S hudebním ředitelem Národního divadla v Praze Jaroslavem Kyzlinkem jsme si už několikrát domlouvali schůzku, protože jsem vždy pln dojmů hodnotil jeho představení a potřeboval se v určitých bodech dostat do obrazu, jak to dnes v opeře Národního divadla chodí. Takže jsme se domluvili krátce po druhé hodině odpoledne ve Slavii, v době, kdy panu dirigentovi skončila zkouška.

A jéje, Mistr tu už sedí. Zdravíme se, přípitek mého oblíbeného Merlotu a první otázka: Zastávat dnes v opeře Národního divadla funkci hudebního ředitele, předpokládám, je velice náročné. Nemýlím se?

Náročná je především šíře záběru takové funkce. Věřím, že se jedná vlastně o dva plné úvazky – samotná dirigentská a umělecká část je pevně provázána s částí exekutivní či administrativní. Samozřejmě, že každá takováto činnost si vyžaduje plné nasazení, musíte vědět, co chcete, a musíte volit vždy určitou strategii, jak bez nějakých vážnějších problémů docílit uměleckého výsledku nebo například kompromis v plánování, aby v rámci kolosu, jakým bezpochyby Národní divadlo je, to či ono představení mělo co možná nejlepší obsazení nebo zkouškové podmínky. Mnohdy tedy po celodenním maratonu jednání, schůzí a zkoušek se jdu z kanceláře hudebního ředitele přesunout do dirigentské šatny a po té dirigovat představení. Ale stále mě to baví – každý večer v opeře je jedinečný, výsledek závisí na mnoha faktorech, třeba na aktuální dispozici zpěváků i hudebníků, jejich profesionalitě, motivaci – to vše za pultem musíte správně vyhodnotit a inspirovat umělce k nejlepším výkonům a ještě udržet svoji hudebně dramatickou koncepci večera, nezpronevěřit se partituře a také přenést napětí nebo zanechat na divákovi pozitivní dojem.

Řekl bych, že se Vám to daří. Sleduji Vaši dirigentskou činnost již léta, ať už v Praze, nebo v jiných městech u nás i v zahraničí a právě ten pocit neustálého napětí, kdy pracujete s rytmem funkčně, účelově naplňujete tempo, gradaci, měníte rytmus, využíváte pauz, prostě všechno to, kvůli čemu máte v ruce taktovku, kterou udáváte tón i výraz každé scéně, dá se říci, že každému taktu. Nikdy nemám pocit, že byste při svém podání sklouzl do nějakého stereotypu, do nějakého klišé.

Jistě, o to se upřímně snažím. Ale ne vždy to je jednoduché. Laikům se snažím vysvětlit, jak filharmonický orchestr připravuje koncert na několika zkouškách, které probíhají většinou den po dni, pak výsledek předvedou na koncertě a další týden mají jiný program. V opeře probíhá příprava nové inscenace většinou dva měsíce, po té je několik sezón na repertoáru – velmi záleží na kvalitě nastudování a pak i jejím udržení během repríz, které v repertoárovém systému jsou někdy dosti daleko od sebe. Desítky hudebníků v orchestřišti, na jevišti sbor, sólisté – někdy záskok, kdy se s daným zpěvákem stačíte před představením v šatně jen informativně domluvit a potom už komunikujete pouze od dirigentského pultu. Je to adrenalin, ale pokud všechny sloučeniny správně využijete, vzniká koktejl, který je neopakovatelným zážitkem – opera je opravdu jedinečný žánr!

Opera Vás přitahovala od samého začátku kariéry?

