V českých médiích se už delší dobu diskutuje o právě vznikajícím Ústavu pro studium totalitních režimů. V mnoha komentářích se to jen hemží černými vizemi „historické policie“ fungující na objednávku politické moci, která vytváří „jedině správnou verzi dějin“.Často se v pozadí objevují hrůzyplné odkazy na polský Institut národní paměti (Instytut Pamięci Narodowej, IPN) a jeho údajné „služebné postavení“ vůči politice bratrů Kaczyńských.

Nehodlám zde řešit bolestivou otázku polských lustrací. Stačí říci, že to byli právě historici z IPN, kteří prosazovali úplné zveřejnění všech svazků polské StB a tím pádem „zneškodnění“ této politické bomby, tak, aby je nebylo možné dále účelově zneužívat pro politické hry. V českém kontextu je možná dobré připomenout, že právě díky IPN se Polsko stalo první zemi Varšavské smlouvy, která se otevřeně vypořádala z temnou stránkou nejnovějších dějin – invazí do Československa v srpnu 1968.

Chtěl bych ale poukázat na jedno v české debatě opomíjené téma. Ústav tohoto typu není totiž pouze jakýmsi řádem pomstychtivých manipulátorů s dějinami, kteří svůj život zasvětili „hrabání se ve špíně“ estébáckých archívů. V době, v níž veřejnou sféru ovládá kolotoč zpráv a informací řízených zákony komerční úspěšnosti, začíná mít pouhé „připomínání“ minulosti nevyčíslitelnou hodnotu.

Nedávno si Polsko připomínalo další výročí mrazivé prosincové noci roku 1981, kdy vláda zakročila tanky a obrněnými transportéry proti vlastnímu – k svobodě se probouzejícímu – národu. K výročí vyhlášení výjimečného stavu připravil IPN internetové stránky, na nichž můžeme pomocí dokumentů, vzpomínek pamětníků, fotografií, filmů a písniček alespoň virtuálně „znovuobjevit“ tehdejší realitu.

Ve městě, z kterého pocházím, jsem nesčetněkrát míjel malou desku věnovanou jistému Piotrowi Majchrzakowi, ubitému komunistickou policii na jaře 1982. Na zmíněných internetových stránkách jsem poprvé mohl spatřit i jeho obličej – naskenovanou fotku z průkazky, s razítkem střední školy, kterou navštěvoval. A s krátkým příběhem mladého kluka, jenž zemřel, protože měl v klopě připnutý rezistor – symbol odporu vůči režimu. Jsou tam i další fotografie z mého města – novináře, který se stal náhodnou obětí policejního útoku na opoziční demonstraci. A dominikánského mnicha, jemuž za duchovní pomoc, kterou přinášel stávkujícím studentům, „neznámí pachatelé“ umně poškodili brzdný systém auta. Díky této a desítkám podobných aktivit IPN tak osoby, které měly v intencích jejich popravčích navždy zmizet z lidské paměti, znovuzískávají své tváře a příběhy.

V Xenofontových Memorabiliích poukazuje Sokratés na skutečnost, že nevděčnost je formou nespravedlnosti. Dějiny Polska (ale i Česka a snad všech zemí „lidově-demokratického“ bloku) druhé poloviny 20. století jsou plné příběhů vojáků ze západní fronty, kteří skončili v uranových dolech, hrdinů odboje umučených v komunistických věznicích, obyčejných lidí, kteří za svoji rovnou morální páteř platili zničenými životy, ponížením a občas i smrtí. Známe jen některé z nich a jen zřídka jsou v naší paměti přítomní jako reálné bytosti. A přitom jim vděčíme, když už za nic jiného, tak za to, že na rozdíl od biblické Sodomy se v naších zemích našlo alespoň několik „spravedlivých“.

Nikdo už neodhalí „neznámé pachatele“, kteří v osmdesátých letech povraždili v Polsku desítky členů opozice. Lze však připomenout památku těch, kteří byli jejich oběťmi, lze vzdát hold těm, kteří stále ještě žijí. Nejenom všeobecně známým „mediálním disidentům“, ale především těm obyčejným lidem, kteří riskovali mnohem více a často i o mnohem více přicházeli. A kteří by zůstali širší veřejností neznámí nebýt práce historiků z IPN.

Právě v tomto, v obyčejné vděčnosti, jež je alespoň symbolickou odplatou za desítky let nespravedlnosti, lze najít smysl instituce podrobně zkoumající dějiny totality. Komunismus byl zřízením založeným na falšování a na vymazávání paměti o nepohodlných událostech a lidech. Právě proto je třeba o naší paměť pečovat se znásobeným odhodláním. Nejenom kvůli Piotrowi Majchrzakowi a jiným, ale především kvůli nám samým.

Stanisław Samborski

Babylon 5/XVII, leden 2008