V galerijních prostorách zlínské Hvězdárny vystavuje své obrazy a ilustrace  malíř Jiří Štourač (nar. 1960).

Název zlínské výstavy Oran i Fiesole odkazuje ke dvěma místům, alžírskému a italskému, které propojuje postava spisovatele Alberta Camuse, jehož Štourač od studentských let se zájmem čte a v posledním čase vznikají jeho ilustrace k románu Mor, jehož děj se odehrává právě v alžírském městě Oranu, které je zamořeno morem. Zastavme se však u místa druhého, které je malým neokázalým duchovním „zátiším“.

Fiesole či Fesulae romana – italské městečko ležící na kopci nad Florencií jak vyvržená lastura – je magické místo. Místo s nenapodobitelným charismatem.  Ve Fiesole se totiž potkávají a sousedí etruské hradby a tumby s antickým amfiteátrem a románskou i gotickou architekturou. Tři silné dějinné vrstvy na malé ploše, v okrsku plném pinií, olivových hájů, vůní vavřínu, vánku a jemného světla. A potom ten monumentální výhled z Fiesole do toskánské krajiny i florentské kotliny – přestože vrch sotva dosahuje výšky tří set metrů nad mořem. A navíc – v úpatí kopce, na kterém Fiesole stojí, v klášteře San Domenico, v 15. století žil a tvořil Fra Angelico, dominikánský řeholník a malíř rané renesance, svatý mnich andělských očí. To vše je důvod, proč do Fiesole vyjet či se vydrápat a zakusit onu zvláštní nakupeninu hmoty a světla.

Fiesole nad Florencií pro sebe v průběhu času skutečně objevila také celá řada českých umělců a tvůrců – klikaté serpentiny do Fiesole vedly spisovatele Julia Zeyera, malířku Zdenku Braunerovou, historika a básníka Zdeňka Kalistu, esejistu a historika umění Petra Porcala a některé další, mezi nimi také malíře Jiřího Štourače.

Pro něj byly a jsou italské poutě cestami za obdivovanými mistry renesance, za poklady středomořské kultury a také za útěšlivým světlem, které dokáže léčit zatěžkanou středoevropskou duši i mysl. Za světlem, které však také jedinečným způsobem vstupuje do italské gotické či renesanční architektury a vede s ní po staletí hlubinný rozhovor. Fiesole má takových míst několik – především románskou katedrálu Svatého Romolda s přiléhajícím renesanční lodžií a s čtvercovou zahradou; a pak františkánský klášter svatého Františka na samém vrcholu. A právě tady dochází k dalšímu protnutí, které je součástí také této Jiřího výstavy – ten prostý františkánský klášterní areál, který někomu může připomínat oproštěnou opozici  k namyšlené Florencii, si ve třicátých letech minulého století přitáhl celou řadu evropských  tvůrců – inspiroval spisovatele Hermanna Hesseho, malíře Paula Klee, a také podnítil k hluboké osvobozující meditaci francouzského spisovatele Alberta Camuse, který do Fiesole poprvé a naposledy vkročil právě přesně před 92 lety – 13. až 15. září 1937.

Camus tehdy na začátku září 1937 přijel do Pisy, Florencie a Fiesole z Marseille. Právě v době, kdy prožívá jednu ze svých hlubokých sebetrýzní a krizí, nalézá při průchodu florentskými chrámy, kláštery a zvláště pak františkánským klášterem ve Fiesole vnitřní pokoj a klid.

Když z fiesolského kláštera Camus vyjde do zářijového slunce, sedne si na schody a zapíše si: „V klášteře svatého Františka ve Fiesole malý dvůr vroubený podloubím, nahuštěný rudými květy, sluncem a žlutočernými včelami. /…/ Sedím na zemi a myslím na ty františkány, jejichž cely jsem před chvílí viděl, teď vidím pramen jejich vnuknutí… Dnes se tu cítím volný vůči své minulosti a tomu, co jsem ztratil. Chci jedině toto sevření a tento uzavřený prostor – tuto trpělivě jasnozřivou vroucnost.“  Ta Camusova meditace na vrcholku Fiesole je plná sebepřijetí, přijetí vlastní minulosti, odvržení samolibosti a zahlédnutí jistého bodu nového začátku, oné alfy, kterou spatřuje v síle milovat a žasnout.

Když se poté z Fieslole rozhlíží do toskánské krajiny, nazve ji „prvním úsměvem světa“, pra-úsměvem. A jasně si uvědomí: „Tato krajina mě ujišťuje, že vyjma mé lásky je všechno k ničemu a že dokonce ani má láska, pokud není čistá a neadresná, nemá pro mě cenu.“ Výstavu je možné ve Zlíně shlédnout do 20. listopadu 2019.