Dne 28. září 2012 vypálil jistý Pavel Vondrouš v Chrastavě několikrát z airsoftové pistole na prezidenta Václava Klause, který si z incidentu odnesl četná zranění v podobě oděrek na ruce. Jedinou lehce hororovou skutečností bylo fatální selhání hradní ochranky. Václav Klaus přesto trval na tom, že šlo o atentát. „Ta míra absolutní nenávisti, s jakou se jistá skupina naší levicové kulturně-mediální fronty pustila do boje se slovem atentát, je pozoruhodná a myslím, že to něco zásadního naznačuje,“ vyjádřil se 6. 10. 2012 v rozhovoru pro Lidové noviny. Klausův egoismus se s tím asi nikdy nesmíří, leč zatím jediným dokonaným atentátem na vysokého ústavního činitele v našich moderních dějinách zůstává útok na ministra financí Aloise Rašína z 5. ledna 1923.

Španělský filozof José Ortega y Gasset proslul svou knihou z roku 1930 nazvanou Vzpoura davů, kde v předmluvě mj. píše: „Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštěnou, pominutou.“ Rašínova vraha Josefa Šoupala španělský myslitel patrně neznal, kdyby však ano, mohl by ho použít jako ilustraci. I když, jestli tento text dočtete až ke konci, zjistíte, že by s tou ilustrativností vznikl jistý problém…

Atentát na kapitalismus

„Dnes o deváté hodině, když ministr financí doktor Rašín vyšel ze svého bytu v domě číslo 6 v Žitné ulici a chtěl vstoupiti do automobilu, přiskočil k němu neznámý mladík a z bezprostřední blízkosti vypálil na něho zezadu dvě rány z pistole. Zatím, co se útočník dal na útěk, skácel se doktor Rašín pozpátku na chodník a třikrát hluboce zachroptěl. Útočník po vypálení obou ran se rozběhl do Příčné ulice, jež ústí do Žitné ulice právě proti domu doktora Rašína.

V téže chvíli nadstrážník Stanislav Bílek, jenž konal službu na rohu Štěpánské a Žitné ulice, zaslechl výstřely a rozběhl se k místu činu. Zahlédl ještě prchajícího pachatele a byl svědkem upozorněn, že útočník skočil do domu číslo 4 v Příčné ulici; je to druhý dům od rohu s úzkým průjezdem a velmi tmavými chodbami a skladišti,“ popsaly celou událost ještě téhož dne Lidové noviny.

Mezitím přiběhli od Spálené ulice dva jiní policisté, kteří rovněž zaslechli výstřely. S revolvery v ruce vnikli do domu, v němž zastihli útočníka skrčeného v nejtemnějším koutě chodby pod schodištěm. Na jejich výzvu zvedl ruce a zvolal: „Pánové, nestřílejte, všecko povím, proč jsem to udělal.“

Pachatelem byl devatenáctiletý Josef Šoupal, pocházející z Německého, dnes Havlíčkova Brodu. Jeho advokát později, 4. července 1923, přečetl u soudu Šoupalovo zdůvodnění celého hrůzného činu: „Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to. Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentoval: kapitalismus rdousící tisíce mých bratří.“

Šoupal trval na tom, že atentát spáchal sám, že nepatřil k žádné organizované skupině a že se kvůli odlišným pohledům na individuální teror rozešel s komunistickou stranou – z KSČ vystoupil v září 1922. Označil se za anarchokomunistu. Rudé právo druhý den po atentátu otisklo článek, v němž shrnulo postoj komunistické strany k celé události: „Komunismus učí, že změnou vládnoucích osob nelze dosíci ničeho. Naši dělníci to vědí z vlastní zkušenosti. Střídají se vlády, střídají se osoby a dělnická bída zůstává. Ne proti osobám, ale proti celému kapitalistickému systému jde náš boj. Systém musí být zničen, ne ministři. A zničení systému se dá dosíci jen pohyby a bojem proletářských mas, nikoli akcí jednotlivců. Rašín, či jiný kapitalistický ministr financí, toť lhostejno.“

Komunisté nastolovali státní teror až po převzetí moci, atentáty na jednotlivé představitele kapitalistických států vůdci tohoto hnutí zpravidla odmítali jakožto nevědecký projev taktické či jiné nezralosti. Ale, i když vyšetřování neprokázalo zapojení Šoupala do nějaké organizované skupiny, jeho čin i tak pochopitelně vyvolal celou řadu spekulací, že ve skutečnosti nejednal sám.

