Biografie Jana Křtitele Kubiše od Eduarda Stehlíka je kniha čtvercového formátu o 287 stranách. Text podrobně popisující životní dráhu tohoto hrdiny doprovází stovky fotografií ilustrujících viditelnou část dramatického příběhu. Jak jinak než v chronologicky uspořádaných patnácti kapitolách je možné sledovat dětství, dospívání a mužný věk výsadkáře, který se nedožil ani 29 let. Atentát na Heydricha a smrt v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze už byly zdokumentovány se značnou přesností. Také běsnění po atentátu, včetně Lidic, Ležáků a poprav, snad už doputovalo do obecného povědomí. Ale nemusí každý vědět, že Hitler požadoval masové exekuce rukojmích, K. H. Frank mu oponoval, ne ovšem z důvodu lidskosti, ale protože to považoval za kontraproduktivní. Popravit dával s lehkým svědomím všechny pomocníky s celými rodinami, včetně jen podezřelých. Kubišovy složité peripetie jsou v knize podány vojácky věcným, značně nevynalézavým jazykem. Snesitelně hagiografické ladění knihy poskytuje dostatečné množství materiálu umožňujícího nahlédnout do labyrintu exemplárního vnitřního vývoje a vynést z kostela sv. Cyrila a Metoděje otázky, které by jinak světlo světa nespatřily.

Jan Křtitel Kubiš se narodil 23. 6. 1913 otci Františkovi a matce Kristině, rozené Mitiskové v Dolních Vilémovicích nedaleko Třebíče. Dolní Vilémovice měly v té době 600 obyvatel. Rodiče zplodili šest dětí. Poslední porod nepřežila ani matka, ani dcera Marie. Janovi bylo tehdy šest let. Otec se o čtyři měsíce později podruhé oženil s Marií Dusíkovou, rozenou Čechovou, která měla z prvního manželství pět dětí. Otec František jí udělal další čtyři. Po smrti matky musela péči o Jana a jeho sourozence převzít babička, jíž bylo v té době 59 let. V osmi letech si ho vzala na starost Kateřina Mitisková, vdova po Františku Mitiskovi, bratrovi Janova dědečka, která sama porodila deset dětí. Dva synové padli v 1. světové válce. Jan se přestěhoval do Ptáčova, do  domku o dvou místnostech, kde žila také dcera Aloisie, která měla ochrnutou ruku a slepý syn Josef. Na živobytí si rodina vydělávala prací na poli u místních sedláků. Když Jan v roce 1927 dokončil ve 14 letech základní školu, odmítl jeho otec utrácet za učení a poslal ho co nejrychleji vydělávat peníze. Nasměrován byl k životu čeledína a pomocného dělníka.

Postavy dramatu

Autorovi životopisu se nepodařilo zakrýt, že Kubišův otec byl přinejmenším nositelem patriarchálních tradic. S největší pravděpodobností se jednalo o muže značně bezcitného a značně sexuálně aktivního, protože zplodil další dvě děti s dcerami své druhé manželky. V druhém případě se jedná o pedofilii, protože i v tehdejší době byl odsouzen na rok do vězení. Jak dopadly ostatní dcery, není známo.

Je tedy snadné si představit, z jak těžkých podmínek Kubiš vyšel. Dětství bývá považováno, nejspíš právem, za rozhodující úsek lidského života, protože se v něm utváří povaha a spolu s ní také podoba obcování člověka s bližními a jeho přístup k světu jako takovému. Formy sebeobrany, sebeprosazování, cíle a touhy se zřejmě utvářejí v interakci s prostředím, jemuž je dítě vystaveno. Informace, že Kubišův intelektuální vývoj ovlivnil zejména nevlastní slepý bratr, je příliš stručná, aby se z ní dal vyvodit nějaký závěr. Z uvedených fakt nelze ani vydedukovat, jestli tato početná rodina byla pouze tradicionalistická, zaníceně zbožná nebo bigotní. Druhé křestní jméno Křtitel dané podle dne narození by ukazovalo k běžným dobovým konvencím. Rodina zjevně živořila na pokraji bídy a byla i na svou dobu poměrně zaostalá. Viděno dnešníma očima by měl být J. K. K. traumatizovaný, frustrovaný, zlomený nešťastník, který se dřel kdesi na poli. Plným právem by si mohl naříkat na osud a považovat se za oběť. Fakt, že v závěti Kubiš zmiňuje pouze otce Františka, jemuž neměl být za co vděčný, může být vykládán jako výraz jeho velkodušnosti. Ale i otec byl za synův čin okupační vládou popraven. Počet obětí heydrichiády se odhaduje na 5 000.

