Kossuthovo náměstí a sousední Náměstí slobody jsou symbolická místa Budapešti. Odpovídá tomu i množství zdejších pomníků. Osudy těchto pomníků zase jsou věrným obrazem toho, jak se vyvíjí nebo spíše selhává maďarské vyrovnávání se s vlastními dějinami a událostmi dvacátého století. Platí to i pro poslední léta.

Kossuthovu náměstí dominuje budova parlamentu. Její velikost odpovídá mnohem větší zemi, pro kterou ji původně stavěli – někdejšímu Uhersku. Do roku 2012 stála na náměstí socha hraběte Mihálye Károlyiho, levicového politika a prezidenta první maďarské republiky vyhlášené na konci roku 1918. Sochu Károlyimu postavil v roce 1975 komunistický režim, a o poněkud volnějších poměrech kádárovského režimu svědčí, že „rudý hrabě“ získal svůj památník i přes to, že zemřel v roce 1955 v emigraci ve Francouzsku, kam utekl právě před přituhující komunistickou diktaturou. Sochu před dvěmi lety odstranili pod záminkou přestavby náměstí. Skutečným důvodem bylo, že se Károlyi nehodil do obrazu dějin, který chce mermomocí a s povinnou platností pro celou společnost prosadit současná vláda premiéra Viktora Orbána.

Ta se totiž hlásí spíše k dědictví meziválečného autoritářského a nacionálního režimu regenta Miklóse Horthyho, který vznikl po pádu komunistické diktatury, takzvané republiky rad, a ta zase vznikla po pádu několik měsíců trvající demokratické Károlyiho vládě. Horthyovský režim se vymezoval nejenom vůči komunistům, ale i vůči první republice. Károlyiho navíc osobně vinil z vlastizrady – jeho pacifistická politika prý byla příčinou rozpadu Uherska

Vina za Trianon

Károlyimu lze právem vytýkat leccos, neschopnost, naivitu, i jeho opětovné sbližování se s komunisty. Házet na něj vinu za Trianon (čili trianonskou mírovou smlouvu z roku 1920, která potvrdila rozpad Uherska i dnešní hranice Maďarska), je však jenom domácí verzí německé meziválečné legendy o dýce vražené do zad. Podle ní byl rozpad silně idealizovaného Uherska dílem mezinárodního spiknutí a domácích zrádců a samotní Maďaři za něj nenesli žádnou zodpovědnost. Teda alespoň ti pravý Maďaři, mezi které se většinou nepočítají liberálové, levice, Židé a vlastně kdokoliv jinak smýšlející.

Byť za poslední roky i seriózní domácí historici mnohokrát dokázali, že příčiny rozpadu Uherska byly přinejmenším mnohem složitější, že za něj nesla zodpovědnost i národnostní politika předtrianonské maďarské politiky, sebeospravedlňující legenda o Károlyiho vině se pevně drží v maďarských nacionalistických a krajně pravicových kruzích. Obvykle bývá součástí rozsáhlejších spikleneckých teorií o snahách zbytku světa, mezinárodního kapitálu nebo mezinárodního židovstva zničit nebo alespoň ujařmit maďarský národ. Mnohé prvky těchto legend však přebírá i takzvaná konzervativní maďarská pravice, část veřejného mínění a objevují se i ve veřejnoprávních médiích.

Sousednímu náměstí Svobody dominuje budova bývalého burzovního paláce, ve kterém až do roku 2009 sídlila veřejnoprávní televize. O její ovládnutí se po roce 1989 v různé míře snažila každá vládní garnitura. V roce 2006 ji pak doslova dobyl a poničil nespokojený dav vedení pravicovými extremisti. Ti útok odůvodňovali tím, že prý v médiích nedostávají dostatečný prostor.

V meziválečném období na tomto náměstí stály hlavní památníky iredentistické politiky, připomínající odtržená území někdejšího Uherska. Horní země – dnešní Slovensko – bylo zastoupeno sousoším ukřižované Hungárie podepírané kuruckým bojovníkem (účastníkem protihabsburských povstání) a k němu se tulícím klučinou – ten představoval prostý slovenský lid oloupený o svou uherskou vlast. Po roce 1989 se objevily návrhy o obnovení iredentistické výzdoby odstraněné po druhé světové válce, alespoň zatím však neuspěly.

