V hlavním městě vína

Jsou velkolepé vinařské oblasti. Města s exkluzivními vinárnami. Uznané vinařské obce inspirující filmaře. Je ale jen jedno místo na světě, kde je lokalita aglomerace tvořena jen vinnými sklepy, kde je vinným sklípkem každá z pěti set nemovitostí, kde má každý dům typicky zdobené průčelí s portálem, jemuž se v odborné terminologii říká žůdro.

Reprodukce z knihy Magic Stage Illusions and Scientific Diversions, 1897.

Toto místo se jmenuje Búdy a je součástí obce Mutěnice. Na vinobraní a velkolepé vinařské slavnosti, k nimž patří Burčákový pochod, přijíždějí i desetitisíce lidí. Přesto městečko pořád žije vlastním životem, zejména po celý rok, celkem netknuté světem stále tvoří ryzí vínový vesmír, sousedské vztahy jsou tu dosud někde u prvního místa, místní vinaři si zakládají na poctivosti a slušné pověsti, a tak je vlastně záhada, jak se tu vlastně žije a proč to tak je. Kdyby tu totiž bylo něco jako mokrá čtvrť, a ne památná a vzácná sklípková kultura, nebyly by tu Búdy stovky let a dávno by skončily na smeťáku.

Nad vinohradem majestátně svítí Jupiter ztotožněný s Diem – má tu někde syna. Pokud přeletí perseida, takřka vám vyrazí oči z důlku; po soumraku je tak lepší vyjít mezi vinohrady viniční tratě se slunečními brýlemi. Láskyplodné vinice se táhnou toskánsky zvlněným krajem a přes řev cikád není slyšet svist dedlajn. Vinohrady od sebe dělí jabloňové aleje, švestky nebo oranžová dýňová políčka, která zahlédnout v zapadajícím slunci patří mezi druhy omámení.

Obec Mutěnice je prakticky největší obcí v proslulé části Slovácka, odkud pochází mnoho značkových moravských vín, mj. Habánské. Podle místního rčení se dělí na dvě čtvrti. Mutěnické Búdy a Mutěnice pod Búdami. V Búdách se sice uličky nejmenují Veltlínská, Portugalová a Ryzlinková – jak je tomu v nedalekých Velkých Bílovicích – jejich názvy jsou ale vševypovídající: Spádová, Členitá, Vlnitá a pozor – taky Vrchní!

Náš průvodce Karel Hajduch, vyznamenaný Římskokatolickou farností Martínkov za Cabernet moravia, ročník 2012, je momentálně tak trochu rozhádané s ostatními vinaři, a proto nám toho z hlavního města vína moc neukáže. Některé detaily nám přesto neuniknou. Toalety na příjemném hřišti, ovládané družicí na signál QR, dělají z městečka malý moravský Hongkong. Luxusní trávník Kappa arény s kapacitou 2 500 diváků, kde FK Vinaři hrají krajský přebor. Nad vinicemi nová rozhledna Vyšicko. Letní kino obtočené vínem jak Dionýsův proutek apod.

I Mutěnice jsou místem střetu různých kultur, jak je dnes ostatně módní všude. Střet kultur tu ale není formální. Nejen že se tu toulají básníci, umělci, kumštýři, architekti a advokáti. Pořádá se tu sraz motorkářů s  rockovou show, v amfiteátru pravidelně hostují Hrdinové barikád a ve světle mezi prkny romantických mansard je slyšet Sex Pistols. Hned v druhé ulici ale postává chasa v krojích a jede typický folklór; a to je fakt mazec! Snad tomu napomáhá i pověstné mutěnické ticho. Konstruktivní fakt, že se městečko vine do svahu a že členité sklepy jsou od sebe odděleny bouřkovými chodníčky a povodňovými cestičkami. Sklípky tak nestojí v slité zástavbě, kde zvuk rezonuje; málokdy je slyšet, co se děje ve vedlejší uličce. V jedné se haleká, ale už v druhé slyšíš vzrušenou, ale tlumenou diskusi, a v třetí je ticho tišší než výdech révy.

