Sancho Panza: „Ach, neumírejte, milostivý pane můj, ale poslechněte mé rady a žijte dlouhá léta, protože největší bláznovství, kterého se může člověk v tom- to životě dopustit, je pro nic za nic umřít, aniž jej kdo zavraždí a aniž jej ubíjejí jiné ruce než ruce smutku. Hleďte, nebuďte leniv, vstaňte z té postele a pojďme do polí, oblečeni za pastýře, jak jsme si umluvili. Třebas za nějakým křovím najdeme paní Dulcineu, vysvobozenou z čárů, a to bude jedna radost! Jestliže umíráte bolestí, že jste přemožen, vymluvte se na mne a řekněte, že vás srazili, protože jsem špatně osedlal Rocinanta, vždyť jste ostatně četl ve svých rytířských knihách, že být shozen ze sedla je mezi rytíři docela obyčejnou věcí a že dnešní přemožený rytíř je zítra vítězem.“
Sansón Carasco: „Tak jest, dobrý Sancho Panza se v těch případech výborně vyzná.“
Don Quijote: „Pánové, jen pomalu, neboť v loňských hnízdech není letos ptáků.“
(Miguel de Cervantes Saavedra, Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, překlad V. Černý)

První vzpomínky na Josefa Hiršala mám z útlého dětství. Pamatuji si ho jako pána, na němž mě jako dítě přitahovala šířka a měkkost obličeje rámovaného výraznými hranatými brýlemi a podsaditost postavy nebo spíše mohutnost nádechu, po kterém ná- sledoval nekončící a nepřerušitelný příval slov, ze kterých jsem tehdy nebyl příliš moudrý. Ale když jsem viděl, že mu všichni naslouchají, naslouchal jsem také. Z naléhavosti a nakřáplosti jeho hlasu na mě šla trochu hrůza. Zato jsem ho poslouchal nábožně. Byl to první opravdový rapsód v mém životě a obdiv k jeho vypravěčským schopnostem mi už zůstal navždycky. Ovšem i s dovětkem mého otce, který na Hiršalovy rétorické schopnosti nejspíše trochu žárlil: „Von jak je hluchej, tak ho nejde zastavit.“
Zde je ovšem ještě nutné připočíst francouzské hole Bohunky Grögerové, jejichž přítomnost v našem bytě ve čtvrtém patře vinohradského činžáku ve mně automaticky vyvolávala pocit závratě a obavu ze strmého schodiště. Ale když jsem v dětské hlavě sečetl Bohunčiny berle a Joskovu sedláckou podsaditost, všechno mi nakonec připadlo vyvážené. Říkal jsem si, že ji přinejhorším snese dolů. O mnoho později, když už jsem s Joskovou nedoslýchavostí dávno musel bojovat sám, půjčil jsem si od něj a od Bohunky krásné vydání Dona Quijota. Bylo to krátce poté, co Hiršala ve Střešovicích poprvé srazila tramvaj. Otřepal se tehdy z nehody neu- věřitelně rychle a snadno, a nejspíš proto se mi tato událost při četbě pletla mezi řádky Cervantesova románu – především ve chvílích, kdy se Don Quijote, zase jednou zmlácený a polámaný, zvedá z prachu silnice, aby pokračoval ve svém putování. Když jsem potom měl nedočteného Dona Quijota narychlo vrátit, zjistil jsem, že druhý díl není k nalezení. Cítil jsem se před Joskou přinejmenším tak provinile jako Sancho, když nedoručil milostný vzkaz paní Dulcinee z Tobosa. Naštěstí se ukázalo, že postrádaný druhý díl leží na svém místě v knihovně a že jsem si ho nikdy nepůjčil.
Příběhy důmyslného rytíře jsem shodou okolností dočítal v době, kdy Josku Hiršala srazila tramvaj podruhé, tentokrát fatálně. A Quijotova románová smrt se mi tak pře- kryla se smrtí Joskovou, která byla bolestně reálná. Dál ať už si každý srovnává sám – snad s pomocí vybraných úryvků. Mně ještě zbývá omluvit se čtenáři, že je má vzpomínka na Josefa Hiršala tak osobní, protože jinak bych to nesvedl.

Josef Hiršal: Skici

Jdi tedy do noci
odejdi s poslední suchou loučí
A bude mezi námi tma zdi a stromy

Toto jsou snad ještě poslední srozumitelná slova
v poslední srozumitelné chvíli
Za malý okamžik náš čas
bude už rozdělen v čas tvůj a můj
a v jednom se již nikdy nesetkáme

Věci a hlasy z mého světa
už na mě nedočkavě volají
nic nezbývá než čirá studna okna
kam pod hladinu tvoje cesta vústí

Všeho jsem se vzdával
aby mi všechno patřilo

Jdi jdi a neohlížej se
nepřivolávej minulý svět zpátky

Vždyť obrazům co pro tebe jsem kreslil
už zase rozumím
jen sám