Masové demonstrace proti režimu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura trvají nepřetržitě už měsíc. Od prvního dubna, kdy začaly, bylo na venezuelských ulicích zavražděno podle vládních zdrojů dvacet sedm odpůrců režimu, podle opozičních třicet čtyři (údaje k 27. 4.). Většinou se jednalo o mladé lidi, které na demonstraci chladnokrevně zastřelili příslušníci chávezovských bojůvek, kteří terorizují celou zemi. Nejmladší obětí provládních ozbrojených band, takzvaných „colectivos“, byl čtrnáctiletý Brayan Principal.

Vše začalo před měsícem, když chávezovci obsazený Nejvyšší soud (Tribunal Supremo de Justicia) paralyzoval Národní shromáždění, kde má většinu demokratická opozice, a právnickými kličkami převedl moc na prezidenta. Opozice to označila za puč a vydala se do ulic s požadavky propuštění politických vězňů, obnovení dělby moci a harmonogramem příštích voleb.

Prezident Nicolás Maduro, bývalý řidič autobusu, se nyní nachází v situaci, ze které bude těžko hledat východisko. Na jedné straně stotisícové demonstrace po celé zemi, o kterých již nemůže tvrdit, že je to pár žoldáků ve službách imperialismu. K tomu ekonomicky zcela rozvrácená země, a na straně druhé tvrdé křídlo chávezovců, kteří chtějí s opozicí definitivně zatočit a možná úplně utopit demonstrace v krvi. Na mezinárodním poli Venezuela už nemá skoro žádné spojence, minulý týden vystoupila z Organizace amerických států a i EU ji ostře odsoudila. Nemá tedy moc co ztratit.

Snad úplně nejhorším příspěvkem venezuelského režimu k dějinám bolševického teroru jsou takzvané „kolektivy“, ozbrojené bandy s insigniemi chávezovské revoluce, které terorizují obyvatelstvo a vraždí demonstranty. Maduro podle neoficiálních zdrojů vyslal za opozičními vůdci své lidi, jestli by nebyli ochotni jednat. Oni to však odmítají, protože je bývalý autobusák takto nalákal již několikrát, a nic nesplnil. Prý by byl Maduro i ochoten předat moc opozici a odletět na Kubu, tvrdé křídlo ho ale nenechá.

Maduro, demagog a žvanil, už zřejmě ztratil kontrolu nad svými chávezovci, kteří nyní rozhodují. Vůdce demokratů a politického vězně Leopolda Lópeze, jeho blonďatou ženu Lilian Tintoriovou i Henriqueho Caprilese nějak známe. Kdo jsou ale lidé z radikálního křídla chávezovců, kteří dnes hrají důležitou roli v konfliktu, který může skončit katastrofou?

Odstavení řádně zvoleného parlamentu a posílení vlády o radikální chávezovce narkobolševického ražení bylo nejspíš součástí původního Madurova širšího plánu na utažení šroubů v ekonomicky rozvrácené zemi. V lednu jmenoval místopředsedou vlády vybaveného pravomocemi pro boj s „teroristy a pravicovými extremisty“ Tarecka El Aissamiho.  Přitom El Aissami, potomek přistěhovalců z Libanonu, je v USA stíhán pro podezření z podpory pašeráků drog i teroristického hnutí Hizballáh. Zahraničními komentátory je označován jako možný budoucí vůdce chávezovců. Méně radikální stoupenci někdejšího comandanteho Cháveze ale mají z jeho nástupu strach.

Dalšími aktéry tvrdého křídla venezuelského režimu jsou Jorge Rodríguez, starosta caracaské čtvrti Libertador (Osvoboditel), a bývalý starosta Freddy Bernal taktéž podezřelý z obchodování s drogami a pašování zbraní, kteří přímo řídí paramilitární bandy zvané „colectivos“, odpovědné za vraždy většiny lidí během dubnových manifestací. „Kolektivy“ založil inspirován Kubou na začátku své vlády Hugo Chávez, a měly původně plnit spíš sociální cíle v chudých čtvrtích. Velmi brzy se ale z nich staly paralelní mocenské struktury, které dnes terorizují obyvatelstvo Venezuely. Dostávají od vlády zbraně, výcvik a vydělávají si únosy, pašováním a vydíráním, které Madurova policie výměnou za loajalitu vždy tolerovala.

Před prohloubením krize na nebezpečnost „kolektivů“ upozorňovali i někteří Madurovi stoupenci z armády. Dnes již Maduro nemá většinu „kolektivů“ pod kontrolou, některé přímo řídí jeho konkurent Diosdado Cabello a další zmíněný Bernal. Některé jsou napojené na kolumbijské kartely. Kriminolog Fermín Mármol z caracaské University sv. Marie říká, že „kdyby nyní (Madurova) revoluce ztratila moc, z kolektivů se stane okamžitě městská guerilla“. Třiadvacetiletá Paola Ramírezová telefonovala matce chvíli před tím, než byla sama zastřelena na jedné z demonstrací, a vystrašená jí řekla, že „kolektivy začínají střílet do lidí“. Podle oficiálních vyjádření režimu ale desítky lidí zabili „neznámí civilisté“.