V pondělí 21. prosince 2020, po své osmdesátce 139 dnů, nás nečekaně a už navždy opustil KAREL VACHEK, filmový dokumentarista, který prezidenta Antonína Novotnýho tak rozčílil, že jeho filmy zakázal. To pak podtrhl srpen 1968. Pohled do budoucna věštil, že si v ČSSR už „neškrtne“ a Vachek se rozhodl pro emigraci, nejdříve do Francie a pak do USA. Pozdější nemoc manželky ho donutila k návratu do vlasti české a po sametu se vrátil ke své profesi a v roce 1993 se stal pedagogem na FAMU. Minulou středu 30. prosince jeho tělo spočinulo vedle jeho drahé Danušky v rodinném hrobu v Tišnově. „Byl ve všem ostrý, svůj,“ řekla Helena Třeštíková, kterou Babylon oslovil.

Poznávacím znamením Vachkovo filmů byly dlouhé délky dokumentů. Nebudu se zde zabývat jeho filmografií, ta se dá najít na internetu. Vachek v letech 1958-1963 studoval režii hraného filmu. Byl žákem prof. Elmara Klose. FAMU se tehdy ještě pyšnila mezinárodním renomé, československá kinematografie si ve světě užívala věhlasu. Do roku 1969 podporovala dlouhodobé studijní a pracovní výjezdy na Západ. Na filmové akademii stihnul přednášet Miloš Forman, Jean-Paul Sartre nebo Simone Beauvoirová. Následující a nastupující další „famáci“ už bývali někdy nazýváni „ztracenou generací“.

Předzvěst odporné normalizace

V roce 1963 se Vachek uvedl esejí Moravská Hellas, za níž sice získal čestné uznání na MFF v Karlových Varech, ale film ihned osobně zakázal prezident Antonín Novotný. Dokumentů Vachek natočil spoustu, posbíral mnoho cen doma i v zahraničí („Zlatá kamera“). Řada světových festivalů uvedla jeho autorskou retrospektivu. Když přišla hnusná normalizace, Vachek už točit nesměl. Když v polovině 70. let přejel hranice a ocitl se na svobodě s manželkou Danuškou a pejskem, nevěděl, co dál. Vyprávěl mi, jak náhodně zastavil u muže, který se hrabal na zahradě v hlíně, a lámaně se ho ptal, zda neví, kde by se tam dalo dočasně a levně bydlet. Ten muž byl Čech, měl zrovna volný byt k pronájmu a Vachkovi v něm nechal bydlet zdarma. Z Francie pak jeho cesta vedla do USA. Když ale jeho žena Danuška koncem 80. let onemocněla, vrátil se Vachek do svého rodiště – Tišnova, kde pracoval jako řidič v sodovkárně.

Návrat do filmařských vod

Po listopadu 89 se přestěhoval do Prahy a začal opět točit v produkci KF a. s. V roce 1993 se stal pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU. Helena Třeštíková, autorka časosběrných dokumentů, na dobu „famáctví“ vzpomíná: „Na FAMU jako pedagog jsem nastoupila v roce 2002, kdy Karel Vachek byl šéfem katedry dokumentu. Znala jsem jeho filmy, Spřízněni volbou mě v roce 1969 strašně zasáhlo.“ Jak Helena Třeštíková přiznává, často se s Vachkem hádala: „Další filmy mě zasáhly už méně, ale všechny jsem viděla poctivě od začátku do konce a leccos mi přišlo senzační, něco méně a něco až odpudivé.“ Samozřejmě se tyto dvě významné postavy dokumentu nemohly minout. „Ale teprve v kontaktu s Karlem Vachkem jsem pochopila, že tak to chce a že moje vnímání jeho filmů je správné. Byl ve všem ostrý, svůj. Věci viděl z velkého nadhledu, který byl divákům někdy srozumitelný, někdy méně.“

Vachkovy fajky

Když jsem se poprvé za Karlem vydal, první, co mi v jeho privátu padlo do oka, byly knihy, knihy a zase knihy, od podlahy ke stropu a Karel měl o nich přehled. Jednou jsem ho požádal, že sháním Revolver revue (RR), kde na obalu byl na známce prezident pojmenovaný podle jednoho druhu opeřence. Karel šel do kolen, zašmátral: „Myslíš tohle vydání?“ a vytasil RR s tváří Gustáva Husáka.

U Vachků vždycky hrála vážná hudba, která Danušku rozradostňovala, zatímco Karel neustále nasával nové informace – vždy sledoval televizní zpravodajství, byť třeba se staženým zvukem. A v obýváku na stole trůnila ohromná, dřevěná mísa a v ní čekalo na vystřídání snad na padesát fajfek.

„Opravdový profesor v mým životě. A že se jich jako profesoři tvářilo, Pepíno milej. Měl jsem ho rád jako vlastního tátu, i když byl nevlastní,“ svěřil se mi dokumentarista Martin Řezníček, profesor na FAMU, a Helena Třeštíková dodala: „Vachek byl velkou inspirací pro studenty a mnoho z nich zásadně ovlivnil – více než kdokoli z nás pedagogů…“

leden 2021