První skrblík republiky

„Budu žít do devadesáti let tak jako moji předkové,“ říkával první československý ministr financí Alois Rašín svým přátelům. Nešlo zase o tak nepravděpodobný předpoklad, neboť členové Rašínova rodu vynikali dlouhověkostí a on sám proslul zdravím, kondicí a neúnavností. Po ošetření na místě činu byl Rašín převezen do sanatoria v Podolí a operován. Svolané přední lékařské kapacity konstatovaly, že jedna z kulek zasáhla řadu vnitřních orgánů, uvízla v páteři a poranila míchu. Ještě týž den telefonoval šéf sanatoria profesor Jedlička kancléři prezidenta republiky Přemyslu Šámalovi tragickou zprávu: „Stav doktora Rašína jest beznadějný.“

Přes tento beznadějný stav Alois Rašín se zraněním několik týdnů bojoval, zemřel až 18. února 1923 ve věku padesáti pěti let. I tento jeho poslední zápas ho však charakterizuje velmi výmluvně. Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích ve východních Čechách, jako deváté dítě pekařského mistra Františka Rašína. Pílí i pevnou vůlí se postupně vypracoval nejen k tomu, že absolvoval práva na Karlově univerzitě, ale stal se i jednou z vůdčích postav české politiky. Před první světovou válkou působil v mladočeské straně a v roce 1911 dosáhl zvolení poslancem říšské rady ve Vídni. To již měl za sebou i první vězení, neboť byl roku 1894 v politickém procesu s takzvanou Omladinou odsouzen na dva roky žaláře.

Podruhé se ve vězení ocitl za první světové války. Působil v odbojové organizaci Mafie, v červenci 1915 byl však zatčen a v roce 1916 spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen za vlastizradu k trestu smrti. Život mu tehdy patrně zachránila smrt císaře Františka Josefa I. Jeho nástupce, Karel I., byl zastáncem umírněnější politiky a v lednu 1917 změnil Kramářovi i Rašínovi tresty smrti v mnohaletý těžký žalář. Díky Karlově amnestii pro politické vězně se pak dokonce 10. července 1917 oba dostali na svobodu. Alois Rašín se tak mohl zařadit k takzvaným mužům 28. října, kteří vyhlásili samostatné Československo.

Prvním předsedou vlády nového státu se stal Karel Kramář, předseda Národní demokracie, strany, kam patřil i Rašín, který zaujal post ministra financí. Rašín vystudoval práva, nikoliv ekonomii, a byť napsal též několik teoretických ekonomických knih, jednu z nich dokonce ve vězení za první světové války, ekonomové i historici ho oceňují především jako praktika, nikoliv teoretika.

Jeho přístup k hospodářství odrážel jeho vlastní život a přísné zásady, jimiž se řídil. Rašínovo krédo znělo: „Pracovat a šetřit.“ Jako ministr financí, jímž byl ve vládách první republiky celkem dvakrát, proslul politikou silné koruny. Silná koruna měla též vyjadřovat sílu nového státu – zde se mocně projevovalo Rašínovo vlastenectví, ba nacionalismus. Nelze mu upřít velkou zásluhu na samotném zavedení československé měny, neboť mu předcházelo stahování a kolkování rakouských bankovek, operace velmi náročná, kvůli níž se dokonce na několik dní uzavřely československé hranice.

Avšak silná koruna měla též negativní důsledky. Podvazovala možnosti československého exportu a krachy podniků orientovaných na vývoz vedly k růstu nezaměstnanosti. Rašín též škrtal sociální dávky a snížil platy ve státní sféře, čímž sice zabránil růstu rozpočtového schodku, ale vysloužil si i nenávist méně majetných vrstev a rovněž levicových politických stran. Historik Antonín Klimek cituje v knize Vítejte v první republice německého komunistického poslance Karla Kreibicha, který v prosinci 1922 v československém parlamentu pronesl, že Rašína by mezi sebe nepřijali ani lumpové v pankrácké věznici. Kreibichovi spolustraníci zase podle Klimka tvrdili, že kdyby se o jeho „osudu mělo konat hlasování, bude viset“.