Začal jsem v brněnské opeře jako sbormistr, kdy mě můj profesor Josef Pančík během druhého ročníku na Janáčkově akademii přizval ke spolupráci jako asistenta. Pak jsem se stal druhým sbormistrem a asistentem dirigenta a prožil bezpočet zkoušek a viděl mnoho dobrých i špatných příkladů, na kterých jsem se mnoho naučil. Prošel jsem divadlem opravdu podrobně a dodnes z toho těžím, naučil jsem se nejen ovládat nezbytné dirigentské řemeslo, ale i orientaci v operním provozu a vyzkoušet komunikaci s umělci – ta je mnohdy naprosto klíčová.

Protože dirigent – to jsou dvě věci. Na jedné straně pochopit skladatele, proniknout do všech zákoutí studovaného díla, pochopit jeho styl, náladu, temporytmus, na druhé straně, a to je pro výsledek umělecké práce začasté ještě důležitější, získat pro svou koncepci interprety, umět s nimi komunikovat.

Přesně tak, přesvědčit je o své pravdě anebo nalézt schůdný kompromis, aby vše vyšlo co nejlépe. Je to prostě práce s lidmi, a ta je nejtěžší… Říká se, že mnoho procent dirigentské práce je psychologie a je to jistě pravda – inspirovat a motivovat zpěváky a hudebníky, aby ze sebe vydali to nejlepší, je pro mne každodenní velkou výzvou.

Vaše první představení v Brně byla Rossiniho Italka v Alžíru, pak jste nastudoval řadu titulů a posléze jste v Janáčkově opeře v Brně i šéfoval. Těch šéfovských postů jste během let vystřídal několik…

Ano. V Janáčkově opeře v Brně jsem byl uměleckým šéfem v letech 2001-2003, pak jsem dva roky (2004-2006) působil jako šéfdirigent v SND v Bratislavě a poté jsem dostal nabídku i zde v Praze – funkci šéfdirigenta opery jsem zastával nejprve v sezóně 2012/2013. Pak mě oslovil šéf opery Slovinského národního divadla v Lublani ROCC, který znal moji práci z období svého šéfování v Brně a Praze, a nabídl mi funkci šéfdirigenta. Od sezóny 2014/2015, kdy jsem nabídku přijal, jsem v Lublani nastudoval Gluckova Orfea, Bizetovu Carmen, Verdiho Otella, Janáčkovu Káťu Kabanovou a naposledy Beethovenova Fidelia letos na jaře.

To mohu potvrdit, Fidelia jsem viděl, jako dirigent jste skutečně s tamějším ansámblem exceloval, byť po režijní stránce jsem inscenaci nepřijal, ale to je jiná věc. Od loňské sezóny jste od vedení Národního divadla opětovně přijal nabídku spolupráce a působíte v opeře jako hudební ředitel. Jak se Vám daří skloubit Váš zaplněný kalendář s náročnou řídící funkcí, která je do značné míry i administrativní zátěží?

To říkáte zcela přesně – jak jsem již řekl – mnoho schůzí, porad a jednání, která s dirigováním a uměleckou prací mají leckdy pramálo společného. Na druhé straně jako hudební ředitel se nemohu tvářit, že se mě věci okolo – míněno provozní a administrativní – netýkají. Často tolik ovlivňují uměleckou práci – například jen poskládat a vyhádat každou zkoušku či představení v historické budově je nesmírně důležitá fáze přípravy hracího plánu, který pak ovlivňuje kvalitu každého večera v opeře. Musím říct, že již od svých učednických brněnských let mám upřímný zájem o věci, které večerní představení jakožto výsledek mnoha ingrediencí operního provozu zásadně ovlivňují. Volba vhodných titulů pro obsazení sólistů, které máte k dispozici, zkouškový plán, který můžete ovlivnit a který do jisté míry určuje úspěšnost projektu atd.

Funkce hudebního ředitele je jistě časově náročná… Jak se Vám daří skloubit povinnosti v Praze s dalšími závazky?