Po válce naopak na jejich místo postavili pompézní pomník sovětských osvoboditelů, vnímaný právem spíše jako pomník sovětské okupace. Návrhy na odstranění tohoto pomníku objevující se po pádu komunismu však neuspěly také – v tomto případe hlavně s ohledem na očekávatelné protesty Ruska.

Náměstí Svobody vzbudilo opět i mezinárodní pozornost koncem minulého roku, kdy Orbánová vláda oznámila, že na něm postaví památník německé okupace z 19. března 1944. Nový památník dokonce označila za prioritu národního hospodářství, měl být odhalen pouhé dva měsíce poté, co autoři vybraní bez soutěže představili první hrubý návrh. Šlo o to, aby se odhalení stihlo v rámci kampaně před parlamentními volbami na začátku dubna. Po protestech z domova i zahraničí (ozvala se i německá ambasáda), byla stavba odložená na povolební období.

Za všechno mohou jiní

Problém je obraz minulosti, který vláda i tímto památníkem prosazuje. Maďarsko bylo v roce 1944 spojencem nacistického Německa, památník jej však zobrazuje jako anděla, nevinnou oběť německého útoku. Útočníka symbolizuje orel, ten však není symbolem nacistického režimu, ale Německa, včetně toho dnešního. Orel je podle autorů symbolem letadla a má připomenou válečné bombardování Maďarska. Maďarsko však nebombardovali německá letadla, ale stejně jako německého spojence americké a britské stroje.

Jde ale o mnohem více. Už ve své nové ústavě vláda zakotvila, že Maďarsko „19. března 1944 ztratilo svou státní suverenitu“, a získalo ji opět až v roce 1990. Tím se říká, že za vše, co se stalo mezi těmito daty, Maďaři nenesou žádnou odpovědnost. Rozsah maďarské suverenity se ale okupací zásadně nezmenšil, vládní režim se nezměnil, Horthy zůstal při moci. Nacisti si chtěli okupací svého tehdy už váhajícího spojence spíše jenom pojistit. Deportace Židů z Maďarska do vyhlazovacích táborů prováděli úspěšně a hladce maďarské úřady a četnictvo. Horthy měl stále moc, aby po amerických a britských hrozbách deportace v červnu 1944 dočasně zastavil. Pokračovaly po jeho sesazení a převzetí moci domácími fašisty z hnutí tzv. šípových křížů. Památník také hází do jednoho pytle všechny oběti období po německé okupaci, židovské oběti německých a maďarských vrahů a civilisty klade na stejnou úroveň jako ty vrahy, z nichž mnozí také zemřeli v důsledku bombardování a následných bojů.

Omezením všeho zlého na časy po německé okupaci se vláda také snaží očistit horthyovský režim. Pronásledování Židů v Maďarsku však holocaustem pouze vyvrcholilo. Protižidovské zákony přijala země dlouho před okupací, první již v roce 1920. Tři hlavní protižidovské zákony následovaly letech 1938 až 1941. Židovští muži museli do pracovní služby na východní frontě, kde často umírali na brutální zacházení.

Agenti ve všech stranách

Vyrovnání se s komunistickou minulostí kulhá v Maďarsku stejně tak, jako vyrovnání se s dřívějšími obdobími – neschopnost vyrovnat se jedním obdobím úzce souvisí s neschopností vyrovnat se i s tím druhým. Jen s tím rozdílem, že v otázce vyrovnání se s komunistickou minulostí panuje mezi levicí a pravicí mnohem větší konsensus – poctivému vyrovnání se snaží zabránit ve vzácné shodě většina politické elity. Jak ukázali opakované skandály a jak celou věc vysvětluje i v zahraničí velice uznávaný historik Kristián Ungváry, je pracovníků a agentů komunistických tajných služeb ve všech stranách příliš mnoho, než aby měli tyto strany skutečný zájem na odhalení minulosti.

