Na začátku tohoto rozhovoru, přesněji nedlouho před ním se na mém stole objevil dokument, který nalezl můj kamarád archivář ve foliantech jednoho moravského okresního archivu. Jednalo se o oběžníky gestapa a mezi nimi se nalézala i výzva k chycení zběha Dalimila Matuse a jeho popis. Jako plakátek z westernu. Jaký byl můj údiv, když jsem posléze živého Dalimila Matuse potkal, pár kilometrů od našeho vysočinského bydliště.

Narodil jste se na Vysočině, v tehdejším Německém Brodě a vyrůstal jste o pár kilometrů dál, ve Velké Losenici…

Z Brodu pocházela maminka. Ve Velké Losenici byl náš táta poštmistrem. Chudý kraj, brambory a žito, žádné rozmařilé vyskakování. Následně jsme se přestěhovali do Chrudimi, protože otec chtěl, aby jeho synové dostali pořádné vzdělání. Můj bratr Vojmír byl o půldruhého roku mladší. Byli jsme naprosto rozdílní. Čeho se mi při narození od sudiček nedostalo, jemu nadělily vrchovatě – inteligenci, rozhled, talent na jazyky, úspěchy u žen i v podnikání. Vojmír byl ve společnosti oblíbený sekáč.

Kdo měl na vás v dospívání největší vliv?

Otec. Dbal na to, abychom byli tělesně zdatní a uměli si udělat na svět a události svůj vlastní názor. Otec byl společensky činný. V Losenici například každý rok 6. července organizoval s panem řídícím Gabrielem pálení vatry na paměť Jana Husa. Losenice byla katolická vesnice a pan farář otci často říkal: „Pane pošmistr, ty kluci nejsou křtěný. Neměl byste to napravit?“ A otec odpovídal: „Pane faráři, každou neděli je křtím v Sázavě při koupání.“ Svobodný prostor nám dával i v otázce náboženské. Říkal: „Abyste se mohli rozhodnout, musíte nejdříve všechno poznat.“ Jeden rok jsme chodili na katolické náboženství a druhý rok nás poslal do vsi Sázava, do evangelické farnosti. Sázava a pevní evangeličtí věřící pak v mém válečném životě sehráli důležitou roli. Otec byl prostě výborný chlap. To jsem si pořádně uvědomil až v Terezíně, kde jsme spolu spali na jedné cimře.

Byl legionářem?

Bojoval na italské frontě, odkud si přinesl tuberkulózní onemocnění, ale fyzicky na tom byl dobře. Vzpomínám si na jednu příhodu. V Losenici tekl potok, do kterého jsme se chodili koupat. A tam jsem poprvé pocítil k tátovi obdiv. Rozeběhl se a udělal přemet do vody. Vesnický kluk žasnul. Otcovy kvality se později projevily v odboji za druhé světové války. V roce 1943 byl nacisty utýrán… A ještě jedna dětská vzpomínka. Jednou jsme s otcem jako malí caparti šlapali přes kopce do Ždáru. V každém okně vlály vlajky, na náměstí se tlačil dav lidí, ke kterému promlouval vysoký muž v brýlích a s bradkou. Nepamatuji se pochopitelně, co říkal, ale zůstalo ve mně to obrovské nadšení lidí. Táta nám cestou domů prozradil, že tím mužem je náš prezident T. G. Masaryk.

Pak jste se přestěhovali do Chrudimi…

Tam jsme žili pod silným vlivem chrudimského sociálního demokrata Bohumila Laušmana. Chodil jsem do Dělnické tělovýchovné jednoty a do skautu. Každý týden v úterý a v pátek bylo cvičení pod vedením Jardy Brože; měli jsme vlastní hřiště. Po okolních vsích jsme předváděli cvičení, hrála kapela, Laušman míval projevy a začal politicky růst. Jako skauti jsme jezdili k Trhové Kamenici a pak si u Křižanovic postavili chatu, kde jsme trávili každý víkend. Naučil jsem se milovat přírodu a díky fyzické přípravě a skautingu jsem v pozdějších letech dokázal projít všemi těmi krajními zkouškami, které mě potkaly. V mládí jsem cvičil postřeh a bleskové vyřešení situace – proto jsem se později uměl ve vteřině rozhodnout. Nebo umění pozorovat, odhadnout situaci, předvídat, být obezřetný, pěstovat intuici… Nekouřil jsem, nepil a ani holky neznal. Věnoval jsem se cvičení víc než latině, ze které jsem v kvartě chrudimského gymnasia u profesora Pulce propadl. Chtěl jsem si pak udělat strojní průmyslovku, ale k tomu už kvůli okupaci nedošlo. Vyučil jsem se ve Wiesnerovce.

Jak jste se jako osmnáctiletý mladík smiřoval s okupací?