Je logické, že povinná vojenská služba představuje v životě mladého muže zlom. Můžeme pouze spekulovat o tom, co vše nové a zcela odlišné prostředí pro přirozeně inteligentního a zvídavého mladíka znamenalo. Styk s jinými lidmi s širším obzorem, konec strachu ze zítřka, materiální zajištění a možnost konečně uplatnit své talenty pro něj musely znamenat převratnou změnu. Je bezmála nevyhnutelné, že po ukončení povinné služby v armádě zůstal jako délesloužící.

Anšlus, zábor Sudet a Protektorát ho musely utvrdit ve správnosti rozhodnutí zůstat v armádě. K dispozici máme jak Stehlíkovu knihu, v níž autor předkládá nejen výsledky svého bádání, také Kubišův deník, který si psal od svého odchodu do Polska a z něhož autor životopisu bohatě cituje. Tak se dozvídáme, co tento absolvent národní smíšené jednotřídky považoval za hodné zaznamenání. Proto jen telegraficky jednotlivé body soukromé anabáze: Po demobilizaci odešel sám do Polska. V Krakově se přihlásil do vznikající československé armády. Odtud odplul na parníku Chrobry do Francie, aniž tušil, že na téže lodi pluje do svého argentinského exilu také Witold Gombrowitz. Zde 2. srpna vstoupil s pětiletým závazkem do Francouzské cizinecké legie a byl přiřazen k výcvikové jednotce 1. pluku v Colombe Bechár a Sidi Bel Abbes. Po vypuknutí 2. světové války byl závazku v legii zbaven a byl prezentován v Agde a zařazen k 2. pěšímu pluku. V jeho řadách se účastnil bojů na Loiře, za které dostal francouzský válečný kříž. Dne 22. prosince 1939 byl povýšen na rotného.

Po porážce Francie byl evakuován 13. července 1940 egyptskou lodí Rod el Farag do Anglie, kde byl zařazen k 1. pěšímu praporu čs. smíšené brigády. V únoru 1941 absolvoval kurz pro rotmistry pěchoty a v březnu 1941 byl povýšen do hodnosti rotmistra. V prosinci 1940 se přihlásil do výcviku pro speciální úkoly. Od 15. srpna do 27. prosince 1941 absolvoval parakurz, kurz střelby, kurz pro práci s výbušninami a kurzy sebeobrany a řízení motorových vozidel. Mezitím byl na žádost rtm. Gačíka zařazen do výsadku Anthropoid , kde nahradil zraněného rtn. Svobodu. Při výcviku absolvoval všehovšudy 5 seskoků, z nichž jeden byl noční z balonu. Deníkové záznamy i historické bádání se doplňují a potvrzují statečnost velkorysého a štědrého vojáka, kterého mužstvo miluje. Jeho rychlý postup se zdá být plně zasloužený, protože disponoval přirozenou autoritou postavenou na osobních kvalitách. Zápisy také svědčí o dojemné důvěře v Beneše, nebo o nápadné zvídavosti. Kubiš nevynechá příležitost, aby navštívil zajímavá místa a města. Vydal se nejen do Paříže a Londýna, ale také do Shakespearova rodiště ve Stratfordu.

