Obermannové se v Tajné knize podařilo pokročit v tvůrčí práci k něčemu novému. Většina jejích předchozích knih, počínaje Deníkem šílené manželky, provokuje rafinovaným splétáním básně a pravdy, resp. tím, jak z banální, žité skutečnosti se autorka odvažuje vytvářet báseň, jak se osměluje nosit svoji kůži na trh, jak bez mindráků zdůrazňuje svůj, tak výsostně ženský svět, resp. svět vnímaný očima ženy, která právě o nic jiného nestojí než vnímat jej právě tak: subjektivně i pošetile, vážně i ironicky – a hlavně s velkou dávkou humoru a sebeironie. Ale vždy je to drama, napětí, zneklidnění, znejistění, nikdy není u Obermannové to, co činí z přemnohých současných i minulých knih českých spisovatelů nudu k uzoufání: onen rozšafný pohled z odstupu, ta stokrát přemletá cynická a sarkastická moudra, ten odporně „zdravý rozum“ – a hlavně ona dovedná profesionalita, která nenechá čtenáře na pochybách, že autor do svého díla nevložil opravdu ani ten nejmenší kousíček své duše, že opravdu nic neriskoval, že se mu nedá nic vytknout, protože je to v jádře usedlý, spořádaný a přičinlivý občan, navíc tvůrce „hodnot“. Takový autor, jenž nás nezneklidňuje opravdu ničím, naopak nám svou „tvorbou“ pěkně přispívá „na podporu dobrého trávení“ (Egon Bondy, Mirka, 1975).

Knihám Ireny Obermannové lze možná vytknout leccos, ale nelze si v nich nevšimnout, že je v nich obsažen autorčin život, že jsou to vskutku knihy žité, prožité, protrpěné, že nejsou výsledkem toliko dovedného „psaní“, i když samozřejmě i dobře zvládnuté spisovatelské řemeslo v jednom typu literární prózy v nich lze ocenit, a ne že ne!

Bylo-li tedy možno ve starších knihách Obermannové za všemi těmi Xeniemi, Šárkami, Eliškami a Irenami hledat a v jisté míře oprávněně nacházet jejich tvůrkyni, pak v Tajné knize to má čtenář zdánlivě jednodušší: je tu jen autorské já, vypravěčka, takže ona „čistě náhodná“ podobnost s autorkou se vnucuje o poznání více.

Tajná kniha je tedy autorčiným fiktivně-skutečným deníkem. Čím je dále? Jestliže za postavami jejích předchozích knih bylo možno hledat tu či onu reálnou osobu, pak zde se především v jedné postavě tato identifikace přímo vnucuje. Tajná kniha je tedy románem klíčovým: všechny zde vystupující postavy jsou zřetelně vybudovány na modelech skutečných lidí z autorčina okolí, z její společnosti, přičemž po vzoru této tradice osvícenské literatury jsou kryty tu více tu méně průhledným jménem, jež pro ně autorka vytvořila: v každém případě jsou to v jistém smyslu alespoň nápovědi, šifry. Že jde o román s příběhem tragické, resp. spíše tragikomické lásky (tj. s něčím co je dnes a priori odsuzováno a považováno za vhodné jen pro „pokleslé žánry“, pro „červenou knihovnu“, neboť v tzv. vysoké literatuře se něco takového už dávno „nenosí“), snad ani netřeba zdůrazňovat. Kromě toho však je to i tzv. „román ze současnosti“ (což už je vynuceno onou deníkovou formou), je tedy i jistým svědectvím, kronikou „naší doby“. Nedosti na tom! Nesnížíme se zde jistě k tomu, abychom pojmenovávali to, co autorka ponechává nepojmenovaným, ale nemůžeme nekonstatovat, že jedním ze zdrojů vskutku mimořádného napětí v díle je fakt, že vypravěččiným protihráčem, de facto hlavní postavou celého díla, je tu „Největší Čech“, přičemž přemnohé indicie v textu obsažené nasvědčují, že předobrazem této postavy byl autorce nejznámější československý předlistopadový disident a polistopadový politik, navíc také věhlasný a úspěšný spisovatel a dramatik, tedy v jistém smyslu autorčin „kolega“. A právě tato v textu nikde nevyslovená identita činí z poslední prózy Obermannové de facto i román historický! Ano, takoví jsme a jednou, v budoucnosti, si třeba řeknou: takže takoví tedy byli, takový byl?