Těžko. Doma jsme byli vychovávaní k vlastenectví. Chtěl jsem proti okupantům hned něco dělat. Takovým klukovským projevem odporu byly bouchací kuličky. Každou sobotu pochodovali v útvarech němečtí vojáci po široké chrudimské ulici, a já jim pod nohy střílel prakem ty kuličky. Bouchaly slušně, vojáci vždy zalehli, já zahodil prak a rychle zmizel. Nebo s bratrem jsme jednou v noci vylezli po hromosvodu na chrudimské divadlo a s bandaskou plnou modré barvy a štětkou napsali velkým písmem: „Freiheit über alles!“ Tehdy se pořád vyřvávalo „Deutschland über alles!“ Jedinou chybu jsem udělal, že jsem si to druhý den nevyfotografoval. Táta mi tehdy řekl: „Hele, když to takhle budeš dělat dál, brzy tě chytí a k ničemu to nebude.“ Doporučil mě lékárníku Coufalovi, který byl aktivní v Obraně národa a měl kontakty s kapitánem Formánkem z Pardubic, a já se začal podílet na věcech, které měly svůj účel a smysl.

Jaký byl váš úkol?

Byl jsem spojka. Šířili jsme letáky a především jsme pomáhali k útěku do zahraničí prchajícím občanům. Od lékárníka jsem dostával tipy – ten je pilot, ten důstojník předválečné armády. Převáděl jsem je z chrudimského nádraží do Pardubic, kde jsem je předával vlakové poště, která už měla dále zajištěné cesty ven z protektorátu. A tak se podařilo dostat do Anglie třeba Standu Uchytila a Edu Kudrnku. Setkali jsme se později v Londýně.

Vy jste nechtěl utéct?

Standa mi tehdy říkal: „Proč nejdeš s námi?“ Odpověděl jsem: „Tady můžu něco dělat, co já bych byl v zahraničí platný, nemám ani základní vojenský výcvik, nejsem žádný specialista.“ Tehdy jsem absolutně nedohlédl možné důsledky odbojové činnosti, byl jsem nadšením úplně zaslepený. Konspirace nebyla valná, nikdo nepředpokládal, že válka bude trvat tak dlouho. Sbíraly se zbraně, vydával se časopis Boj, který jsem jako spojka převážel na kole do Chrudimi. A pak přišel listopad 1940. Obrana národa byla prozrazena a 42 lidí z Chrudimska zatčeno. Mezi nimi i já.

Jak se gestapo dostalo na vaši stopu?

Dodnes nevím. Existují sice různé dohady, ale nemám žádné přímé důkazy. Sám jsem na gestapu zjistil, že když se jim dostanete do spárů, dřív nebo později podlehnete fyzickému tlaku. Když zapíráte a necháte se zbít, stejně vám většinou vzápětí předvedou někoho, s kým jste spolupracoval a kdo pod nátlakem už vše vyzradil. Tak co zbývá?

Jak probíhaly výslechy na gestapu?

Pokoušeli se z nás všechno vymlátit. My jsme si říkali, že se tím sudeťáci zachraňují od fronty, vyšetřovali velmi horlivě. Každý inspektor měl k sobě dvě mlátičky, které nás zpracovávaly, někomu stačila facka… Říkám facka, ale stačilo dostat jednu na ucho a už jste letěl na zem.

Kde vás zatkli?

V Chrudimi na lešení, stavěl se plynojem. Šli najisto. Přijel mercedes. „Matus Dalimil?“ „Ano.“ „Půjdete s námi.“ Mluvili česky, byli to sudeťáci. Všech 42 nás shromáždili v soudní věznici a ještě ten večer odvezli do Pardubic. Někteří byli popraveni a jiní odtransportováni do koncentráku. Moc nás nepřežilo. Myslím že dva, tři…

Jak se to podařilo vám?

Pardubická věznice byla ve čtyřpatrovém baráku s mohutnými zdmi. Díváš se okýnkem na modrou oblohu a říkáš si: Taková krásná obloha, škoda, že je za mřížemi. Věděl jsem, že z věznice neuteču, ale gestapo sídlilo ve městě a každý den nás tam vozili na výslechy. Při jednom převozu se mi podařilo objevit v tom jejich systému díru.

Chtěl jste už od začátku uprchnout?

Přirozená vlastnost skauta. Věděl jsem, že se blíží uzavření mého protokolu a už mě nebudou vozit na výslechy. Jezdili s námi vždy čtyři hlídači a navečer po výslechu nás odváděli k autu, které s námi odjelo do věznice. Šli jsme ze třetího patra po schodech dolů, prošli velkými těžkými dveřmi na chodník a nastoupili do antonu. Nejdříve dva hlídači, pak skupinky vězňů a za námi zase hlídač. Vyspekuloval jsem, že když jde první a druhý hlídač napřed a za nimi vězni, zařadím se k nim jako poslední a během scházení schodů se na ně jakoby namačkám, čímž získám mírný náskok před hlídači za mnou. To se mi také podařilo, ocitl jsem se mezi vraty, která se pomalu zavírala, ti přede mnou nastupovali do auta a já odbočil na chodník a v šeru podél zdi zmizel. Vše proběhlo v několika sekundách. Ještě v noci jsem podél trati dorazil pěšky do Chrudimi.