„Byl typickým liberálem stavícím na individualismu v politice i v hospodářství. Svobodné tvůrčí individuum bylo pro Rašína základem každé prosperující společnosti. Svoboda nebyla pro něho však neomezená, byly jí nadřazeny zájmy národa a republiky. V tomto ohledu připouštěl a ve funkci ministra financí i prováděl rozsáhlé státní zásahy do hospodářství. Jako přesvědčený liberál však byl zásadně proti jakémukoliv přerozdělování statků za pomoci státu. Jeho liberalismus měl nádech kalvinského puritanismu. A to jak v politice, tak v ekonomice,“ charakterizuje základní politické principy jednoho ze zakladatelů československého státu Vlastislav Lacina v knize nazvané Alois Rašín. A právě zmíněným puritanismem se Rašín asi nejvíce odlišuje od současných politiků. Dovedl být totiž tvrdý nejen k druhým, ale i k sobě. Vlastislav Lacina zmiňuje v citované knize vzpomínku Rašínova syna Ladislava, že po válce Rašínova rodina ze zásady nekupovala pomeranče, neboť tehdy představovaly přepych a širší vrstvy obyvatelstva si je nemohly dovolit.

Alois Rašín byl rovněž údajně jediným členem vlády, který neměl kožich. A odsuzoval i plesy, kino nebo fotbal, jako zbytečné a rozmařilé zábavy. Trnem v oku mu byl i osmihodinový pracovní den. Ale kázal-li vodu, neuchyloval se v závětří soukromí k vínu – jeho jedinou neřest představovaly doutníky. Avšak ani to mu v očích chudších vrstev nepomohlo.

Nicméně bezprostředně po atentátu Rašín usuzoval na jiného než radikálně levicového pachatele. „Legionář, viďte?“ zeptal se v podolském sanatoriu pražského policejního ředitele Richarda Bienerta při jeho návštěvě. Nedlouho před atentátem se totiž dostal do ostrého sporu s legionáři, když na zasedání mládežnické organizace Národnědemokratické strany v Pardubicích dne 10. prosince 1922 pronesl: „Jakmile se jen trochu rozhlédnete, uvidíte, že i lidé, kteří pokryli bezesporně svoje hlavy slávou, přišli do svobodného, mladého, v poválečných obtížích se nalézajícího státu, a nastavili ruku, řkouce: ‚Bojovali jsme za tebe, zaplať! Zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii ve svobodné, rovnoprávné, demokratické republice.‘ Tvrdím, že tito všichni lidé, ať jest to, kdo chce, se zpronevěřili té první velké zásadě, na které stál náš národ a která mu také přinesla svobodu, že za to, co se dělá pro národ, se neplatí.“

Legionáře Rašínova slova pobouřila. Legionářská minulost sice tehdy často usnadňovala zisk nějaké funkce, avšak, na druhou stranu, sociální situace mnoha legionářů nebyla v letech poválečných hospodářských potíží zrovna veselá, a legionáři tak žádali od státu pomoc. A byť se Alois Rašín v odhadu pachatelova původu mýlil, jeho ostrá slova na adresu legionářů ho dobře vystihují jako politika. Byl velmi neústupný, dokonce tvrdil, že se politik nemá na názory lidí ohlížet, je-li přesvědčen, že to, co prosazuje, je správné. Bohužel, lid politiky s takovými postoji zrovna nemiluje a hlasy pro ně hodně šetří.

Šoupal Ilja Dněprostroj

V roce 1919 čelil atentátu i ministerský předseda Karel Kramář. Život mu prý ale zachránila náprsní tobolka a přezka šlí, které kulku, vypálenou příslušníkem radikální levice Aloisem Šťastným, zastavily.

I Rašín měl se Šoupalem paradoxně dvakrát štěstí, jelikož Šoupal se ho pokusil zavraždit již v prosinci 1922. Na ministerstvu financí se mu to nepodařilo, neboť k Rašínovi na poslední chvíli přistoupila neznámá žena. Šoupal se posléze pokusil proniknout přímo do Rašínova bytu, nebyl však vpuštěn. Odjel pak do Německého Brodu, kde se dokonce svým záměrem i dosavadními pokusy chlubil známým. Do Prahy se vrátil v lednu 1923 a při třetím pokusu svůj čin dokonal.

