Prvního března letošního roku proběhla médii zpráva o cestě vládního letadla s humanitární pomocí do Číny, kam touto cestou dorazilo mj. více než 780 000 párů rukavic, 43 000 roušek a respirátorů či 6800 ochranných oděvů. Dary shromáždily Kancelář prezidenta republiky, Pardubický kraj, Olomoucký kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Kraj Vysočina, město Třebíč nebo například Škoda Auto a.s. „Jsem rád, že můžeme Číně takto pomoci, aniž bychom ohrozili sami sebe. Je zapotřebí solidarity, abychom společně tuto složitou situaci zvládli. Chci poděkovat všem přispěvatelům,“ okomentoval pomoc ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček.

Podobně letos 7. února přistálo v Bratislavě čínské letadlo, obří Boeing 747 Jumbo Jet společnosti Suparna Airlines, a odvezlo si zdravotnický materiál (roušky, rukavice, brýle), který údajně nakoupily slovenské firmy působící v Číně.

Tehdy jsem to vnímal podobně jako ministr zahraničí Petříček – že je dobré pomáhat lidem v nouzi a že i z praktického hlediska je správné bojovat s epidemií v jejím (tehdejším) epicentru. Na hodnocení teď nic neměním. Úvodní dva odstavce mají sloužit především jako ilustrace neobyčejně rychlé proměnlivosti situace a jejího posuzování. Jako zrcadlo pro všechny generály po bitvě, jichž se nyní po českých sociálních sítích vyskytují celé pluky, a to bitva vlastně ještě ani nezačala. Od španělské chřipky před sto lety Evropa ničemu srovnatelnému nečelila, což je na – zpravidla zpožděné a chaotické – reakci lidí i vlád dobře patrné.

V době odletu vládního letadla s pomocí do Číny a i ještě docela dlouho poté převládalo v národě přesvědčení, že koronavirus je jen taková zvláštní chřipka a že skoro jakékoliv varování před ním znamená šíření paniky. Nyní se už veřejné mínění obrátilo skoro do protikladu: za všechno může neschopná vláda, která rozhodná opatření přijala pozdě a nezajistila včas dostatečný počet respirátorů, roušek či rychlotestů.

Vláda má určitě plus za to, že přijala rázná opatření dříve než řada jiných evropských zemí. A mínus za ty roušky a respirátory. Na světovém trhu se zdravotnickým materiálem však nyní probíhá ostrá válka plná podrazů a není snadné něco obstarat. Za roušky a respirátory bude nyní Česká republika tudíž vděčit Petru Kellnerovi a jeho PPF, Miloši Zemanovi i čínským kontaktům některých sociálních demokratů. Ministr vnitra Jan Hamáček, jehož teď mnozí pasují na alternativního premiéra oproti chaotickému Babišovi, se v rozhovoru pro idnes.cz vyjádřil jasně: „Bez Miloše Zemana a jeho vztahů s Čínou by to nešlo. Respektive by to bylo mnohem komplikovanější. A některé věci či operace, které jsme [při nákupu zdravotnického vybavení] dělali, by bez něho nebyly možné. Takže by se to nepovedlo, to říkám otevřeně.“ A možná by to nešlo ani bez té naší vstřícné pomoci Číně, jež odletěla prvního března.

Výroba zdravotnických pomůcek je v Číně globálně koncentrována, a tedy každý, kdo rozhořčeně říká, že vláda měla roušky obstarat dříve, by měl onu výtku poctivě formulovat následovně: „Vládo, měla jsi více využít čínských kontaktů Miloše Zemana, Jaroslava Tvrdíka, Petra Kellnera apod.“ A možná i poděkovat Číně za (námi asi draze zaplacený) letecký most, díky němuž dychtivě očekávaný zdravotnický materiál začíná konečně proudit i do České republiky ve velkém rozsahu. Nalijme si čistého vína: jinde se nyní sehnat nedá, určitě ne v tak velkých objemech. Z čehož samozřejmě neplyne a nemá plynout nějaké poklonkování Číně, ovšem realita je zkrátka drsná.

Setrvačnost má však svou sílu, veřejná diskuse stále tlačí téma epidemie do politických kolejí zhluboka vyjetých před ní. Nicméně pandemie koronaviru, kterou v Evropě v takovém rozsahu nikdo nečekal a kterou skoro všichni podcenili, před nás staví daleko palčivější nebo děsivější témata. Je především zprávou o zranitelnosti moderní vyspělé technické civilizace, jež se kvůli eliminaci nákazy musí podstatně pozastavit, což ale nemůže vydržet moc dlouho. Přičemž i relativně krátké pozastavení přinese fatální ekonomické důsledky. A koronavirus není sám, již před ním na nás viditelně začaly doléhat sucho i jiné projevy klimatické změny.

Stávající bezpečí je to tam, staré osvědčené struktury jsou k ničemu. Armády nemají proti útoku globální biologické entity jménem COVID-19 žádnou zázračnou zbraň, členství v NATO nic neznamená. Evropská unie se skoro vypařila, národní státy jednají na vlastní pěst. A není divu, EU prostě není stavěná na krizové řešení akutních pohrom. Údajný „bruselský diktát“ by se nyní možná hodil, leč ouha, jde o jev převážně existující pouze v myslích euroskeptiků.

Nákaza jednou pomine, doufejme, že relativně brzy a s co nejmenším počtem obětí. Ale svět po koronaviru bude jiný než před ním. Jak přesně a v čem, je dnes zahaleno v roušce. Nicméně aktuální pandemie opět potvrzuje skutečnost, že člověk coby živočišný druh nemá nad planetou tak velkou kontrolu, jak si dosud pyšně myslel. Letošní rok proto může snadno přinést zlom – ekonomický, politický i světonázorový – významem srovnatelný s pádem komunismu v roce 1989.