Co jste po útěku dělal?

Navázal jsem spojení se spolužačkou a ta vyřídila bráchovi, že za tři dny budu u skautského srubu Krkanda. A za tři dny tam brácha přijel na kole, chodil dokola a pískal. Seděl jsem na stromě a pozoroval, jestli za ním nikdo nejede. Dostal jsem od něj salám, peníze a vyrazil na Havlíčkobrodsko. Tam jsem navštívil tetu, která mi dala kontakt na sociální demokraty, ale ti se báli. Šel jsem za Přibyslav do vsi Sázava za evangelickým farářem Pokorným, kterého jsem znal z dětství. Připomněl jsem se mu jako poštmistrův syn z Losenice a řekl mu, že jsem na útěku. Vsadil jsem dobře. Přijal mě a vyjednal můj úkryt u sedláka Ondry na samotě Pranty. Měli kravky, pole a dva syny. Strávil jsem v té evangelické rodině rok. Byli to skvělí pevní lidé, pracovali jsme, v zimě řezali stromy. Naučil jsem se tam jedné věci,  jíst brambory. Byl to tvrdý život, ale nebyl jsem zavřený. Přes faráře se podařilo obnovit spojení na mého tátu, který už byl navázaný na odbojáře z ÚVODu. Zařídili mi doklady na jméno Stanislav Paulus a přes skauty jsem se dostal do Hronova, kde jsem se skrýval v zahradní chatě. Pokoušeli se sehnat mi práci v nějaké místní továrně, ale nepodařilo se to. Vedoucí skautů Olda Thérů mi navrhl cestu do Německa. Na lyžích jsme přejeli hranice do Waldeburgu, dnešní Walbrzych, což je hornické město, kde měl příbuzné. Ti o mé minulosti samozřejmě nevěděli, ale díky nim mě na pracáku umístili do továrny na letecké měřicí přístroje.

Byl jste ve spojení s domovem?

Dostal jsem od ÚVODu za úkol sledovat situaci v Německu. Posílal jsem zprávy poštou na poštovní úřad v Chrudimi na jméno Alexej Němec. Jednoho dne mě v továrně zavolali do kanceláře k účetnímu. A jak vstoupím, za dveřmi mě černá ruka hned chytla za vlasy. Byl to gestapák, kterému jsem utekl v Pardubicích. ÚVOD v Chrudimi praskl. A znovu mě táhli do Pardubic. Tehdy jsem se rozloučil se světem. Bylo mi jasné, že spadla klec a už nemám žádné vyhlídky na budoucnost. Zavřeli mě do sklepení, zima, beton, ani slamník. Jednou tam nastrčili vězně, který mě přemlouval, abych vše řekl, že stejně všechno vědí. Byl jsem fyzicky i duševně na dně. Loučil jsem se s životem. Po několika výsleších a nářezech mě dali na společnou celu. A to byl zázrak, mohli jsme mezi sebou mluvit. Spoluvězni mě přesvědčili, že život nekončí. Říkali mi: „Dalíku, ještě žije naděje!“ Doktor Alois Calaš, student medicíny Mirek Ehl, učitel Slávek Veselý, Hudec z Nasavrk… Díky nim jsem začal znovu doufat. To byla moje skutečná maturita života. Večer, když se zhaslo, sešli jsme se na jednom slamníku a probírali všelijaké zajímavé otázky o životě, o světě… O všem se hovořilo s hlubokou perspektivou. Ve stínu smrti jsme se sblížili a přimkli k sobě. Jakoby vězení neexistovalo.

Věděl jste, že váš otec byl také zatčen?

Prvního května 1941 jsem šel k výslechu. Přivedli mě k jedné z cel a nechali čekat na chodbě. Stál jsem čelem ke zdi. Vtom jsem si všiml, že ve vedlejší cele stojí asi patnáct lidí a mezi nimi můj táta. Poodkryl jsem proto víc okénko, zavolal si ho a řekl mu, co na něho vědí – že má zbraň a finančně podporoval některé zatčené. Chtěl jsem ho ušetřit bití. V té chvíli se otevřely dveře od kanceláře. Rychle jsem zase skočil na své místo. Gestapák mě však zřejmě zahlédl, odvlekl vedle a zmlátil. Když jsem se vrátil na celu, Lojza povídá: „Tak se Dando posaď.“ Nemohl jsem. „Dalíku, můžu se podívat na tvoje záda?“ Byla samý šlinc. Následoval transport na Malou terezínskou pevnost. Říkali jsme si, že budeme z nejhoršího venku, ale Terezín byl ještě horší. Mohl jsem se pokusit o útěk, ale kvůli tátovi jsem to neudělal.

