Edward Lucas má pravdu, když tvrdí, že Evropská unie se musí začít chovat jako velmoc, kterou také je, protože jinak ji periferie během krátké chvíle destabilizuje, což se právě děje, a že žádná evropská země v tom nemůže zvítězit sama – šanci máme jen společně.

Ano, tak to je. Evropa se ovšem nemůže začít chovat jako velmoc bez toho, aniž by věděla, kdo je a odkud pochází a tedy i kam kráčí: jak se můžeme proti něčemu bránit, nebo naopak vést s někým dialog, když popíráme své vlastní kořeny?

Nejde jen o postmoderní představy a relativismus, jak upozorňuje Lucas, ale o celou vzdělávací koncepci de facto už od dob osvícenství. V které „křesťanské“ zemi se ve školách žáci učí, že pojetí lidských práv, na kterém je postavena celá stavba západního světa a která dnes zůstala (vedle peněz) jedinou společně vyznávanou euroatlantickou ideou či hodnotou, je založena na radikálním učení o „nekonečné“ důstojnosti i toho posledního z posledních, které na přelomu věků hlásal jakýsi Ježíš z Nazaretu, jehož narozeniny za pár dní slavíme?

Z křesťanského důrazu na důstojnost a neopakovatelnost každé lidské osoby jako Božího obrazu, která je obdařena svobodou (Bůh mne stvořil, abych se mohl svobodně rozhodovat: když spáchám hřích, jsem to já, kdo ho spáchal…, sv. Augustin), se v disputacích teologů a právníků na půdě středověkých universit zrodila idea, podle které je každý člověk nadán nezcizitelnými právy odvozenými z lidské důstojnosti, kterou je obdařen každý člověk bez ohledu na svůj původ, míru svých zásluh či naopak provinění. Tento křesťanským společenstvím omezený princip se stal principem universálním, když papež Inocenc IV. (1243–53) vyhlásil, že vlastnictví, držení a jurisdikce nebyly vytvořeny pouze pro věřící, ale pro každého racionálního tvora. To je základ mezinárodního práva, jak jej později – pro mimoevropskou civilisaci – rozpracovali španělští dominikáni v době, kdy se Evropa srazila s americkými indiánskými kulturami. Podle dominikána Francisca de Viktorii (1483–1546) půda v Americe patří na základě přirozeného práva domorodcům a nikdo nemá právo jim zemi brát: Španělé mohou do Ameriky cestovat, obchodovat tam, kázat a vzdělávat – tak jako v evropských zemích, ale nemají právo na majetek domorodců a nesmějí vůči nim užívat násilí, leda v sebeobraně.

Z poselství o důstojnosti a neopakovatelnosti každé lidské bytosti, které není omezeno žádným státem ani národem, vzešla novodobá koncepce lidských práv, jak ji především známe z Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Evropa stejně jako Amerika se stala v průběhu 19. a 20. století útočištěm milionů lidí nejrůznějších kultur – před systémy, které byly založeny na kolektivním pojetí společnosti, kde je lidské individuum jako nepodstatné, nebo i celku škodlivé, pomíjeno či potlačováno. Toto základní ideové dědictví Evropy je to, co musíme nadále držet proti kolektivistickým systémům, fungujícím jako hmyzí roj, ve kterém jedinec není nic a kolektiv vše, což není jen specialita mimoevropských kultur, jak toho byla Evropa svědkem v minulém století.

V roce 1914 začalo vše celkem nenápadně, jakoby jen tak mimochodem. Atentát v Sarajevu ale nakonec spustil nekontrolovatelnou politickou a novinářskou psychózu, ve které všichni proti všem vytáhli s „národními zájmy“ a bez nějaké zjevné příčiny se rozpoutala válka, kterou ve skutečnosti nikdo nechtěl: evropská civilisace, která se na přelomu 19. a 20. století úžasně rozvíjela, se potopila do vnitřní války, která neskončila v roce 1918, ale s různými přestávkami a na různých místech trvala až do pádu železné opony v roce 1989, stála život desítky milionů lidí a vyvolala v život dvě obludná chiliastická hnutí, komunismus a nacismus, usilující o to nahradit člověka monstrem, které by bylo vytrženo z lidských dějin.

Při pohledu na infantilní tvář ministra vnitra, který jen tak mírnix týrnyx vypouští do éteru zprávy o opětném zavedení kontroly našich hranic, aniž by mu vůbec docházelo, co všechno může obnovení hranic mezi členskými státy EU vyvolat, člověka zamrazí – hranice, obchodní, politické, kulturní a především mentální, které se po obludné apokalypse druhé světové války pracně dlouhá desetiletí odbourávaly, se mohou velmi rychle, prakticky ze dne na den obnovit a jsme v prdeli – tam, kde jsme dlouhá desetiletí vězeli. V Evropě, rozdělené mocenskými a velmocenskými hrátkami, zevnitř i zvenčí, jsou vždy nejvíc biti ti slabší, Česká republika etc. STULTUM FACIT FORTUNA, QUEM VULT PERDERE.

Babylon 4/XXIV, 11. prosince 2015