Mám naštěstí plný kalendář a logistika není jednoduchá – ale myslím, že nejsem typický létající dirigent, který přijede kamkoli, domluví se „zdali na dvě či na čtyři“, všechny pochválí a rychle pokračuje dál, jako někteří mí kolegové. Těžiště mé práce je nyní skutečně v Národním divadle a věřím, že je to tak správně – víte, členové každého souboru velmi dobře poznají, kdy šéf se souborem skutečně pracuje, sleduje i jiná než svá představení a zkrátka ví, co se v souboru děje i pod pokličkou. Na druhé straně nesmíte jako šéf podlehnout dojmu, že vše uděláte nejlépe sám – považuji za důležité, aby soubor pracoval s hostujícími dirigenty a šéf pracoval i v jiných operních domech – je to prostě otázka správného poměru. Přesně jako v jiných oblastech života.

Jací autoři vám tedy konvenují nejvíce? Bedřich Smetana je na prvním místě? Také Vás fascinuje genialita Antonína Dvořáka? Slyšel jsem pod Vaší taktovkou Rusalku mnohokrát v Praze, v Brně i v cizině – v Athénách, v Tokiu, v Bonnu. Kolik inscenací a vůbec kolik představení této opery už máte za sebou, na která vzpomínáte?

Těch Rusalek bylo bezpočet a na všechny vzpomínám rád. Zejména na tu v Tokiu, na nádhernou spolupráci s tamní filharmonií. A pak ještě na událost při premiéře v Athénách, kdy pobouřené obecenstvo kvůli režijní koncepci se snažilo představení zabránit a sebrali mi na chvíli z pultu partituru.

A co Leoš Janáček?

Leoš Janáček je bezesporu nejgeniálnější operní skladatel 20. století – jeho stručnost, dramaturgická zkratka, geniální instrumentace. Obdivuji jeho permanentní dramatičnost každé fráze, jeho polyrytmiku, jeho lyriku i drastický humor. V průběhu let jsem hledal cestu k interpretaci každého Janáčkova operního díla. Je zvláštní, kolik dirigentů mělo potřebu Janáčka opravovat, „pomáhat mu“ v dobré víře, a přitom vlastně mnohdy drasticky přetvářeli původní rukopis. Kdysi jsem se dostal ke starým nahrávkám dirigenta Břetislava Bakaly z brněnského rozhlasu – jsou tak jiné, než mnohé pozdější „janáčkovské“ jediné možné a pravé interpretace – až se usmívám! V Brně jsem nastudoval a dirigoval v roce 2004 premiéru Její pastorkyně ke stému výročí prvního uvedení této nádherné opery v režii Davida Pountneyho, v koprodukci s vídeňskou Státní operou – byla to tehdy průlomová inscenace, pro mnohé tradicionalisty, navyklé poslouchat Kovařovicovu úpravu v moravských krojích, tehdy tak nestravitelná, že nějaký anonym přerušil hlavní zkoušku hrozbou bomby v divadle.

Dvořák je spolu s Janáčkem nejhranějším českým operním skladatelem, nejen Rusalka, i když nejproslulejší, ale i Jakobín nebo Armida, obdivuji také jeho kantáty Svatá Ludmila a Svatební košile, které jsou neobyčejně působivými dramatickými díly, přestože nejsou psána primárně pro jeviště. Smetana je pro mne průkopník a objevitel, i když Nejedlým značně přeceňovaný, což mu ve výsledku ublížilo. Jsme povinni – a já se snažím – jeho odkaz pěstovat. V Národním divadle plánujeme v příštích sezónách pravidelně uvádět jeho operní díla v nových nastudováních. Nová premiéra Libuše jako zahájení tohoto trendu v jubilejním roce 2018 to jen potvrzuje.