Pokud jsme již u ticha – Mutěnice jsou vyhlášené lázně pro občany trpící rozšířeným mutismem. Zdejší vína totiž rozvážou jazyk i nejpřesvědčenějším zenovým mlčochům. A když jsme u vína, ta v Mutěnicích jsou převážně bílá, červená, růžová, modrá a černá. Je to tím, že víno má nejen kořen, ale i hlavu.

Samy sklípky, a to jsou tu všechny stavby a nemovitosti, jsou z části starodávné a připomínají malované kaple. Novější sklípky jsou. Moderní několikapatrové stavby, některé zdobené místním lidovým umělcem Jánem Lackem, jenž je již po smrti, ale je tu všudypřítomný, a co je rozhodující z architektonického hlediska: jsou postaveny kolem bytového jádra, jímž je historický nebo novodobý vinný sklípek. Vstup do obytné části domu tak obvykle prochází přímo pod portálem v průčelí sklípku, a pokud je tomu jinak, je číslo popisné umístěno na dveřích vinného sklepa, nikoliv někde vedle. Tím je dáno, co je to tu za svět. Je to svět vinařů, nikoliv obchodníků s vínem. Respektive je to svět obchodníků s vínem, ale ne svět obchodníků s nápoji a dalším zbožím.

Nás průvodce, vinař Karel Hajduch, je možná trošku svérázný, ale je to milý chlapík a víno má vynikající, a to je co říct, neboť špatné víno tu nedělá nikdo. Pověst vína v jeho sklepích je natolik vyhlášená, že mu pravidelně víno dojde, a pak si ho musí vypůjčit, aby měl co do koštýře. Musí to být ale velmi dobré víno, aby nikdo nic nepoznal. U Karla to bývají odrůdová vína klasifikace A, ale jsou tu i mistři, kteří se pouštějí i do kupáží (cuvée); toto dilema je ovšem samostatné téma.

Božský nápoj tu vzniká u vinaře a od něj pochází. Sám sobě ampelografem: sám vybere, jaké hlavy vína zasadí, jaké odrůdy révy, mezi nimiž jsou i naše, moravské: Pálava, Regent, Neronet, Hibernal. Sám rozhodne, jaký bude program prací a zda zalisuje hrozny v dřevěné  kádi, nebo ve velkém. Pod Búdami mají sice prosperující Vinařství Mutěnice, ale pokud vinaři v Búdách plní víno do lahví, bývá etiketa obvykle prostá: Franta, Václav, Malík, Zimolka, Joch. Jak když se podepíše báseň, fotka nebo obraz. Na pracovitosti a prosté svobodě podnikání je tak založen i kulturní dojem tohoto hlavního města: nemají tu otravné billboardy a podržtašky, nemají tu snad dokonce ani prodejny s vínem. Jedna sice pod Búdami je, v rozsáhlém komplexu bývalých vinařských závodů, kde se vyráběl legendární Kahan, a i ta je ale halena do závoje jakéhosi turistického centra.

Vinaři pracují sami za sebe, a to evidentně pro víno, které je v tomto kraji smyslem života. Do distribuce prodávají, co se nevypije v sklípku, protože ten nesmí vyschnout. Naštěstí to zatím stačí. Pořád to tu žije. Tak nějak po svém, ale společensky. Někteří vás pozvou přímo do sklípku, jiní si postavili maličké mansardy. Stylizovaných vinárniček je jen pár, a žádná z nich nepřipomíná ratejnu nebo velkonálevnu. Všechno pěkně tak, jak když se začlo pěstovat víno, tak, jak to má být. Což znamená od nepaměti. Jakby se to hlavní nikdy nezměnilo a doufejme, že ani nezmění. Ztratilo by to tu logiku, možná i budoucnost.

Jacob Cats: Silenus Alcibiades, sive Proteus, 1618.