Říkal jste, že ve vězení jste svého otce uviděl v jiném světle…

Opravdu až tam jsem poznal, jaký je můj otec člověk. Jako mladý vše berete jako samozřejmost, hodně věcí přehlížíte. A teď najednou s otcem obýváte jednu vězeňskou cimru a kavalec, rozmlouváte s ním, vzpomínáte…. Měl však silnou tuberkulózu, a ta se znovu projevila při terezínské stravě. Zajímavé je, že tou nedobrovolnou dietou se u mnohých vězňů neduhy vyléčily. To ale nebyl případ mého otce.

Jak to bylo s vámi dál?

Z Terezína mě převezli na Pankrác a pak do Drážďan k vyšetřovacímu soudci, který přebral vyšetřovací protokol. Tam jsem strávil asi dva měsíce. Nejtemnějším zážitkem mého života byly drážďanské pátky. Vždycky v noci začal kat umíráček, pětkrát šestkrát, stínali české vlastence. Hrůza hrůz. Sám jsem měl před soudem a nevěděl jsem, co mě čeká. Pak mě přemístili na Matyldu, starou věznici. Ve sklepech, kde byly dříve sklady uhlí, vybudovali Němci dílnu, kde vězni pracovali na soustruzích, bruskách; já dělal na fréze. Věznici vedli staří vysloužilí Němci, a ti si přilepšovali tím, že nám povolili balíčky z Čech a vždycky polovinu z nich rozkradli.

Dole v dílně byl jednu dobu zaměstnán jako elektrikář český civilista. Říkám mu: „Můžeš poslat dopis mé matce?“ Souhlasil. A přestože jsem věděl, že podstatnou část balíčku rozkradou, napsal jsem jí, aby mi poslala sádlo a hlavně pikslu s práškem ovomaltiny. A do ní aby nacpala cigarety a peníze. Když jsem přebral balíček, bylo sádlo pryč, ale ovomaltina s cigaretami a penězi zůstala. Se mnou na cele spal Němec, který pracoval v kuchyni a za cigaretu mi vždycky přinesl dvě brambory. V té době mě ve vězení navštívil také bratr, který byl hudebníkem v organizaci Todt. Uměl dobře německy a byl suverénní. Bachař nás pořád okřikoval, ať nemluvíme česky. Tehdy jsem bratrovi řekl, že už to nemohu vydržet.

A jako zkušený útěkář jste začal hledat cestu ven…

Chytal jsem se každé nitky, která by mi ukázala cestu ven. Když nás vodili na celu ve druhém patře křídla, ze kterého bylo vidět do dvorů, vypozoroval jsem, že soudní objekt sousedí s civilním barákem. Ze suterénní dílny jsme občas chodili na první dvůr do regálů pro materiál, pro motorky a nosili je dovnitř. Bachař stál u dveří, my vše nanosili a on zavřel. Jednoho dne k večeru jsem využil bachařovy nepozornosti, zalezl pod regál a přikryl se motorky. Za chvilku přišli bachaři, prohlédli dvůr a zase odešli. Vylezl jsem a chtěl po haldě uhlí vylézt na zeď. Zavěsil jsem se, ale přestože jsem byl před válkou zdatný sportovec, nedokázal jsem se vzepřít. Rychle jsem tedy naházel motorky na hromadu uhlí a sundal vězeňskou blůzu, pod kterou už jsem měl oblečený svetr. Bundu jsem hodil nahoru a po uhlí a motorkách jsem se vydrápal a přepadl do druhého dvora. Tam byla naštěstí velká hromada koksu a díky té haldě jsem přepadl do třetího dvora, kde už stála menší zeď; vedla do dvorků obytných činžovních domů. Začal jsem brát za dveře vedoucí do chodby domů. První dveře, druhé, třetí, nic, zamčené! Už jsem chtěl vyrazit okno, vezmu za čtvrté dveře a – šly otevřít! Chodbou jsem prošel na ulici a byl venku. Rychle na nádraží. Lístky se při vstupu na nástupiště kontrolovaly, tak jsem si koupil lístek do Badenbachu-Podmokel. Z Podmokel do Lovosic jsem se ve vlaku skrýval. V Lovosicích jsem vystoupil z druhé strany než je perón, a šel k lokomotivě. Ptám se strojvůdce, jsou-li v kabině všichni Češi. Odvětil: „Copak copak mladej?“ Vysvětlil jsem mu, že pracuji v Německu a potřebuji nutně domů. Převezli mě na tendru až do Roudnice. A o půl třetí ráno jsem se ocitl u pražských Olšanských hřbitovů, kde bydlela tátova sestra a tam zaťukal. Dala mi najíst, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl nic pozřít. Ani kabát se mi nedařilo navléknout. Od svého spoluvězně doktora Calaše jsem věděl, že v Praze pracuje jakási ilegální organizace, kterou vede redaktor Pavel Kypr. A to byla nitka, které jsem se chytil. Kypra jsem vyhledal a s jeho pomocí získal falešný křestní list na jméno Zdeněk Koplík. Dal mi také nějaké peníze a našel ubytování u Ostroměře na samotě. Jenomže to nikam nevedlo, lidé se v té době už velmi báli. Přes matku jsem navázal spojení s bráchou, který v té době hrál v pracovních táborech ve Francii jako saxofonista v kapele organizace Todt, a hledal cestu, jak se dostat do Anglie. Brácha nakonec přijel do Prahy a v noci jsme vše „upekli“. Slíbil mi: „Dostanu tě z Vídně do Francie, ale do Vídně se musíš dostat sám. Sraz je příští čtvrtek u Štěpánského dómu v deset dopoledne.“ Jel jsem do Ostravy, ilegálně přešel do Polska a odtud vlakem do Vídně. Byl to úplný zázrak, že jsme se nakonec u sv. Štěpána ve smluvený čas potkali.