Dne 29. prosince 1941 seskočili oba parašutisté operace Anthropoid poblíž Nehvizd. Dne 27. května 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Okupanti začali běsnit. Řádění ještě zesílilo, když Heydrich 4. června následkům zranění podlehl. Začala obludná doba, v níž hrozil trest smrti i za pouhou radost z likvidace škodné, neboli za schvalování atentátu. Tato tragédie, která nebyla v době Aischyla, Sofokla nebo Euripida ještě představitelná, má tři hlavní a celý zástup vedlejších postav. V hlavních rolích vystupuje lidská zrůda, lidská troska a lidský hrdina. Všichni mají řadu následovníků.

Lidská zrůda

Zrůda se jmenuje Reinhard Heydrich. Narozen v Halle nad Sálou nedaleko Lipska ve spořádané katolické rodině hudebně nadaných rodičů, od čtrnácti let člen Freikorpsu, absolvent gymnázia a námořnické školy v Kielu. K národnímu socialismu ho přivedla zapálená nacistka Lina von Ostenová, budoucí matka jejich čtyř dětí. Také on se našel v armádě. Z církve vystoupil v r. 1935 a proměnil se v aktivního antiklerikála. Tento šéf bavorské politické policie se proslavil také jako organizátor setkání čtrnácti právníků a policistů na konferenci ve Wannsee, jejímž jediným bodem programu bylo „konečné řešení židovské otázky“. Jeho úspěšná kariéra vyvrcholila jmenováním do funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Přítel führerův a nepřítel jeho nepřátel mířil vysoko. Hitler se mu odvděčil tím, že pronesl řeč na jeho monstrózním pohřbu v Berlíně. Thomas Mann při této příležitosti napsal: „Kamkoli tento mordýř přišel, tekla krev proudem. Všude, rovněž v Německu, se mu říkalo kat. A teď ho zavraždili. A co na to nacisté? Chytají je křeče. (…) Doma mu uspořádali pompézní pohřeb, na němž mu mistr řeznický (Himmler) řeční nad hrobem, říká, že to byl člověk s čistou duší a velkým smyslem pro humanitu. (…) K tomu, aby se mohlo říct, že Heydrich byl ušlechtilý člověk, je třeba mít moc – absolutní moc rozhodovat o tom, co je pravda a co idiotství.“

Lidská troska

Roli trosky ztělesňuje Karel Čurda. Chybělo málo a také on mohl být hrdinou, na kterého se vzpomíná s obdivem. Jeho startovní pozice byla o poznání lepší než Kubišova: vychodil jak obecnou, tak měšťanskou školu. Před povinnou vojenskou službou pracoval jako kvalifikovaný dělník. Dále jsou už jejich osudy zhruba identické. Také Čurda úspěšně prošel tvrdým výcvikem, dobrovolně se přihlásil do sebevražedné akce a statečně přistál v Protektorátu. Duševní pochody, které ho vedly k tomu, aby se přihlásil v Petschově paláci, sídlu gestapa, není příliš obtížné si představit: strach o rodinu a spoluobčany, představa, že je v jeho moci popravy zastavit, vyčerpání… Z dostupných dokumentů se zdá, že první udavačský dopis nenapsal on, ale patrně jeho matka. Sám, ztracený, ukrytý v rodné vesnici, vystavený vlivu sestry a matky – až potud zůstává v oblasti pochopitelného. Končina, do níž se pochopení vzpěčuje vstoupit, začíná teprve aktivní spoluprací s gestapem: tento voják za sebou zanechal rozlehlý hřbitov, na němž leží stovky lidí, mezi nimiž jsou i ti, kdo mu pomáhali, kteří ho ukrývali, kteří kvůli němu riskovali víc než vlastní život. Nelze vyloučit, že na jeho uvažování zapůsobila i mentální průprava, která je při přípravě zabijáků součástí výcviku. Zbavování se morálních zábran tvoří podobně důležitou složku jako příprava fyzická a technická. Gentlemanský souboj musí být z možností vyloučen. Příkaz „kdo první vystřelí, vyhrává“ vstřebal Čurda možná tak hluboko, že ho použil i v sebeobraně. Zacházení s trhavinami a postupy při destrukci lze také vykládat různě. Muž, který při odchodu z Čech netušil, že jeho snoubenka je těhotná, dítě sice přijal, ale jeho matku nemilosrdně vyhnal. Známo je pouze to, že z něj stal alkoholik, který roztáčel odměnu vypsanou za pomoc při dopadení spolubojovníků a jejich pomocníků v pražském hotelu Beránek. Zřejmě došlo k čemusi, co by bylo možné nazvat „genetovským syndromem“. Jean Genet byl odložené dítě, homosexuál, který byl kvůli drobným krádežím označen za zloděje. On na to zareagoval tím, že svůj úděl vyvrhele přijal: „Řekli jste o mně, že jsem kradl? Tak dobrá, já vám ukážu, co znamená být zlodějem.“ Zbytek života strávil psaním knih a divadelních her vysoké literární úrovně, v nichž velebí kriminálníky a teroristy. Nelze vyloučit, že Čurdovi se přihodilo něco podobného. Proměnil se v modelový příklad úpadku, z něhož se několika lidem, kteří se s ním po válce setkali, udělalo fyzicky špatně.