Díky tomu například nejsou v Maďarsku stále volně přístupné seznamy příslušníků a spolupracovníků komunistických tajných služeb a ani spisy těchto služeb. Laik si může z příslušného úřadu vyžádat pouze spis, který byl veden na něho samotného a i ten dostane pouze s mnoha začerněnými údaji a jmény. Historikům je v rámci jejich vědeckého výzkumu umožněn širší přístup, i oni jsou však velice omezeni v tom, co smí z dokumentů komunistických tajných služeb publikovat. Katalin Kutrucz, zástupkyně ředitele Historického archivu bezpečnostních složek, instituce, která spravuje tyto dokumenty, například na konferenci v roce 2012 upozornila, že podle platné legislativy a přísných zákonů na ochranu osobnosti lze zveřejnit jména bývalých agentů a pracovníků pouze s jejich souhlasem nebo v případě, že je dotyčný veřejným činitelem. O tom, zda je někdo veřejný činitel, ale rozhoduje sám člověk, kterého se věc týká. V minulosti tak došlo k absurdní situaci, kdy dokonce ministr a člen vlády prohlásil, že se necítí být veřejným činitelem, aby tím zabránil legálnímu zveřejnění informací o tom, že pracoval pro komunistickou tajnou službu. Počet agentů komunistické tajné služby v Maďarsku se odhaduje na asi čtvrt miliónu, z nich se podle něho odborníkům podařilo identifikovat asi čtyři tisíce, veřejnost z nich však zná jenom cca čtyři sta, popsal situaci historik János M. Rainer na jiné konferenci. A i tyto jména byla většinou zveřejněna pokoutně s rizikem porušení zákona.

Příliš mnoho kontinuity

Zbytečně mnoho spisů je také stále v držení současných tajných služeb. Kontinuita mezi komunistickými a současnými tajnými službami je v Maďarsku mnohem silnější, než v Česku. Levicové i pravicové vlády shodně rády využívají služby bývalých komunistických „profesionálů“ a jsou je za to ochotny krýt. Za uplynulých dvacet let padlo mnoho slibů na širší zpřístupnění archivů a vzniklo několik návrh zákonů s tímto cílem, žádnou zásadní změnu se však nedaří prosadit. S iniciativami na svobodnější přístup paradoxně – a na rozdíl do Čech – přicházela častěji levice. Ani ne tak z přesvědčení, spíše v naději, že tak pravici vyrazí z ruky klacek, který proti ní používá selektivním paběrkováním v archívech. Uvolnění archivů naopak spíše brání pravice z obavy, že pak přijde více na přetřes i kolaborace jejich představitelů nebo například kolaborace církví.

Laxnější přístup zčásti v očích veřejnosti ospravedlňují již zmíněné uvolněnější poměry pozdního kádárismu, poslední dvě desetiletí komunistické diktatury v Maďarsku. Po brutálním potlačení povstání v roce 1956 se komunistický režim v Maďarsku poměrně rychle zkonsolidoval, otevřená represe proti účastníkům povstání skončila na začátku šedesátých let a naopak nastoupila snaha si amnestiemi, uvolněním opratí, ekonomickými experimenty, umožněním drobného podnikání a umělým zvyšováním životní úrovně společnost získat. Maďarští komunisté vedení Jánosem Kádárem si z krvavého výbuchu v roce 1956 a vlastního ohrození života odnesli ponaučení, že se věci nesmí přepínat, jestli nechtějí, aby to opět prasklo. Mnozí Maďaři tak na toto období „gulášového komunismu“ vzpomínají s nostalgií jako na éru poměrné volnosti a zároveň zachovávání sociálních jistot a jakési socialistické konsumní společnosti. Navíc na éru, kdy měli Maďaři příjemný pocit, že jim jejich tradiční rivalové, další socialistické národy, postavení „nejveselejšího baráku socialistického tábora“ velice závidí.

Šlo samozřejmě o pečlivě vytvářenou iluzi, diktatura měla jednak svá nedotknutelná tabu, jakým byla právě oficiální interpretace roku 1956, vedoucí úloha strany nebo vztah k Sovětskému vztahu, a relativní blahobyt byl financován ze zahraničních dluhů. Když však někdo nesahal na tabu a proti režimu nevystupoval, mohl si žít na poměry socialistického tábora relativné slušně – kádárismus se na rozdíl od ostatních socialistických režimů nesnažil ovládat každou oblast života a nevyžadoval neustále projevy podpory a loajality.

