Zatímco česká mediální scéna zažívá jakýsi souboj o interpretaci posledního ze skandálů Andreje Babiše na zjednodušeném půdorysu informace vs. emoce, webový portál německého týdeníku Spiegel se emocí oprostil a celá věc je tak poměrně jednoduchá. Noční položení květin k pamětní desce 17. listopadu bylo „zjevně kvůli strachu z protestů“ a Babiš jr. byl na Krym zavlečen, aby se „bránilo policejnímu šetření“. Pokud někoho zajímají včerejší zprávy (či dokonce ještě starší), pak je celá zpráva zde.

Při referování o neverending stories současného premiéra jako by se neustále vtíral jakýsi postmoderní relativismus, kdy se názoru podepřenému ověřitelnými fakty přisuzuje stejná hodnota či pravdivost jako názoru, který je čistou spekulací, navíc často fantasmagorickou. Je třeba vůbec diskutovat o tom, zda je normální, aby hlava vší exekutivní moci čelila zároveň vyšetřování vlastní osoby, a občané mají věřit, že této moci nebude zneužito? Že je obvyklé, aby psychicky nemocná osoba byla svěřena do péče jakémusi zaměstnanci Agrofertu, a ten ji zanechal kdesi na Ukrajině, kde mohla (a snad měla) být dosud, pokud by se jí nepodařilo napsat e-mail policii o vlastním únosu? To má být osud syna starostlivého otce, miliardáře, zodpovědného hospodáře, premiéra České republiky?

Politologové používají různé termíny pro různá státní zřízení či podobu státní formy. Hned několik termínů používají pro země tzv. třetího světa, často postkoloniální země sužované občanskou válkou nebo některou formou diktatury. Tyto země bývají označovány za slabé (weak), selhávající (failed) nebo zhroucené (collapsed). Tuto širokou množinu charakterizuje společný prvek: neschopnost státních institucí plnit své funkce. Postup Policie ČR i státního zastupitelství v kauze Čapí hnízdo (což je jen náhoda, mohlo by se jednat o jakoukoli jinou kauzu A. B.) bohužel nepřipomíná právě nic jiného, než neschopnost plnit svou funkci. Důsledkem je ztráta legitimity a zánik sebeidentifikace občanů se svým státem. Další politologická poučka praví, že pokud mezi státem a jeho obyvateli chybí vzájemná provázanost na základě společných hodnot, může snadno dojít k jeho zhroucení.

Nebezpečí této situace jako by si zodpovědní činitelé neuvědomovali. Naopak ji umocňují např. hysterickými výkřiky, jako mluvčí prezidenta na adresu občanů připomínajících si výročí 17. listopadu („fašistická lůza utržená ze řetězu“), nebo jeho nadřízený výroky o prospěšnosti likvidace novinářů.

Možná už nyní tu máme stát spíše postmoderní než moderní, což může znamenat oblíbené cokoli. Sveřepé trvání prezidenta právě na osobě Babiše v čele vlády nelze označit jinak než za důkaz obecné neschopnosti si vládnout. Více zde.

Stát je produktem historického vývoje společnosti, jistý odkaz hodný úcty a ochrany, který nám zanechaly generace předků nikoli ve 20. století, ale už o 1000 let dříve v podobě Českého království a Zemí Koruny české. Proto také na správce tohoto odkazu, politiky, klademe vyšší nároky, než sami na sebe. I většina politiků chápe, že je to tak správné. Nechápou to jen ti dva nejvyšší.