Současná pandemie vyvolává rovněž spory, jsme-li ve válce – zda je epidemickou situaci nutné či správné právě takto vnímat. Pomocí motivu války lze ale problém určitě myšlenkově uchopit. Třeba s využitím jejího předchozího literárního zpracování. Jedním z nejznámějších a průkopnických děl sci-fi je román Herberta George Wellse Válka světů z roku 1898, který líčí invazi Marťanů na planetu Zemi.

Obyvatelé Marsu totiž čelí vyčerpání domácích přírodních zdrojů, a tudíž se rozhodnou k invazi na Zemi s cílem vyhubit lidstvo. „Z hlubin kosmu nás tou dobou už dlouho sledovaly závistivé zraky, mysli stojící o tolik výše nad našimi, jako je náš intelekt nadřazen němé tváři, mozky s obrovskou kapacitou, beze stopy citu, chladně kalkulující a zvolna snovající plány namířené proti nám,“ píše Wells. Málokdo ze čtenářů však hned na začátku knihy, kde se citovaná věta nachází, postřehne její (potenciální) metafyzickou děsivost. Neboť spíše až v kontextu celého díla odráží podstatu vesmíru, který (asi) není stvořen Bohem, jen se tak nějak vyvinul.

Na Zemi je člověk pánem tvorstva a cítí hrdost, kam až se odvržením starých náboženských předsudků a díky rozvoji vědy a techniky posunul. Ano, ale pak také nemůže zdaleka vyloučit situaci, že se na nějaké jiné planetě vyvinul ještě inteligentnější život, než je ten náš lidský. Možná na nás bude hodný, až nás objeví, avšak spíše k nám zaujme stejný postoj, jako my ke zvířatům. Zotročí nás, vyhubí nás, některé lidi sežere, jiné umístí do chlívku nebo do stáje a použije k pracím v zemědělství. Z jiných zas vyšlechtí roztomilé domácí pejsky mimozemšťanským paničkám k potěšení. V zásadě by nás ale nečekalo nic povznášejícího.

Samozřejmě, výše nastíněný scénář nelze vyloučit ani v případě existence Boha coby tvůrce vesmíru. Ovšem pak se dá alespoň k někomu obrátit a mít naději na záchranu, bez Něj nikoliv, v této variantě je definitivně vymalováno. Na oprávněnou aktuální otázku, proč Bůh člověka nechá trápit viry, je možné odvětit, že biologicky člověk patří do řádu přírody, do jejího koloběhu života a smrti, ale je zároveň obdařen rozumem i jinými schopnostmi, aby se proti virům a jiné havěti dovedl chránit. Nesmrtelnost, duši, nebe a peklo ponechme nyní stranou, byť by bylo jistě zdrávo vydati se v toku dalších úvah právě tímto směrem.

V úvodu zmíněný Wells nás totiž vede k bakteriím. V jeho Válce světů dostává lidstvo pěkně na frak, proti vyšší inteligenci, jež vytvořila marťanské tripody, vysoké třínohé stroje vybavené paprskometem a rozprašovačem jedovatého černého kouře, nemá šanci. Londýn je v plamenech a obrací se v ruiny. Když tu, zcela nečekaně, marťanská invaze končí, nájezdníci z rudé planety začnou masově vymírat. Chytili totiž pozemské bakterie, proti nimž nemají žádné protilátky. Lidstvo je zachráněno. Alespoň dočasně, poněvadž se lze obávat, že „mysli stojící o tolik výše nad našimi, jako je náš intelekt nadřazen němé tváři“ si dovedou příčiny fiaska první invaze dobře zanalyzovat a vyvodit patřičné závěry.

Biologové, imunologové či epidemiologové často virus covid-19 líčí tak, jako by se jednalo o nějakou superinteligentní entitu, jež je dokonce schopná zareagovat na vakcínu a zmutovat do jiné, potenciálně ještě nebezpečnější formy. Samozřejmě, jde o metaforu, virus ani ve svém souhrnném kvantu nemá vědomí a změny jeho chování a vlastností jsou dány tím, že v určitých podmínkách nejlépe přežívají jen ti jeho jednotliví zástupci (zástupečkové), kteří jsou třeba díky přirozeným chybám v přepisu genetické informace schopnější za změněných okolností přežít. Mnozí z vědců se ale přesto podivují, jak geniálně je covid-19 takříkajíc nastaven, aby celému lidstvu co nejvíce uškodil. Onen údiv též činí uvěřitelnějšími teorie, že se nejedná o čistě přírodní úkaz, nýbrž o únik z laboratoří v čínském Wu-chanu.

Ať tak, či onak, aktuální pandemii lze výstižně charakterizovat větou z Wellsovy Války světů: útočí inteligence „s obrovskou kapacitou, beze stopy citu, chladně kalkulující a zvolna snovající plány namířené proti nám“. A pokud platí, že svět vznikl a vyvíjí se tak nějak sám od sebe, existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že se někdy příště objeví zabiják, proti němuž nepomůže nic. Ani (pouze na jiné) přísný plukovník Prymula či jeho nástupce Blatný, ani strategie liberálních Švédů nebo svobodně disciplinovaných Jihokorejců. Je-li život na Zemi pouhou válkou druhů o přežití, máme možná pořádné štěstí, že jsme coby druh ještě tady. Že lidstvo dávno neskončilo jako dinosauři.