Migrace hýbe českou politikou, kampaň ke komunálním volbám nevyjímaje. Kandidáti v ní často explicitně slibovali města bez migrantů, byť v nich žádní nejsou a ani moc nehrozí, že by dorazili. Nelze než tento stav označit za hysterii. Přitom ještě před zhruba dvaceti lety bylo vše dost jinak.

Například v únoru 1999 se přes české hranice do Německa pokusila proniknout skupina uprchlíků z Afghánistánu a Iráku, která za to málem zaplatila životem. Ne, nehrozila jim smrt od nějaké samozvané české domobrany. Na vině byly drsné přírodní podmínky.

„Pyramidu omrzlých uprchlíků,“ uvedl 17. února 1999 deník Blesk, „rozebírali a rozváželi sněžnými skútry včera ráno u Božího Daru v Krušných horách. … Nikdo neví, proč dvojice českých převaděčů zavedla 27 vyčerpaných Afghánců a Iráčanů místo pod Fichtelberg omylem na božídarská rašeliniště. Tady leželi pár metrů od čáry na živé hromadě a vzájemně se zahřívali dechem.“ Jejich stopy však naštěstí cestou do práce objevil jeden z místních policistů, který zburcoval Horskou službu a další policejní jednotky.

O události informovala i jiná média, nicméně nikde se neobjevuje nějaká vážná obava z migrantů, z islámu či islamismu, vše se nese v základním a veskrze soucitném duchu „české orgány pomáhají zbědovaným lidem v nouzi“. Samozřejmě, podobně by většina médií informovala i dnes. Ovšem zatímco tehdy podobná událost v české společnosti nevyvolávala žádnou velkou odezvu, nyní by se asi spustila vlna šílenství na sociálních sítích, že jde o výpravu organizovanou neziskovkami a placenou Šorošem s cílem dostat Čechy pod islámské jho. A mnozí politici by si rádi přisadili…

Ve srovnání s rokem 1999 se ve společnosti opravdu mnohé změnilo. Ale i ve světě a v našem okolí. Zejména v roce 2015 zasáhla Evropu obrovská migrační vlna, jež záhy získala charakter humanitární katastrofy. Zhruba souběžně došlo k několika teroristickým útokům, jejichž pachatelkami byly islamistické skupiny, i třeba k případům obtěžování ba znásilňování evropských žen uprchlíky, byť je otázkou, jaký rozsah tento jev měl.

U nás se díky absenci uprchlíků nic podobného stát nemohlo, ale i mediálně zprostředkovaná migrační krize, teroristické útoky či zprávy o problematických stránkách nebo výsledcích dlouhodobé a ne vždy úspěšné snahy o integraci zejména muslimských přistěhovalců v západních zemích vyvolaly v české společnosti něco jako těžké trauma, které teď stačí příhodně „polechtat“ a dají se na tom vyhrát volby.

Slovo xenofobie ho nevystihuje kdovíjak přesně, neboť jde jednoznačně o islamofobii, o strach z islámu. Čechům nevadí odlišný Asiat Okamura, ani vietnamští prodavači ve večerkách, natož ukrajinské sestřičky v nemocnicích. Důvodem strachu je islám. Strach je to sice přehnaný, leč nikoliv bez příčiny. Ostatně, Vietnamka z večerky není zahalená, její děti obojího pohlaví chodí pilně do českých škol, kde mají české kamarády a kamarádky, paní učitelce klidně podají ruku a po hlase u nich člověk nepozná, že se jedná původem o cizince. Vietnamci sice sem tam provozují pěstírny marihuany, terorismus však nikoliv a k násilí se případně uchylují skoro výhradně mezi sebou.

Přes výše uvedené objektivní „polehčující okolnosti“ i mediální faktory je migrační fobie české společnosti nezdravá, chorobná, patologicky přebujelá. Zvlášť když zasahuje i lidi (formálně) vzdělané a jinak docela inteligentní. Brání racionálnímu předestírání problémů, veřejné diskusi, věcným řešením – a to všeobecně, poněvadž když dojdou věcné argumenty třeba v politické debatě o stavebnictví, vytáhne se na protivníka migrační karta jako trumfové eso. Ale snad nejhorší ze všeho je skutečnost, že právě migrační krize mění vztah českého obyvatelstva k Evropské unii, která má nyní podobu „bruselské diktatury“, jejímž cílem je údajně příliv migrantů, islamizace Evropy, umělé budování multikulturní společnosti.

Tak dlouho politici voličům jen slibovali a slibovali, tak dlouho si je pouze po srsti hladili, až se bojí žádat po nich alespoň trochu zodpovědný postoj. Chorobě, kterou pomohli vyvolat, neboť sami používali Brusel či migranty jako virtuální bubáky, se teď sami vystrašeně klaní jako krutému starověkému božstvu. Léčba této pandemie proto věru nebude lehká.

Zvláště když za vším vězí jedna prapříčina: nezpůsobilost skutečně se zajímat o světové problémy, neschopnost pochopit, že v globalizovaném světě není už nic mimo nás, a že se nás tudíž vše nějak týká. Dilemata současného světa nelze řešit strkáním hlavy do písku, stavěním plotů a zdí. Avšak kolik lidí je schopno a ochotno o nich alespoň s klidnou hlavou uvažovat?