„Ale náklady za mé malování mě drtí pocitem zadluženosti a zbabělosti; bylo by dobře, kdyby to pokud možno přestalo.“ Vincent van Gogh – z dopisu bratrovi Theovi.

Rozkvetly pampelišky, odkvétají petrklíče, tu a tam svůj květ blatouch slunci nastaví, narcisky zvolna uvadají a zlatý déšť opadává. Slunce má už sílu, žhne. Nespočetné množství odstínů žluté. Před očima slunečnice, obilná pole a závoj tkaný z klasů, zapadající a vycházející slunce, tancující snopy. Vzpomínka na výstavu van Goghovu. Na práce jakoby z nitra malířova vytrysklé, neklidné a žárem svým spalující a stravující co plameny pekelné.

Bolestná vzpomínka na výstavy ve vídeňské Albertině a ve švýcarské Basileji. Na rozechvělé očekávání a moji radost z možnosti vidět na vlastní oči přehlídky díla milovaného malíře. Malíře za jehož života se prodal jeden jediný jeho obraz. „Zklamání“. Ve Vídni davy a davy lidí, pocit, že výstava probíhá v přeplněné tramvaji. Stejný zážitek z Basileje. Lidí snad o trochu méně, je teprve krátce po zahájení. Pocit však ještě děsivější. Dokonale propracovaná strategie jak přitáhnout co nejvíce návštěvníků, z výstavy se stává záležitost, kterou není v určité společenské skupině možné pominout. Samotná příprava výstavy musela stát mnoho miliónů, z nádvoří muzea byly odstraněny jinak trvale tam umístěné plastiky, mezi nimi i veliké dílo Rodinovo „Občané z Calais“. Nad dvoranou místo toho veliký trychtýř po jehož obvodu jsou promítány fotografie a záběry z doby Vincentovy.

Vstup přes turnikety s časově omezenými vstupenkami – s určenou dobou vstupu na výstavu. V patře výstavy veliký pro ten účel zřízený obchod se suvenýry. Kromě katalogu je také možné si zakoupit trika, trenýrky, čaje, zápalky, skleničky, hrnečky, poznámkové bloky… vše baleno v některém z Goghových obrazů. V jednom místním pivovaru počali dokonce vařit i pivo pojmenované jeho jménem. Na výstavě samotné nová technika dívání se na obrazy. Davy lidí stojí pěkně vedle sebe a ze vzdálenosti nejméně tří metrů pozorují obrazy. Na uších sluchátka s výkladem ke každému obrazu, v rukách mobilní telefony. Mezi řadami lidí pozorujících dvě protilehlé stěny úzká ulička, kterou je možno procházet a zcela nerušeně studovat zátylky lidí, ne tak tučných jako ve Vídni. Občas překážka v podobě neorganizovaně rozestavené skupiny s živým průvodcem, který zasvěceně hovoří o obrazu, který zůstává skryt zraku diváka. Dokonalé. Atmosféra doby. Trend, který počal někdy v polovině let devadesátých v Paříži na výstavách Cézanových a Derainových, kdy v jisté společenské skupině vznikl dojem, že pokud člověk nenavštíví vrchol výstavní sezóny, stává se méněcenným a společensky vyřízeným.

Mezi výstavami tohoto typu není bohužel rozdílu – stejní lidé, stejné pohnutky, lidé nejsou kulturnější než před sto lety, jsou jen více manipulováni sdělovacími prostředky, reklamou a nově vybudovanými konvencemi. Vystavené práce veřejnost zajímají pouze proto, že se to sluší. Ze stejných pohnutek navštěvují koncerty, divadla. Zajímavé projekty se odehrávají před poloprázdným hledištěm, stojí stranou zájmu státních dotací, sponzorských darů. Nevyplatí se přece investovat do projektů ne dosti viditelně předvedených, byla by to špatná investice ve světě, ve kterém se již skoro vše poměřuje hodnotou peněz a masového zájmu. Uvedu alespoň jeden příklad za všechny, z českého kulturního světa. Zcela průměrná Česká filharmonie, kde se „abonmá“ dědí z generace na generaci, zkostnatělá a skandály oplývající, se obávat o svoji budoucnost nemusí – je finančně ze strany státu dobře zajištěna. Naproti tomu na světové úrovni hrající, v Čechách ojedinělý orchestr, Pražská komorní filharmonie, stojí zcela stranou zájmu státu a každý rok její další existence je nejistý. Bohužel jsme svědky supermarketizace v oblasti umění – zůstane několik obřích, finančně dobře zajištěných institucí, které připraví akce třeba s velmi kvalitním zbožím, ale s ohledem na masy přizpůsobené konzumu, akce, které se pro vnímavého diváka stanou stejným utrpením jako návštěva obřího obchodu.

Ve stejném domě výstava Picassových grafických listů, bez diváků. Je to jen výstava vedlejší, není proto nutno ji navštívit. Až bude Picasso hlavní náplní, bude přeplněno a třeba někde v přízemí bude zároveň přehlídka Goghových kreseb jako akce vedlejší, dozajista bez lidí. Velké výstavy hvězdných jmen se staly přehlídkou okázalosti, neúcty k tvůrci, vše je přesně spočítáno, vypočteno na efekt, galerie se zviditelňuje, městu to prospívá, hodnota obrazů narůstá. A tvůrce? Ještě že už dávno odpočívá v hrobě – mohl by třeba nevhodně do toho mluvit.

Jan Placák

(Vincent van Gogh Zwischen Erde und Himmel. Die Landschaften Kunstmuseum Basel 26. 4. – 27. 9. 2009.)

Babylon 8/XVIII, červen 2009