Bratr se tedy pro vás stal jakýmsi průvodcem a ochráncem…

Bez něj bych se z té německé jámy nedostal. Načerno jsme dojeli do Frankfurtu a tam bratr v ústředí organizace Todt zařídil, aby mi na můj falešný křestní list vystavili papíry, a já dostal uniformu organizace. Brácha byl šarmantní a jistě uplatil nějaké úřednice. A pak místo k jeho útvaru do Bordeaux jsme jeli do Bayonne, a tam se v parku rozloučili s Francií. Mimochodem, stál tam pomníček z první světové války věnovaný čs. legiím. U něj jsme se převlékli a vyrazili. Dva až tři dny jsme šli opatrně, převážně ráno a večer, až ke španělským hranicím, kde nám pomohl jeden Bask. Nechal nás přespat ve své ložnici, kde visely od stropu mohutné kýty prasete. A v noci nás převedl. Psal se únor 1943.

Při sestupu do první vesnice nás však okamžitě zatkla španělská policie, takže jsem se znovu ocitl ve vězení, tentokrát v Pamploně. Každý den tam otevřeli cely a my museli volat: „Franco, vivat!“ Muselo se to řvát hodně dlouho a nahlas. Bylo tam zavřeno mnoho utečenců z celé Evropy a také američtí a angličtí letci, kteří byli sestřelení. Ti se však nezdrželi dlouho, neboť byli okamžitě vyplaceni svými konzuly. Španělé sami jejich uvěznění na příslušné konzuláty oznamovali, aby dostali peníze. Vše se řídilo pravidlem: kdo zaplatí víc, ten bude dřív na svobodě.

Takže jsem jako Čech zůstal spolu s dvěma stovkami Francouzů ve věznici sám a následoval transport do Santanderu, kde nás umístili v tabákové továrně. Neuměl jsem ani slovo francouzsky, a tak jsem vždy křídou na beton namaloval obrázek a oni mě naučili příslušné slovíčko. Brácha už byl v té době venku a informoval o mé situaci našeho konzula při britské ambasádě v Madridu dr. Zdeňka Formánka. Poslal mi peníze a balíček. To už jsem věděl, že se z toho díky Formánkovi dostanu. Ovšem po čase mě čekal další transport směr Campo de Miranda, do španělského koncentráku, kde věznili nepolepšitelné vojáky republikánské armády.

Pokusil jste se tomu nějak vyhnout?

Převáželi nás vlakem. Seděl jsem uprostřed vagonu s taškou na zádech plnou poživatin. Byl jsem připraven na útěk. U Bilbaa jsme často projížděli tunely a vlak v nich zpomaloval. Využil jsem toho a v jednom z tunelů vyskočil. Celý jsem se odřel a začernil od sazí. Podle mapy jsem šel asi týden až k Burgosu. V noci mi byla zima a ve dne jsem zase nemohl jít po silnici, aby mně nechytli. Takže jsem si to štrádoval horami. Když jsem se blížil k Burgosu, u jednoho potoka jsem se namydlil, a jak se tak holím, podívám se na sebe důkladně do vodního zrcadla. Nemohl jsem se poznat! Odřený nos a brada a šíleně opálená tvář. Několikadenní cestou po kopcích mi vlasy od slunce úplně zesvětlaly. Vůbec jsem nevypadal jako Španěl, což bylo velice nápadné a riskantní.