Hrdina

Zbývá hrdina. Tím je plukovník Jan Křtitel Kubiš, muž, který zabil dvě bestie v jednom těle: zastupujícího říšského protektora a šéfa Reichssicherheitshauptamtu.

Hrdiny jsou pochopitelně také ostatní výsadkáři, příslušníci domácího odboje a jejich pomocníci. Do této vybrané společnosti patří početný zástup výrostků, žen i mužů. I hrdinové jsou lidé z masa a kostí. Svou ověřitelnou existencí názorně předvádějí, co všechno je rovněž v lidských silách. Jedním z měřítek, jimiž je člověk určen, je jeho vztah k zákonům. Protože zákony jsou lidským dílem, mohou nastat doby, v nichž vládnou jednoznačně špatné zákony. V takovém případě se společnost, rozpadne na tři různě velké množiny: škodnou, jež využije situace k beztrestnému páchání zločinů; lidi, kteří se byť neochotně, ale přizpůsobí okolnostem a nepřizpůsobivé. Právě z nich se rekrutují hrdinové ochotní riskovat životy. Hrdinů není tak málo, jak by se mohlo při zběžném pohledu zdát – známých i neznámých. Může se jednat o hrdinství nenápadné či skryté, anonymní jedince i lidi obecně známých jmen. Pouze výjimečně vyspělí lidé jsou schopni rozpoznat, kdy je morální povinností zákon porušit, což se bez odvahy, houževnatosti a hrdosti neobejde.

Požadovat hrdinství znamená prozrazovat na sebe neznalost lidských povah. Přesně to vyjádřil generál Collin Mc Vean Gubbius: „Nikdy po nikom nepožaduj to, co sám nemůžeš, nebo se neodvažuješ, udělat sám.“ Zbabělci a oportunisté jsou součástí naprosto všech společností. To však neznamená, že každý má svou pravdu, že každý život má stejnou cenu. Existence hrdinů jako Kubiš vyvrací podobné bludy zcela spolehlivě. Mučitel a mučený sice vidí svět odlišně, ale zaměnitelní nejsou. Nic nebrání hrdiny obdivovat a pohrdat těmi, kdo se snaží jejich hrdinství zmenšovat, nebo dokonce zesměšňovat. Přesně to dělali nacisté a po nich komunisté, což je pouze další důkaz jejich hlubinné příbuznosti.