4. února: „Na rautu ses objevil vedle nás, Malvína nás představila a tys mi řekl:
‚Já vás znám, vy jste moje kolegyně spisovatelka.‘
Podals mi ruku a já si ji tejden nemyla.
A takys navrhl Malvíně, ať si pak jdem všichni ještě sednout někam do hospody…“

(A o něco dále ze stejného dne:)
„‚A vy jste četla mé sebrané spisy?‘
Asi mě považuje za svoji literární postavu.
Tou ale nejsem ani trochu. Vyhrknu, abych to měla z krku: ‚Vaše sebrané spisy jsem nečetla. A nikdy je číst nechci. Slovní spojení sebrané spisy se mi hnusí.‘
‚Ano,‘ řekne.
‚Četla jsem snad všechny vaše věci. Kromě sebraných spisů.‘
Vůbec nechápu, co si to dovoluju. Proč jsem tak drzá? Myslím, že z rozpaků.
‚Ano,‘ praví.
V týhle chvíli jsem ještě nevěděla, že ANO říkáš v okamžicích, kdy by jinej nesouhlasil. Že ANO je tvý bezmocný přitakání osudu, že ANO říkáš, jak bys stál před oltářem a souhlasil s něčím, co je svojí podstatou nejasný, nejistý a nepředvídatelný. Přitakáváš nepopsatelnosti života i smrti. Dáváš najevo svou bezradnost, která ale není bezradností právě proto, že souhlasíš.
Souhlasíš se vším, co nás přesahuje. Souhlasíš se všemi ZA.“

21. února: „Vytáhne z tašky šampáňo Bohemia sekt, ale nemůžeme ho otevřít. Vetchý stařec a zlomená pravačka není dobrá kombinace. Nakonec se nám podaří lahev otevřít, aniž bychom si vzájemně vystřelili oko. Svlékne si sako a vidím, že pod ním má tričko s názvem mého oblíbeného filmu.
‚Viděl jsi ho?‘
Neviděl.
Zjišťuju, že neviděl téměř nic. Nejspíš neumí ani poslat esemesku, ale na to se nechci ptát. Není to důležité. Největší Čech je Marťan. Něco mezi ET a Malým Buddhou.
Jsi menší a drobnější než včera, možná sublimuješ nebo se stáváš elfem. Pohádkovou bytostí, maskotem. Bájným skřítkem, co se mi o něm bude zdát. Už napořád.
Rozhlíží se po pokoji. Říká, že je mu u mě příjemně, že je to u mě milé, že jsem ho dojala, že jsem pro něj upekla kuře se zeleninou. Na stole spatří knížku od světoznámého autora. Podotkne, že se s ním zná. Napadá mě, že by mohl příště přijít s dalajlámou. Že schovám to kuře…
Je milý, zdvořilý, obyčejný a všechno ho zajímá. Nejvíc se mu líbí bývalý pokojíček mých dcer, třináct metrů čtverečních s plakátem Chaplina, nyní moje první pracovna v životě. /…/
Když piju hladová, jsem za tři vteřiny namol.
Jsem za tři vteřiny namol.
Zase mi předvádí, jak není vůbec plachý.
Je rychlý až zběsilý.“

13. března: „Změnil ses v bezpohlavního národního maskota, víš? A tos dřív míval takovou pěknou pověst prasáka! Tys to dopracoval, Největší Čechu! Měla bych vylepšit tvůj mediální obraz. A pak se oběsit.
Co když jsem potkala toho pravýho? Co když je mi jedno, že to nejde?“

Onou nikde nevyslovenou, a přece snad žádným dnešním Čechem neignorovatelnou identitou hlavní postavy se autorce podařilo právě něco nového: do svého „bláznivého světa“ přizvala toho, kdo současnému čtenáři neustále připomíná: Je něco takového vůbec možné? Může to být pravda? Není to „vymyšlené“? To si snad jen vymejšlí!!?? Tah vskutku jedinečný: autorka románů je podezřívána, že se čtenáře snaží „balamutit fikcí“! A nikdy nikde se „pravdu“ nedozvíme!