Z Burgosu jsem pokračoval nákladním vlakem do Madridu, kde jsem v ulici Zurbarano č. 21 začátkem května zazvonil u dveří dr. Formánka. Ten mi zařídil doklady a vyplatil mě. Mohl jsem teď volně zajít na policejní komisařství a zapsat se. V Madridu čekalo na vyřízení dokladů dalších sedm Čechoslováků. Bydleli jsme v motelu a ochrannou ruku nade mnou držel kapitán Hora, svalovec a člen cizinecké legie, který chtěl do naší armády v Anglii.

Jak jste se tam ze Španělska dostali?

Když jsme obdrželi pasy, odjeli jsme do Portugalska a třemi bárkami pokračovali do Gibraltaru. Tam jsme dobrovolně vstoupili do čs. zahraniční armády. A to byl nejšťastnější den mého života. Za sebou jsem měl útrpné plahočení a najednou se mi otevřely obrovské možnosti. Výcvik probíhal na pláži. Dostali jsme uniformy a našili na ně Czechoslovakia. Ta hrdost! Také jsem tam potkal našeho letce Altmana, který na Gibraltaru přistál s Dakotou. Jezdil po obchodech a kupoval koření. Ptám se ho: „Proč to kupuješ?“ On na to: „V Londýně je nedostatek koření a naše ženské potřebují vařit!“ Strkal pak nakoupené koření do všech skulin letadla. V konvoji dvaadvaceti lodí jsme byli přepraveni do skotského přístavu Glasgowa.

Jak vás přijala Velká Británie?

Mám z ní jen ty nejlepší dojmy. Angličané hrají fair play a nepěstují žádné podrazáctví. V Anglii jsem také pochopil starou moudrost, že pouze národ, který je připraven vzít zbraň do ruky a jít bojovat za svoji svobodu, má právo na svobodný život.

Připluli jsme tam 19. října 1943. Byl jsem nesmírně šťastný. Až později jsem se dozvěděl, že právě toho dne zemřel můj otec. Více než měsíc mě prověřovali, protože nevěřili mému životnímu příběhu a okolnostem, ze kterých jsem se tam dostal. Dokonce se mě ptali, proč neutíkám. Říkal jsem: „Ale já už nemám důvod.“ Nakonec napsali do mých papírů excelent character a poslali mě do výcviku RAF. Pozemní škola, angličtina a leštění podlahy. My Češi se vytahovali, jak skvěle hrajeme fotbal. Tak jsme si to rozdali s Anglánama a projeli to na celé čáře. Později jsem absolvoval i pilotní výcvik, ale to už se blížil konec války.

Co se stalo s vaším bratrem?

Byl vyhlédnut našimi zpravodajskými důstojníky a vytipován pro zvláštní úkoly. Prošel parakurzem a měl být jako parašutista vysazen v rámci akce Nickel do protektorátu. Z akce nakonec na poslední chvíli sešlo. Přešel také k RAF a absolvoval elementární pilotní výcvik. V Anglii složil maturitu.

Kdy jste se vrátil domů?

Až v srpnu. Stal jsem se instruktorem létání ve vojenském učilišti v Přerově. Oženil jsem se a měl dva kluky. Létání a rodina byly pro mě v té době důležitější než sledovat politickou situaci. Navíc jsem byl silně levicově orientovaný, sympatizoval jsem s komunisty a dost dlouho mi trvalo, než mi došlo, jak to je s tou rudou ideologií. Po komunistickém únoru za mnou přijel brácha: „Dando, pojeď s námi, v Brně nastupujeme do letadla a letíme do Prahy.“ Nechápavě jsem na něj hleděl: „Proč bych měl letět do Prahy?“ A brácha jasně řekl: „Protože uletíme za hranice.“ Odmítl jsem. To je důkaz, jak jsem byl politicky zatemněný, neviděl jsem vůbec dopředu, necítil svírající se kazajku kolem sebe.

Z Přerova jsem se vrátil do Chrudimi na letiště do školy radiotelegrafistů. Tehdy se mi znovu naskytla možnost uletět z letiště za hranice. A podruhé jsem toho nevyužil. Pár týdnů předtím takhle uletěl kapitán Zábrž s celou rodinou. V květnu 1949 mě bez důvodu propustili z armády jako celou řadu zápaďáků. A znovu jsem nechápal, proč se to stalo zrovna mně, který má levicové smýšlení. Myslel jsem, že se to přece musí vysvětlit. Byl jsem prostě neuvěřitelně naivní. Dokonce jsem jel do Prahy na ÚV KSČ, kde pracoval můj spolužák, právník dr. Zelený. Prosil jsme ho o pomoc, ale on cosi zamumlal, že to nejde. Pracoval jsem jako řidič u Elektry v Pardubicích. Tehdy jsem ještě jako blbec pochodoval na 1. máje v průvodu. Pak jsem šel fárat na šachtu k Mostu, dělal topiče na lokomotivě, krmil prasata v JZD v Českém středohoří, jezdil traktorem a ve sklárnách dělal baliče. Tehdy jsem byl už rozvedený a namluvil si ženu, která byla celnicí a plombovala vagony. A znovu jsem hledal cestu ven, tentokrát z komunistického „ráje“.