Pro přehlednost se přidržme pouze osoby bývalého čeledína. Kubišova velikost tkví rovněž v tom, že si na všechna obrovská dilemata, před které ho postavila nepředstavitelně krutá doba, musel odpovědět úplně sám. Neměl žádnou autoritu, na níž by se mohl s důvěrou obrátit s žádostí o radu. Jednal tak, jak mu velel žebříček hodnot, který si musel sám sestavit. Oporu neměl ani v Knize knih, protože ta obsahuje jak oko za oko, tak příkaz odpuštění. Výchova v katolické rodině na něm očividně stopy nezanechala. Učení o neodporování zlu nejenže nepřijal, ale hozením bomby dokonce popřel. Imaginace nedisponuje prostředky zjistit, jestli Kubiš umíral pro vlast, nebo protože ho osobně urážela přítomnost okupantů. Není rozhodující vědět, co přesně vedlo jeho ruku – člověk si často ani sám neuvědomuje skutečné příčiny svého jednání – důležitá je odvaha připustit, že ke stejnému výsledku mohou vést různé podněty. Ani po letech není možné odlišit klamné přesvědčení od přesvědčení skutečného. Sebeklam nepřestává být lží jen proto, že mu člověk věří. Touha po vítězství dokáže zkreslovat nebo zabraňovat vidět to, se nám do krámu nehodí. Ale to je v jistých situacích daň, kterou je lépe zaplatit.

Ke cti Kubiše, Gabčíka a ostatních parašutistů slouží také to, že podepsali prohlášení, že jsou ochotni páchat sabotáže a teroristické akce. Tedy žádné maskovací pojmy typu slepec – nevidomý, hluchý – nedoslýchavý. Tehdy byl ještě sráč sráčem a frajer frajerem. Parašutisté o sobě věděli, že jsou sabotéři a teroristé. Jejich odvaha se projevila i zřeknutím se statusu vojáka částečně chráněného mezinárodním právem. Se zajatými civilisty se zacházelo dle tehdy platných zákonů jako s bandity. Po odhalení následovala poprava a patrně i mučení záškodníka. Atentát byl teroristickým činem, jak z pohledu Němců, tak i Britů a Čechoslováků – lišilo se jen jeho hodnocení. Britové měli dokonce obavy, jaký dopad bude mít tento způsob vedení války na světové veřejné mínění. Nevím, co akcím parašutistů v Protektorátu říkají právníci, ale vím, co jim říká moje představa úctyhodného chlapa. Kolika podobným frajerům zabránil Beneš bojovat a odsoudil je tak k živoření pod okupačními mocnostmi? Jedno je jisté: poválečná doba by bez Beneše, k němuž Kubiš a ostatní dobrodruzi vzhlíželi s takovým obdivem, nebyla tak deprimující a Gottwald by neměl cestu k moci tak snadnou.