Tajná kniha je tedy především tragickým, protože „nemožným“, „neskutečným“ milostným příběhem, navíc milostným příběhem silně groteskním, o to však právě tragičtějším. Již jen ona bezděčná ironie ve jméně „Největší Čech“, jež je dáno nemocnému staříkovi drobné postavy! A potom další protagonisté onoho milostného propletence: vypravěččin milenec, „Můj Milej“, ženatý to pán, jenž do svého světa nikdy nikoho nepouští, s nímž se vypravěčka pod tlakem na ni valících se událostí nakonec rozchází; dvě dospělé již dcery vypravěčky, „Starší“ a „Mladší“, objekty pošetilé a místy opět až tragikomické péče své matky: chce-li kdo mít rád vypravěčku, musí mít rád i je, neboť ony s ní skoro jedno jsou, tvoří tu nejužší, nejsolidárnější partu, jejíž členové se vzájemně podpoří, když všichni ostatní selžou.

Posléze se však začíná ve vztahovém, případně milostném propletenci rýsovat ještě jedna veličina, totiž autorce pod rukou vznikající nová kniha, jež se jí stává posedlostí, osudem, o níž už neví, zda spíše kniha nepíše její reálné osudy, jakkoli by tomu mělo být naopak. Jak si zde opět nepřipomenout Demlovo Svědectví či Vaculíkův Snář!

A když už jsme u toho „nepojmenovaného“, pak, pravda, nemůžeme ignorovat ani podstatné rozdíly mezi citovanými třemi knihami: Deml ve Svědectví zásadně jmenuje všechny zcela otevřeně a totéž činí i Vaculík ve Snáři. Inu – jiná doba, jiný literární úzus, chtělo by se na to říci. Nezapomeňme však na to, co Deml také častokrát o poezii Březinově zdůrazňuje, totiž že navzdory jejímu náboženskému, přímo křesťanskému, ba rovnou katolickému charakteru nikde v celém jeho básnickém a esejistickém díle není slovo „Bůh“! Toto je u Březiny jen opisováno např. superlativy, zpodstatnělými adjektivy jako „Nejvyšší“, „Věčný“ apod. Nepřipomíná to něco v poslední knize Obermannové?

Mezi Vaculíkovým světem a světem Obermannové je jistě rozdíl hlavně v tom, že Vaculík svůj svět v jádře vnímá jako patriarcha, sedlák, ne-li mužský šovinista, což se ovšem nevylučuje s jeho mimořádnou citlivostí vůči všemu. Svět Obermannové je oproti tomu „jen ženský“ – ale se vším všudy. Ovšem se Snářem zase Tajnou knihu spojuje nejen to, s jakým osobním nasazením oba autoři své knihy psali, vždyť přece v obou případech vypravěči s autory téměř splývají, ale i skutečnost, že obě tato literární díla jako by si své autory v době, kdy na nich pracovali, začala jaksi usurpovat, jako by jejich knihy (a vlastně nepochybujme, že tomu tak i bylo!) začaly spoluvytvářet životy svých tvůrců, předurčovat je, být pro ně čímsi až zoufale fatálním, jako by začaly žít svým vlastním životem! A to je právě výsledek tvůrčí práce par excellence, důsledek ojediněle šťastných konjunktur, v nichž život a dílo se protnou, aby se kniha stala netoliko „pouhou literaturou“, ale právě literaturou výsostnou, protože živou, nikoli sestávající z mrtvých liter.

A takovéto dílo se Ireně Obermannové v Tajné knize podařilo vytvořit.

Martin Machovec, 5.–9. října 2011

P. S. A abych nepřivodil další pohoršení, totiž podezření, že si mne autorka jako jednoho ze svých dešifrovatelných přátel tak či onak koupila, připojím zde aspoň jednu výtku: Na obálce knihy je krásná a překvapivě i vkusná fotka Jana Saudka. Ale s Tajnou knihou, kromě toho nápisu na stěně, citujícího v textu často se vyskytující zaříkladlo „azlýpryč“, nemá opravdu nic společného.

A co ten strašlivý kyd na zadní straně obálky? „Strhující, uhrančivý příběh velké lásky.“ Nemohla si autorka vymínit, že nic tak hnusného nesmí být na její knize natištěno? A následující odstavec není o moc lepší.

Babylon 5/XX, 17. října 2011