Nakonec jste byl zatčen, odsouzen a uvězněn v Jáchymově. Jak k tomu došlo?

Z Jugoslávie jsem chtěl přejít do Rakouska. Cítil jsem se jako zkušený útěkář velmi sebejistě, měl jsem přeci dobrou válečnou praxi a myslel jsem si, že mě nikdy nemohou dostat. Přestal jsem být obezřetný a pokorný. A to byla moje zkáza. Taxikář mě dovezl do pohraniční vsi a ještě mi radil, jestli bych nechtěl raději přeplavat hraniční řeku. Odmítl jsem. A když jsem přecházel v terénu, který jsem neznal, uviděli mě pohraničníci a začali mě honit. Jednoho jsem strhl do příkopu, běžel jsem dál a skryl se po hlavu do koryta potoka. A tam mě k ránu našli. V místní cele mi celník později povídá: „Vždyť jsem vás viděl ve vsi, proč jste něco neřekl? Teď už vám pomoct nemůžu.“

Za pokus o přejití hranice jsem byl odsouzen a putoval do jáchymovských dolů. Rád jsem pracoval a lopata mi nevadila. Co mi vadilo, byla střelba v podzemí. Také tam zahynulo několik kolegů. Tehdy jsme se spoluvězni plánovali velký útěk do Rakouska. V neděli se nefáralo a vždy odpoledne jsme se v lágru navštěvovali. Bylo nás devět útěkářů. Plánovali jsme přepadení; věděli jsme, kde jsou v dolech výbušniny, jak si opatřit peníze. A každý z nás znal určitý úsek hranice. Říkali jsme si, že když se to podaří čtyřem z nás a ostatní zastřelí, tak se to pořád vyplatí.

Mezitím jste byl propuštěn…

Po dvou letech 9. května 1968 mě propustili na amnestii. Nemohl jsem sehnat práci, komunisté mi nedovolili už ani krmit prasata, ani vykládat vagony s uhlím. Tak jsem přešel v noci hranice se zbraní v ruce. Bylo mi 47 let. Synové si předtím obstarali legálně pas, dostali vízum a sešli jsme se ve Vídni. Jeden úsek života končil. Rozhodli jsme se pro Austrálii, kde tehdy žil můj bratr. V Sydney na nás čekal, zajistil nám potřebné doklady a my pokračovali na ostrov Nová Guinea. Musel jsem vzít práci, která byla. Nakonec jsem tam zůstal pět let a naučil se pěstovat kávu. Země je tam velmi úrodná, káva se sklízí až pětkrát za sezonu.

Byl jste tam šťastný?

Ano i ne. Začalo se mi postupně ekonomicky dařit. První rok jsem si koupil vůz, kterým jsem dopravoval kávu. Měl jsem pronajato 300 hektarů pastvin, na kterých se pásl dobytek. Nešťastný jsem ale byl ze svého osobního života, který se mi v té době nedařil. Zato synům se dařilo výtečně. Mohli se realizovat, oba pracují v dobrých firmách a cestují po celém světě. Civilizace do těch končin přinášela mnoho dobrého, třeba školství, ale na druhou stranu místní lidé začali krást, znásilňovat, podvádět. Domorodci vzpomínali, jak je Němci učili disciplíně – když ráno tloukli na kolejnice, museli všichni nastoupit a začít sbírat kávu. Domorodcům jsme tam postavili přístřešek a palandy, aby měli na čem spát, ale ani jeden z nich tam nakonec nespal. Dál leželi ve svých chýších na zemi.

Proč jste se po pěti letech odstěhoval z Nové Guiney do Austrálie?

Na ostrov přišla samostatnost, zabíral se soukromý majetek a život tam začínal mít socialistický nádech. Všechno jsem prodal a odjel do Austrálie. Žil jsem nedaleko Brisbane a dělal tam ledacos. Nejdřív jsem umýval v kuchyni nádobí, později jsem koupil malý snackbar v centru města. Měl jsem otevřeno o víkendech do noci, smažil jsem ryby, strouhal brambory, ani nevím, jak jsem to mohl ze začátku zvládnout. Jenže pak tam přišel McDonald a Kentucky, a těm se nedalo konkurovat. Po třech letech jsem bar prodal. Také jsem dva roky žil v karavanu v buši a chodil na orchideje. Zamiloval jsem si jeden druh, který není na první pohled nijak atraktivní, neroste na stromech, nýbrž na obrovských balvanech, ke kterým přilne a je živen jenom deštěm. Když jsem prodal bar, začal jsem stavět dům. Na své farmě jsem si vysadil, co jsem chtěl, pěstoval jsem palmy, orchideje, eukalypty, udržoval jsem tři zahrady. Slavili jsme tam vždy 28. říjen. Sešlo se na 40 „Čížků“, vztyčili jsme vlajku, zpívali hymnu. Později jsme se scházeli v českém klubu v Brisbane, pochodovali k pomníku padlým… Být v Austrálii válečným vysloužilcem znamená jistou hrdost a čest.