Josef Šoupal se narodil 11. března 1903 v Německém Brodě. Jeho otec byl původním povoláním švec, později se živil jako stavební dělník. Matka si přivydělávala doma opravováním punčoch. Rodina bydlela v dělnické kolonii Na Kokoříně v malém domku se zahrádkou.

„Josef Šoupal vystudoval v Německém Brodě obchodní školu a poté si našel místo v pojišťovně. Narozdíl od mnoha svých vrstevníků měl tedy zajištěné živobytí a slušně placené místo. Odmalička však vyrůstal v proletářském prostředí a měl velice blízko k idejím komunistického hnutí. Dělnická čtvrť Na Kokoříně byla v době první republiky nejvíce komunistickou čtvrtí ve městě. Bydleli zde nejvýznamnější funkcionáři a členové komunistické strany, která byla v Německém Brodě založena již v roce 1921, a ještě týž rok se stal Německý Brod sídlem krajského vedení KSČ,“ napsala v březnu 2009 v Havlíčkobrodských listech historička Alena Jindrová. Šoupalův myšlenkový svět zásadním způsobem ovlivnil brodský komunista Theodor Eisler a taktéž známý básník a anarchista Stanislav Kostka Neumann.

Od trestu smrti ho zachránilo pouze to, že ještě nebyl plnoletý, neboť plnoletosti tehdy člověk dosahoval až dvacátými narozeninami. Dostal trest osmnácti let, ve vězení však strávil dvacet roků, neboť byl vězněm velmi problematickým a vzpurným. Například vězeňského kaplana falešně obvinil z homosexuálních sklonů či se chvástal tím, že v roce 1922 plánoval atentát na jugoslávského krále Alexandra v Mariánských Lázních. Jindy zase žádal o obnovení procesu. „Hájil se tím, že doktora Rašína neměl v úmyslu usmrtit, ale že šlo ‚jen o jakousi komedii a fingovaný atentát‘. Šoupal tvrdil, že chtěl na ministra z legrace vystřelit staniolovým nábojem, ale že mu někdo vyměnil pistoli,“ uvádí též Alena Jindrová.

Podle článku Miroslava Šišky, otištěném v lednu 2003 v deníku Právo, začal Šoupal nedlouho před smrtí psát paměti formou satirického románu, kde se označil za oběť komunistického spiknutí. Na schůzi komunistické buňky v bytě Theodora Eislera v Německém Brodě, která proběhla 29. září 1922, si prý kvůli zfalšovanému losování, jakési – jak napsal – „odporné kabale“, právě on vytáhl jedničku, a celá skupina na něj pak činila nátlak, aby domluvený čin spáchal. Osudný den označuje jako „rafinované spiknutí“, na jehož odhalení životní zkušenosti devatenáctiletého jinocha nestačily. Jde ale patrně o výplod Šoupalovy fantazie.

Z vězení ho propustili v roce 1943. Po válce se snažil vstoupit do KSČ, kde ho ale odmítli, neboť by stranu diskreditoval. Šoupal si po válce též změnil jméno. Nejprve se chtěl jmenovat Ilja Dněprostroj, ale když tuto podivnost příslušný úředník odmítal zaregistrovat, zvolil nakonec jméno Ilja Pravda. S ním také dožil v pohraničí v severních Čechách: zemřel v listopadu 1959 ve věku 56 let, tedy zhruba stejném, jako jeho oběť Alois Rašín. Byl zahořklý, očekával patrně větší pozemskou slávu a po válce i více vděku od komunistické strany. Možná se nedočkal i kvůli obavě tehdejšího režimu, aby se nestal vzorem pro jeho odpůrce.

Lidové noviny Šoupala v roce 1923 popsaly jako tuctového výrostka a maloměstského elegánka, „učesaného podle biografických hrdinů“ a oblečeného do hnědého saka s rudým kapesníčkem v náprsní kapse. Prý byl tak tuctový, že jej kreslíři u soudu nedokázali vůbec vystihnout. Což je na celém případu snad to nejděsivější. A bohužel se zdá, že podobní Šoupalové se v moderních dějinách strašně rychle množí, a dnes proto tvoří typ naprosto převládající.