Z předcházejících odpovědí vyplývá, že nedílnou součástí Vaší umělecké činnosti je i vystupování v zahraničí. Na která představení zvláště vzpomínáte? Těch vystoupení je celá řada. Setkání se zahraničními soubory i publikem je pro mne vždycky inspirativní a podnětné. Vedle Vámi již zmíněných Rusalek a Janáčka to byla například Smetanova Hubička, kterou jsem nastudoval na festivalu v irském Wexfordu, dále pak Gluckův Orfeus v Bratislavě v koprodukci s Varšavou a určitě také Korngoldovo Mrtvé město, které jsem provedl v Dánsku a Japonsku. Vlastně náhodou jsem se takto potkal s dílem brněnského rodáka Korngolda, který doslova dobyl poválečný Hollywood, i když nikoli v operní tvorbě.

Jako dirigent jste ovšem zazářil i v koncertním provedení Berliozova Faustova prokletí. Tato dramaturgická volba jistě nebyla náhodná. A navíc jste tu měl možnost si zopakovat i spolupráci s tenoristou Pavlem Černochem, u jehož počátku mezinárodní kariéry v Rize i v Athénách jste shodou okolností stál.

Při provedení Berliozovy dramatické kantáty Faustovo prokletí, jak sám svoje dílo uvozoval, se sešla řada pozitivních momentů – mimo již zmíněného Pavla Černocha, který exceloval v titulní roli – vzácně rezonovala souhra ostatních sólistů, sborů i orchestru. Ohlasy zevnitř i vně souboru byly skutečně výjimečné a pro mne osobně velmi inspirativní a důležité v první sezóně mého ředitelování. S Pavlem hledáme intenzívně okýnka v jeho nabitém kalendáři, abychom se potkávali při spolupráci na jevišti ND častěji!

Ve Vašem uměleckém profilu hraje poměrně velkou roli také italská opera. Čím to?

K italské klasické opeře jsem měl vždycky vřelý vztah. Možná je na vině moje italská prababička, říkám s nadsázkou – bel canto je přeci základem operního umění. Je faktem, že mnoho renomovaných dirigentů se na italskou operu dívá takzvaně skrz prsty. Já bych řekl, že bel cantu jednoduše nerozumí a nezlobím se na ně.

Verdi jako synonymum opery absolutně nepsal triviální hudbu – je obdivuhodná jeho melodická invence, jak uměl napsat frázi tzv. zpěvákovi do pusy, jeho schopnost vypointovat hudební dramatičnost každé árie či dueta. Mám v repertoáru mnoho jeho oper, pravidelně je diriguji, ale znovu a znovu mě jako skladatel překvapuje. A pro zpěváky je tak důležité umět bel canto zpívat! Samozřejmě, že pro dirigenta není opera tak jednoduchá, je třeba stylově doprovázet a zároveň dbát na to, aby melodická přitažlivost nedostala punc triviality, nebo aby technické či jiné limity pěvců nezdeformovaly zcela notový zápis skladatele.

Vy ovšem nedirigujete jen Verdiho. Teď jsem pod Vaší taktovkou zažil v Litomyšli Ponchielliho Giocondu s brněnským ansámblem. I tam jste uplatnil navýsost onu polaritu lyriky a tragiky s dávkami drastického sarkasmu. Podařilo se Vám za pomoci zahraničních hostů dát dohromady sólistický ansámbl, který plně vyhověl pěvecké náročnosti partů a se kterým jste našel společnou řeč při exponování expresívního výrazu, který tu prezentuje řadu významových dvojsmyslů a umožňuje akcentovat celkový lyricko-sarkastický ráz celého díla.

Nezmínili jsme Giacoma Pucciniho, jehož opery jsou mistrovskou syntézou skladatelského a dramatického umění! Vždy se usmívám režisérským pokusům, které se snaží jeho díla, kde je každý detail předepsán v partituře nebo jasně obsažen v hudbě, nějak převysvětlit a dotvořit. A jinak máte pravdu, mám rád a velmi cením díla veristů, jako jsou právě Ponchielli nebo Giordano, Mascagni, Zandonai, Cilea – ti všichni prosluli většinou jednou jedinou operou, jejich ostatní zůstala zapomenuta nebo ve stínu slavnějších kolegů. Přesto to byli výjimeční umělci, kteří psali skvělé opery.