Přechod mezi pozdním komunismem a ranou demokracií tak byl v zemi pozvolnější, bez jasného zlomu. To jednak pomohlo například nástupkyni komunistické strany, dnešním socialistům, etablovat se v demokratickém stranickém systému, přispělo to však i k přijatelnosti bývalých komunistů, agentů a pracovníků tajných služeb v takzvaných pravicových stranách. K zmatení pojmů a pocitů navíc přispělo, že i maďarská pravice má hodně daleko k pravici a konzervativismu v anglosaském pojetí. Čerpá spíše z meziválečné tradice poznamenané nacionalismem, odporem k Západu a k tržní ekonomice, v ekonomické oblasti horuje za silný stát a za jakousi třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem. Část jejich představitelů hledala i za kádárismu cestu ke komunistické elitě a doufala s ní uzavřít na základě společných zájmů nějaký kompromis. Několik představitelů komunistické elity z nacionálního křídla strany pak zakotvilo na pravici.

Seriózní maďarská historiografie je na tom ve zpracování meziválečného, válečného i komunistického období poměrně dobře, veřejné mínění však podléhá spíše politicky účelovým interpretacím a mýtům. Minulost a vytváření jejího oficiálního obrazu je jedním z hlavních politických bitevních polí a tato válka probíhá i v institucionální rovině.

1956 každý podle své chuti

Dobrým příkladem jsou právě odlišné interpretace roku 1956. K dědictví revoluce se dnes hlásí všechny větší politické strany, dokonce i současné mladší vedení socialistů. (To starší ještě dost dobře nemohlo: první socialistický premiér po roce 1989 Gyula Horn se revoluce pravděpodobně také účastnil se zbraní v ruce, jenomže na straně ruských okupantů.) Každý politický směr si však z roku 1956 vybírá něco jiné. Pro levici jsou hlavními hrdiny revoluce Imre Nagy a jeho druhové, čili reformní komunisté, pro pravici lidé bojující se zbraní v ruce v ulicích. Levice z celkového obrazu vynechává, že se reformní komunisté snažili pouze o polidštění a zefektivnění systému a byli v posledních dnech revoluce většinou spíše ve vleku událostí, než že by je usměrňovali (pověst si pak někteří včetně Nagye napravili, když po porážce nezradili, neodvolali a raději zemřeli). Ti druzí se snaží zatloukat, že reformní komunisté revoluci opravdu začali, hráli v ní významnou roly a že dokonce i většina bojovníkův v ulicích chtěla pouze vylepšení stávajícího režimu a už vůbec netoužila po restauraci předválečných poměrů.

Svobodnější bádání a diskuse v Maďarsku paradoxně fungují lépe za sociálně-liberálních vlád, ty pravicové se vždy více snažily ovládnout pole a přesadit svou verzi dějin jako povinnou. Současná pravicová vláda definitivně zrušila mezinárodně uznávaný a kvalitní samostatný Ústav 1956, zabývající se komunistickou minulostí (degradovala ho na oddělení národní knihovny) a naopak všemožně podporuje vlastní Ústav XX. století a s ním spojené muzeum zvané Dům teroru. Obě instituce, které nevyvíjejí žádnou seriózní badatelskou činnost, vede Orbánova exporadkyně Márie Schmidtová, která v minulosti způsobila řadu skandálů výroky bagatelizující holocaust nebo popírající maďarskou spoluzodpovědnost za osud maďarských Židů. Dům Teroru je velice působivá instituce, která by mohla hrát významnou roli v seznamování veřejnosti se zločiny fašistické a komunistické diktatury, kdyby nebyla jednoznačně stranickou institucí, která se pravidelně zapojuje do předvolebních kampaní Orbánovi strany. A kdyby nečelil často oprávněným obviněním z účelových manipulací. Například, když jeho expozice jemně naznačovala, že komunismus v Maďarsku je také do velké míry dílem Židů.