Vážený čtenáři,

na straně tři šéfredaktor Babylonu tvrdí, že za ruskou agresi proti Ukrajině může také sama Evropa tím, že po desetiletí přijímala sovětskou propagandu o osvobození zemí střední a východní Evropy Rudou armádou od nacismu, ačkoli jen jedny nacisty vystřídali druzí. Má recht.

Pod ním Petr Mach píše o únosech ukrajinských dětí hnusnou rusáckou věrchuškou. Lvovová-Bělovová, která to řídí, tvrdí, že některé unesené děti mluvily zpočátku špatně o ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi: „Po krátké době zvykání se to však mění a začínají cítit lásku k Rusku.“ Co s takovouhle zrůdnou štěnicí? DDT, Karbofos, Mirex nebo Dieldrin?

Na straně čtyři se můžete podívat, jak po bezmála půl století nahlížení na Old Shatterhanda, který svou bezmeznou hloupostí a naivitou zapříčinil smrt Nšoči, člověk přece jen dospěl a ocenil Chartu 77 jako to nejlepší, na co se Češi v minulém století zmohli. Disidentský večírek v Lucerně za tradiční přítomností Fízla, tentokrát ale pěkně sešitého a svázaného v papundeklu, tedy v 2. vydání, se náramně vyvedl.

Téma uvádí rozhovor s norským občanským aktivistou Frodem Bakkenem, který ze studu, že byl druhdy maoistický mládežník, chtěl svůj intelektuální hřích odčinit, léta sháněl finance pro Chartu 77, mimo jiné pomohl zajistit studium synovi profesora Hájka Honzovi v Norsku, a teď přijel do Prahy na jeho pohřeb. Ach jo.

Jelikož na poslední chvíli vypadly nějaké texty, které jsme měli slíbeny k tématu opozice, vyplnil jsem vzniklou díru dvěma svými doslovy či poznámkami k aktuálně vydaným knihám, které jsou ostatně k věci – jedna je o VOKNU a Revolveru, a druhá k Brabencovi, jeho sbírka básní, který právě slaví osmdesátiny, tak to jsou hned dvě mouchy jednou ranou. Kdysi za bolševika jsem vydával časopis Prkna Prahy. No vydával. Vyšla dvě čísla 1. a pak 3. – abych zmátl StB s JZD, tak jsem jedno číslo přeskočil. Pod jedenácti různými jmény (viz Bohemians) jsem tam napsal všechny příspěvky sám a jeden, dvanáctý, pak – k zmatení protivníka – ještě Martin Machovec. Tak tenhle Babylon by mohl být třetí číslo, respektive páté, abychom dodrželi číslování, přičemž úlohu miláčka Páně zde převzal David Bartoň, kterého jsem k vyjasnění věci vrazil mezi VOKNO a Brabence, takže to jsou hned tři jednou ranou. David má podobně jako kdysi underground problém s církevní hierarchií, vedle housenek, které mu v Petrkově ožírají mrkev,  a s jejími vykladači, filosofy et cetera, ale zapomněl přitom položit otázku, zda našinci není mezi debily lépe . Viz těch dvanáct. A je to vůbec otázka? Má jistě pravdu v tom, že tuhle otázku ne-otázku si nejsou filosofové, podobně jako kdysi StB, sto položit. O tom je jeho výborný článek o sv. Augustinovi a jeho vyznáních, který jsem sem chtěl původně dát, ale byl o polovinu kratší, a protože jsem potřeboval zalátat ještě jednu díru vzadu, zhostil se toho úkolu Ratzinger a nutno říct, že dobře, jak se na vzdělance sluší a patří.

Hned pod Bartoněm Ivan Binar vrací diskusi z oběžné dráhy zase na zem, anebo tomu je naopak? Celou diskusi pak zachraňuje Míša Rozov, která v pozůstalosti svého pradědečka Františka Bezecného objevila jeho korespondenci s Jiřím Mahenem, který mu píše, že by ho navštívil, ale že má dvě podmínky – za prvé, že bude doma, a za druhé, že mu poví, kde jsou ryby. Viz jeho pojednání o počtu šupin jednotlivých plotic ve verších.

Příloha je uvedena – opět v rámci tématu – rozhovorem s bývalým východoněmeckým disidentem Utzem Rachowskim, který dostal pětadvacet měsíců za pět básní. NDR-režim byl ještě o krapet víc psychoušský, než ten tuzemský, a přitom se můžete podívat na ukázku z Protokolů o výsleších jeho přítele Jürgene Fuchse, které právě překládá Pepa Rauvolf. Na straně III pak Michal Blažek dovypráví příběh Arno Paříka o přednáškách Petra Rezka.

Tohle číslo je ale věnováno anketě o „typického Čecha“ – monstru z počítačových her, viz strany III až VI přílohy. I když na rozdíl od různých vývojářů mají Iveta Kokyová a Renata Kováčová za to, že typický Čech neexistuje, Eva Macholanová ho objevila během undergroundové produkce na moravské vesnici. Její výborný text najdete na dvojstraně uprostřed přílohy. – Zatímco tetě Patrika Bangy přišel opravit sprchu a Erika Pilátová se odvážně podívala do zrcadla, učitel angličtiny Mark Johnston ho objevil v diskusích na sociálních sítích a student Václav Motl našel hned dva u bulharských specialit: „A co ten Švejk?“ „Fssgsgb sxgvgck yvxvy.“ Mírné rozpaky. „\If,ia\fů\/P/n\yvů \ v\Ib\C\c \“  Není to typický … 68, 89, 929/931, clů\ů§ú§§§§§§c… To je přesné.

Na závěr si pak přečtěte zápisky výtvarníka Petera Kalmuse z undergroundové Prahy 70. let, kterou posilovali šílenci z Košic. My žijeme v Praze, to je tam… Jedním tahem sepsaný nářez.

Toto číslo výtvarně doprovází pozoruhodné krajinky Davida Bartoně, což tedy není David Bartoň, tedy je, ale ne ten z Babylonu, i když taky, tedy ten, co má teď výstavu v Pražské Viole, do 31. 3., kterou mu zahájil Jirka Tichý, přece. Viz str. V přílohy a reprodukce v přilehlém okolí.

Příště se sejdeme, jestli má tedy vůbec ještě něco smysl, na konci června, tedy na začátku prázdnin. Čas do prázdnin byl bezva, po prázdninách už to stálo za prd. To byla ale ještě škola, dneska už to vyjde nastejno. To má výhodu v tom, že člověk nemusí pořád počítat nějaký kraviny.