Jak se vlastně díváte na dnešní operní praxi, kdy často dominuje režisér a svými koncepcemi, kdy v aktualizaci a časoprostorovém posunu i v pozměňování dějových situací nejen se zpronevěřuje záměrům hudebního skladatele a libretisty, ale často i hudební logice. Já to osobně neuznávám, i když vím, že dnes tato inscenační praxe naprosto převážila a je akceptována nejen vedením operních divadel, ale často i kritikou, výkonnými umělci a bohužel zčásti i obecenstvem, které operu miluje natolik, že si nechce večer kazit horlením nad tím, co všechno by tam mělo být a co tam není.

No, takové téma je na samostatný rozhovor! Vždy se ptám, kdo jsou a jaké vzdělání a motivace mají tito intendanti a takzvaná operní kritika, o kterých se zmiňujete. Situace české operní publicistiky v posledních dvaceti letech je skutečně tristní, na tomto faktu se shodujeme mnozí. Jsem zásadně názoru, že při inscenování oper je výchozím bodem partitura. Tedy stále podle mě platí ono staré heslo – „prima la musica, poi le parole“, i když veliká primadona stojící jen na forbíně je již dnes pochopitelně anachronismem. Je to složitá problematika. Na začátku bylo jistě motivací opeře pomoci a oprostit od muzeálních stereotypů, postupně však převážily podivné pokusy o aktualizace za každou cenu, které mnohdy čpí amatérismem a umělou snahou o zajímavost hraničící s provokací. Můj recept je jako dirigent nebýt postaven před hotovou věc, pokoušet se s režisérem navázat nějaký dialog, stanovit společně hranici, kam až může ve své inscenační koncepci jít. Mnohdy se to podaří, jindy ne, ale podle mě není cestou dělat, že se nahoru nedívám…

Já si ovšem myslím, že dirigent je vždy ta klíčová osoba, která udává rytmus každému představení.

O tom jsem také přesvědčen. Navíc – hudba vždy odhalí všechny umělé dodatky.

Věřím pevně, že tento názor, že se musí autorům „pomáhat“ jejich przněním, je jenom dočasný, že tu dřív nebo později nastane restaurace skutečných hodnot, že bude jasno, že děj má svou logiku v dané časoprostorové dimenzi a že zafunguje dialektický zákon negace negace.

Nechci, aby naše diskuse vyzněla negativně směrem ke všem současným režisérům! Vzniká řada výborných moderních inscenací a není to jen o vztazích jistých zájmových skupin a agentur. Tak jako v jiných odvětvích jde o celkové směřování dnešní společnosti, o fundovanou debatu o budoucnosti opery v době klipů. Mám radost z každého večera v opeře, ze spokojeného publika, z reakcí kolegů umělců, kteří se – i přes svoji únavu a někdy demotivaci – radují z povedeného představení…

Co nového Vás osobně čeká v nejbližším časovém horizontu?

Teď v říjnu to byla premiéra nové inscenace Un ballo in maschera, chcete-li česky Maškarního plesu, po té obnovená Její pastorkyňa s obměněným obsazením, na jaře 2018 nové nastudování Janáčkovy operní burlesky Výlety páně Broučkovy a na konci sezóny Smetanova Libuše, která by měla být v novém nastudování uvedena nejprve v červnu na festivalu v Litomyšli a poté na podzim v historické budově ke stému výročí vzniku Republiky československé. Pro Lublaň připravuji Verdiho Macbetha s renomovaným slovinským režisérem Jernejem Lorencim, a také mě čeká milovaná Janáčkova Káťa Kabanová ve francouzském Rennes. Věřím a těším se, že se během sezóny nejen s Vámi, ale i s mnoha dalšími operními fanoušky mnohokrát potkáme!