Nemilostný trojúhelník

Kdyby bylo nutné, což rozhodně není, ukázat na konkrétním případě omezenou roli původu, vzdělání, prostředí a výchovy, pak nemilostný trojúhelník Kubiš – Heydrich – Čurda by byl dokonalou ukázkou relativnosti determinace lidských bytostí. Regulérního hrdinu, regulérní zrůdu i regulérního zoufalce od sebe dělilo pouhých osm let věku. Všichni tedy byli vystaveni stejnému „duchu doby“. Sdíleli také geografický, kulturní a náboženský prostor. Žádný z nich nebyl zbabělec a všichni zemřeli násilnou smrtí v mladém věku v rozmezí pěti let. Tak jako kultivovaná rodina a solidní vzdělání nezabránila Heydrichovi, aby se nestal monstrem v uniformě SS, tak průměrné Čurdovy poměry ho neochránily před propastí kolaborace. Naopak ani smrt matky, bezohlednost otce, bída a dřina nezabránily Kubišově proměně v hrdinu. Opět se potvrdilo, že výchova a vzdělání nejsou všelékem. Vzdělání zabírá jen na toho, kdo o něj projeví zájem, výchova se může minout cílem, ne každý dokáže přemoct strach a ovládnout své sklony. Riziko omylu je obrovské, hledání cesty se podobá putování pouští. Hrdinou se stal ten, jehož startovací pozice byla nejhorší. Na oba zbývající protagonisty tohoto temného příběhu zbyly jen pohrdání a ošklivost. Člověk je skutečně záhada v tom smyslu, že neexistuje klíč k jeho otevření. Všechny hypotézy zklamaly a pokusy o vysvětlení jsou nepřesvědčivé. Považovat Heydricha za ďábla znamená z něj snímat břímě hanebnosti jeho rozhodnutí. Ale i on byl pouhý člověk, který si zvolil způsob přebývání na této planetě. Složitá hra nenápadných příčin, individuálních reakcí a dalekosáhlých následků nemá všeobecně platná pravidla. Se svými běsy, pokušeními, strachy a touhami se musí utkat každý sám. Je lepší se spoléhat na vlastní síly a s pomocí nepočítat. Existence tvorů, kteří využívají beztrestnosti k ukájení svých temných sklonů, nebo k obohacování dokládá, kam až dokáží někteří lidé za jistých okolností klesnout. Tyto bytosti podpisem kapitulace nezmizí – pouze převléknou uniformu. A přizpůsobiví se opět přizpůsobí. Prokletí svobodné volby se v mírovém provozu nemusí vůbec projevit. Svobodná volba je hypotéza, kterou je snadné z nejrůznějších hledisek napadat. Jednoznačně ji prokázat nelze. Ale vyvrátit ji, je ještě tvrdší oříšek.

Determinismus je záludná záležitost. Zjistit, kde končí zákonitost a začíná království náhody, je úkol patrně přesahující lidské síly. Příčina a následek do jisté míry existují a je nutné na ně brát ohled, ale jejich váha by se neměla přehánět. Člověk postižený bídou nebo zločinným režimem má nepochybně menší možnosti než člověk žijící v blahobytném právním státu. Týrané dítě má mrak polehčujících okolností, které zaopatřené a vzdělané dítě svobodomyslných rodičů postrádá. Obecně rozšířenou báchorku o pozitivním vlivu spořádané rodiny, výchovy, vzdělání, politického uspořádání, náboženství a prostředí lidé jako Kubiš zle nabourávají. I dobře míněné pokusy o nápravu vycházejí z představy, že ke zlepšení poměrů stačí zlepšit životní podmínky, zvýšit životní úroveň a poskytnout kvalitní vzdělání. To lze sotva označit za chybu, ale kéž by to bylo tak prosté. Skutečnost bývá žel poněkud zapeklitější. Existují lidé vzešlí z tak hrůzných poměrů, že z nich vstávají vlasy na hlavě, z nichž se stali přímo vzory hodné následování. A existují lidské zrůdy, pro něž je vyloučeno nalézt sebemenší omluvu.

Legitimní odplata není msta – protože kdyby byla, bylo by možné se mstou souhlasit. Při úvahách o Kubišovi se člověku spíš vybaví povídka Vyšší princip od Jana Drdy, případně film, jenž byl podle ní natočen. A především věta  „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem!“ Nebo také Cicero, jenž v posledním století před příchodem Ježíše napsal: „Jaký může být horší zločin, než zabít člověka, a dokonce přítele? Ale což se provinil zločinem někdo, kdo zabil tyrana, třebas to byl jeho přítel? Národ římský soudí jinak, neboť ze všech slavných činů pokládá tento čin za nejkrásnější. Zvítězil tu tedy prospěch nad ctí? Nikoli, ale čest provázela prospěšný čin.“ (překl. Jaroslav Ludvíkovský)

Eduard Stehlík: Jan Kubiš – Nezastaví mne ani to nejhorší… Nakladatelství Jitka Průžová, 2017.

Miloš Doležal: Čurda z Hlíny. (Tři dokumentární povídky z protektorátu). Host, 2019

Robert Gerwarth: Reinhard Heydrich – Hitlerův kat. Nakladatelství Paseka – Litomyšl, 2012, překl. Zlata Kufnerová.