Proč jste se nakonec vrátil do Čech?

Důvodů je víc. Podívejte se na ty stromy, javory, lípy, to je Vysočina! Jeďte od Losenice a procházejte se tamními vysočinskými lesy! Takové jaro jako v Čechách neexistuje nikde jinde na světě. Přilákala mě příroda. A přestože jsem v Austrálii žil třicet let a dobře se naučil jazyk, moje mateřština to není. Také jsem si myslel, že se to zde po roce 1989 radikálně změnilo. Ale s návratem jsem váhal, protože jsem viděl, jak na konzulátu zůstávají stále titíž lidé, tedy vyškolení agenti komunistické bezpečnosti.

Jak vidíte naši současnost?

Mám smíšené pocity. Jsou okamžiky, kdy jsem na Čechy hrdý, ale vzápětí jsem šokován, když vidím, jak jsou zde běžné miliardové podvody, lhaní, korupce a úřednické naparování. A jak na svobodě a v důchodovém zajištění žijí ti, kteří nás mlátili a mučili… Kdo z bolševiků byl za své činy potrestán? Vždyť po válce se podařilo alespoň části nacistů prokázat vinu a potrestat je. Také ze Svazu bojovníků za svobodu jsem vystoupil. Zjistil jsem, že jednatelem je bývalý exponovaný partajník – kádrovák a že jiní byli policajty a milicionáři. A bývalý komunistický bachař se vydává za hrdinného partyzána. Nebo že se někdo po válce prohlásil za odbojáře, protože postřílel vůz plný německých dětí a žen. A takových jsou desítky a stovky. Jak mohu s takovými lidmi sedět za jedním stolem?

Na vlastní kůži jste poznal nacismus a komunismus. Můžete obě ideologie srovnat?

Obě jsou děsivým zlem. Nacisté byli okupanti, kteří sem vtrhli, kdežto komunisté byli převážně lidé z našich řad, kteří nás trápili a zákeřně zneškodňovali jenom proto, že jsme byli jiného politického a náboženského smýšlení. Němci měli ještě snahu vyšetřovat a řídit se alespoň svými zákony, kdežto estébáci naše lidi rovnou destruovali. A to nejen fyzicky, ale i duševně. Odsouzení o sobě nakonec říkali, že jsou vlastizrádci, i když nic neprovedli.

Máte nějaké vysvětlení pro to, že se vám v životě dařilo utíkat z jámy lvové, procházet různými soutěskami?

Bylo to podmíněno výchovou, dětstvím. O průpravě skautingu jsem už mluvil. Vzpomínám si, jak jsem jel na kole před válkou z Chrudimi zakládat do Jihlavy skautský oddíl. Cestou jsem lezl na třešně, abych se najedl. Vyrůstal jsem v polních podmínkách od ranných let. Proto jsem dokázal přežít, což je věc morální. V Čechách mravní odpovědnost nepronikla celou společnost a podvádění tu pořád přináší výhody. Tady se lidé honí za věcmi a to dusí. Nebo jak se ministerstvo obrany stará o veterány, kteří přežili válku a komunismus, skličuje mě to. Jak skončím sám? Neklesám na mysli. Vnukům říkám: „Váš děda šel v prvních řadách proti nacismu. Nesmířil se s komunismem. Nevezl se dějinami jako černý pasažér.“ A to mě činí vnitřně šťastným.

Rozhovor zaznamenal Miloš Doležal. Plk. Dalimil Matus (*1921 v Havlíčkově Brodě) se po okupaci ČSR aktivně zapojil do protinacistického odboje v ilegálních organizacích Obrana národa a ÚVOD. 19. listopadu 1940 byl zatčen pardubickým gestapem. Při jednom z převozů z výslechu se mu podařilo uprchnout. Později byl znovu zatčen a vězněn v Pardubicích, Terezíně a Drážďanech. Odtud se mu znovu podařilo uprchnout. Společně s mladším bratrem Vojmírem dostali přes celou okupovanou Evropu do Španělska a Anglie, kde vstoupili do čs. armády. V závěru války absolvoval letecký výcvik. Po návratu do vlasti se oženil a pracoval jako instruktor létání v Prostějově. V roce 1949 byl v hodnosti poručíka propuštěn z armády. Při pokusu o přechod hranic byl zadržen, odsouzen a vězněn v jáchymovském pracovním táboře. Druhý pokus o emigraci se mu již zdařil a se syny se usadil v Austrálii. Zemřel v roce 2007.

(Původně vyšlo v papírovém vydání Babylonu 16. 6. 2008)