Dne 28. června 1914 krátce před jedenáctou hodinou dopolední třeskly nedaleko křižovatky tehdejšího Apelova nábřeží a ulice Františka Josefa v Sarajevu dva výstřely. Vypálil je z revolveru srbský student Gavrilo Princip a byly určeny rakousko-uherskému následníku trůnu, arcivévodovi Františku Ferdinandovi, a vojenskému guvernérovi Bosny a Hercegoviny generálu Oskaru Potiorkovi. Dvířka automobilu, který oba hodnostáře vezl, však změnila dráhu druhé kulky a ta namísto Potiorka zasáhla následníkovu manželku Žofii hraběnku Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu.

Bezprostředním svědkem vražedného útoku se stal hrabě František z Harrachu: Zatímco jsem vytahoval z kapsy kapesník – chtěl jsem utřít arciknížeti krev, která mu vytékala z úst – zvolala její Výsost: Proboha, co se ti stalo?“ Potom se svezla ze svého sedadla hlavou mezi kolena arciknížete. Vůbec mě nenapadlo, že byla zasažena, myslel jsem si, že omdlela vzrušením. Jeho královská Výsost řekla: „Žofinko, Žofinko, nezemři. Žij pro moje děti!“ Nato jsem zachytil arciknížete za límec uniformy, aby mu neklesla hlava, a zeptal jsem se ho: „Necítí Vaše Výsost velkou bolest?“ On srozumitelně odpověděl: „Ne, to nic není.“ Měl velmi unavenou tvář, šestkrát nebo sedmkrát opakoval stále tišeji, jak ponenáhlu ztrácel vědomí: „Ne, to nic není.“ Nastala krátká přestávka, pak jsem slyšel přerušované chrlení krve. Přestalo, když jsme dojeli ke guvernérově residenci. Když je odnášeli dovnitř, byli už oba v bezvědomí. Pak byla konstatována smrt.

Stojí za povšimnutí způsob, jakým hrabě Harrach arcivévodu Františka Ferdinanda tituluje. Ani v tragické chvíli nezapomíná, že umírající byl nejen císařovým následníkem, ale i dědicem české královské koruny. Hraběte nepochybně musel oslovit názor formulovaný na stránkách v té době nejproslulejších londýnských novin: Můžeme říci pouze to, že nás všechny v Evropě spojuje společný pocit žalu s truchlícími pozůstalými a hnus nad zbabělou vraždou, která otřásla svědomím světa. Naproti tomu atentátníci, kteří stanuli v říjnu 1914 před sarajevským divizním soudem, to vydávali za čin „revoluční spravedlnosti“ a sebe za oběti boje za osvobození všech rakouských Slovanů, i když drtivá většina z nich se o něco takového nijak neprosila.

Nelze v této souvislosti opomenout slova původního následníka rakouského trůnu, korunního prince Rudolfa, Jenž krátce před svou tragickou smrtí svého otce Františka Josefa varoval: Vaše Veličenstvo, nechte Balkán, dokud je ještě čas! Nebezpečí, které odtamtud ohrožuje Evropu, by postavilo nejen Vás samotného, ale všechny ostatní mocnosti proti Slovanům; proč si tedy lámat hlavu nad věcmi, které (zatím) neexistují a pokud by nastaly, nemusí skličovat jen Vás samotného ani Vám připadnout k řešení? Nechte… celou tu pakáž na Balkáně a hoďte jim podle možností ještě na hlavu Vaši Bosnu a Hercegovinu.

Nitky vedou do Bělehradu

Nový následník trůnu a císařův synovec František Ferdinand byl na rozdíl od liberálně smýšlejícího Rudolfa konzervativec do morku kostí. Sdílel však jeho realistický pohled na zahraniční politiku. Stejně dobře tušil, že vzájemný konflikt mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem kvůli Balkánu skončí pro obě mocnosti více než tragicky. V tomto směru hrůzná kalkulace sarajevských atentátníků vyústila v paradox – zbavili se jednoho z nejvlivnějších odpůrců válečného dobrodružství.

Císař František Josef adresoval 2. července 1914 svému německému spojenci, císaři Vilémovi II., slova o dobře zorganizovaném komplotu, jehož nitky vedou do Bělehradu. Jisto je, že obyvatelé Bosny a Hercegoviny se v letech 1878-1908 postupně smiřovali s osvícenou c. a k. administrativou i s vymoženostmi evropské civilizace – lékařskou péčí, osvětou, veřejným pořádkem, železnicí, moderní architekturou a podobně. Ve druhém z uvedených letopočtů však došlo k přenesení dosavadní (ryze formální) suverenity tureckého sultána na rakouského císaře a byl oheň na střeše. Krátce nato vzniklo hnutí Mladá Bosna a cílem pokusů o atentát se stali vojenský guvernér M. Verešanin, rakouský arcivévoda Salvátor, bosenští bánové S. Cuvaj a I. Skerletz.

S vedením revolučního spolku udržoval prokazatelné styky srbský premiér Nikola Pašić a šéf tajné služby Dragutin Dimitrijević (Apis). A ve výcvikovém středisku srbské armády v Topčideru se sarajevští atentátníci naučili zacházet s pistolemi a ručními granáty. Není jisté, co všechno Apis konzultoval s ruským vojenským přidělencem v Bělehradě Viktorem Artamonovem, stýkal se s ním však velmi často. Ani jeden z nich možná nesázel na úspěch celé akce – zvláště po předchozích nezdarech. Vždyť Princip a jeho spolupachatelé nepatřili mezi profesionální zabijáky. Mohli však vyvolat v Bosně přinejmenším pořádný rozruch a jakákoli destabilizace tamních poměrů se Srbům i Rusům náramně hodila do jejich plánů.

Dodnes se nepodařilo nalézt uspokojivou odpověď na otázku, proč počáteční šok z atentátu a zejména prohabsburské sympatie tak rychle pominuly a proč nepříliš zodpovědným vojákům a politikům stačil pouhý měsíc na to, aby zavlekli Evropu do války, jež brzy ponese označení světová a později dokonce obdrží pořadové číslo první. Mohli aspoň ti prozíravější lidé v Srbsku tušit, že země zaplatí za spoluvinu na rozpoutání konfliktu ztrátou téměř poloviny svého obyvatelstva? Mohli občané habsburské monarchie, jejíž vláda zaslala Srbsku nepřijatelné ultimatum, předpokládat, pokud přežijí čtyřleté válečné martyrium, stanou se obyvateli dosud netušených státních útvarů? Mohli Rusové a Němci předvídat, že se v důsledku války ocitnou ve smrtelném sevření zrůdných genocidních režimů?

Takže válka, která započala před 105 lety na Balkáně, roku 1918 rozhodně neskončila. „Samooplozením“ z ní vzešel druhý světový konflikt, vzápětí následovaný válkou studenou. Ten přívlastek však platil pouze po Evropu, která se nota bene pošetile radovala z jejího ukončení, zatímco v rozpadající se Jugoslávii rozpoutala zvěrstva, jaká si opět nikdo neuměl představit. Možná mě trochu ovlivňuje profese vojenského historika, možná jenom vlčí sluch, ale jako bych opět cítil sykot hořících doutnáků u řady sudů se střelným prachem. Ten balkánský byl před 105 lety přece jen jeden a zapaloval se pouze ze dvou stran. Dnes je situace podstatně ožehavější – a proto: Bože, nedopusť!