Přední český intelektuál Václav Bělohradský se 19. listopadu v pořadu Jak to vidí na ČRo 2 vyjádřil kriticky na adresu dva dny starých protibabišovských protestů. Vadil mu především na demonstracích vznášený požadavek slušnosti. Politika podle Bělohradského nemá být bojem mezi dobrem a zlem, pojmy typu pravda a láska do politiky nepatří. – S tím lze souhlasit do té míry, že jsem-li např. příznivcem pravice, je nesmysl vnímat demokratickou levici jako někoho, kdo je na straně „zla“. V tom případě bych s ní musel vést boj jaksi na život a na smrt, což by politiku opravdu znemožňovalo.

To se ovšem bavíme o legitimních demokratických silách. Ti, proti kterým byly sobotní protesty namířeny, především premiér Babiš, ale též prezident Zeman a další zástupci autoritářských tendencí u nás, však mezi tyto síly řadit nelze. Babiš a spol. jsou barbaři, kteří náš politický řád destruují. Je tudíž zcela na místě, je-li v souvislosti s nimi vznášen požadavek na slušnost. Pojem slušnosti lze chápat jako metaforu pro základní sounáležitost s civilisačními principy veřejného života v ČR. Prohlásí-li ale např. premiér, že „nikdy neodstoupí“, dává tím najevo, že se s těmito principy neztotožňuje. Postavil-li se prezident v kauze novičok otevřeně na stranu Ruska proti vlastní zemi, dal tím najevo, že se s těmito pravidly neztotožňuje. To je podstata věci.

Jak je možné, že to Bělohradský nevidí? Bělohradskému jistě nelze vedle mimořádné sečtělosti upřít vysoké IQ, tj. schopnost abstraktně myslet (tedy dokázat porozumět složitým teoretickým konstrukcím, analyzovat je, vykládat, porovnávat, případně přicházet s vlastními teoriemi). Čeho se mu však nedostává, je soudnost. Ta je tím, co, řekněme, prostředkuje mezi teorií a realitou. Co znamená, řekneme-li o někom, že je soudný? To, že dokáže přiměřeně aplikovat teoretické poznatky na konkrétní situaci. Nesoudný může mít hlavu plnou nastudovaných poznatků, ale nedovede je adekvátně aplikovat. Je dezorientovaný. Tak profesor Bělohradský v 90. letech bezvýhradně podporoval Klausovu ODS přes její odpudivý gründersko-vekslácký odeur i probleskující problematičnost Klause samého (přílišná suverénnost, sebestřednost, narcismus – to odrazovalo už tehdy; dnes je Klaus názorově v mnoha ohledech prakticky fašistou). Bělohradský chtěl podpořit sílu, která u nás po 40 letech komunistické totality zavede tržní ekonomiku a standardní parlamentní demokracii. Nic proti tomu, jenže vidět tuto sílu v Klausovi bylo špatným posouzením Klause. Klaus je svou podstatou autoritář, což se projevilo nejpozději v době tzv. opoziční smlouvy, podlého pokusu zašlapat do země menší strany. Netřeba dodávat, že tato nehoráznost neměla se standardní demokracií, jíž se Klaus zaklínal, nic společného, naopak.

V prezidentských volbách v roce 2013 se Bělohradský mohl vzteknout z kandidatury Schwarzenberga, jenž se mu jevil jako „simulakrum“. To mělo, přiznejme, jistou oprávněnost – prezentovat konzervativního šlechtice jako pankáče bylo skutečně poněkud komické. Oproti reálnému nebezpečí, jímž byl Zeman, to však byla marginálie. Bělohradský celou situaci posoudil zcela absurdně. Navíc mu následně nepřišlo nemístné napochodovat na Hrad a zjevně za odměnu za angažmá v kampani před prezidentskými volbami přijmout ze Zemanových rukou vyznamenání (víme přitom od Masaryka, že lidem jistého typu se ruka nepodává: bigbíťák a vyučený truhlář Mišík si to uvědomil, profesor Bělohradský nikoli). Zeman vyznamenání rozdává podle průhledné strategie. Kromě grázlů a pokleslých bavičů ocení vždy i pár vážených osobností, kteří celé akci dodají jisté zdání solidnosti, čímž ale jen poslouží Zemanově cynické hře. Tuto roli sehrál i profesor Bělohradský.

V roce 2015 napochodoval Bělohradský na sjezd Babišova Hnutí ANO a přednesl tam projev (čímž po Zemanovi napomohl legitimizaci dalšího gaunera). Okomentoval to tak, že v mladých demokraciích se lidé dostávají k penězům všelijak, ale později se kultivují a stávají oporou systému. Jak to s Babišem dopadlo, víme. Přitom už před třemi lety mohlo být soudnému člověku jasné, že Babiše lze sotva zařadit do kategorie člověka, který by někdy mohl férově fungovat v rámci demokracie. Informace o Babišově otřesné minulosti byly známé a dostatečně vypovídající. Bělohradský opět projevil nesoudnost: chybně Babiše posoudil, tak jako předtím chybně posoudil Zemana, Klause a nejnověji i řečníky na demonstracích ze 17. listopadu.

Čest filosofického cechu 17. listopadu zachraňovali Daniel Kroupa, Filip Karfík a student Mikuláš Minář, kteří situaci, v níž se nacházíme, na rozdíl od Bělohradského pojmenovali zcela přesně.