O místní vietnamské komunitě s Terezou Freidingerovou

Jak dlouho se věnujete vietnamské komunitě v České republice a jak jste se k tomu dostala?

Vietnamcům v Česku se věnuju od let 2005-6 – intenzivněji od roku 2007. Mělo to vlastně několik důvodů. Studovala jsem v Praze přírodovědu – geografii, kde jsou tradičně silná migrační studia. Jako studentka jsem se dostala do výzkumného týmu, kde jsme probírali nelegální ekonomické aktivity cizinců. Díky výzkumu jsem se dostala do center pro zajištění cizinců, kde byli i Vietnamci. Mě tenkrát překvapilo, že ti, co tam byli, nebyli lidé, kteří přišli takzvaně přes zelenou čáru.

Co jsou Centra pro zajištění cizinců?

To je oficiální název slangově označovaných detenčních center, kde jsou zajištění cizinci, kteří byli zadržení na území Česka bez oprávnění k pobytu.

Jak to, že tam byli ti, co sem nepřišli ilegálně?

Většina z nich byli lidé, kteří měli propadlé papíry. To znamená, že o pobytové oprávnění přišli až během života v Česku. Mezi tamními Vietnamci byli i tací, kteří tu byli i dvacet let, a za těch dvacet let si nebyli schopni vyřídit trvalý pobyt. To mě zaujalo. Začala jsem se o to tedy zajímat a mluvit s nimi – často měli i české partnerky, měli s nimi i děti, ale neměli vyřízený pobyt a reálně jim hrozilo vyhoštění ze země. Začala jsem se tedy více zajímat o to, proč vlastně lidé migrují, psychologickým rozměrem migrace. Zároveň jsem se ale nechtěla věnovat těm, kteří spíše pendlují, tedy mají více méně pravidelný fyzický kontakt s rodnou zemí. Ale nejpočetnější skupiny cizinců, tedy Ukrajinci a Slováci, jsou svým zemím blízko, a většinou tedy u nich jde o cyklickou migraci – pracují tady kratší či delší dobu, a pak se vrací domů. Když jste ale Vietnamec, tak sem přiletíte a dobrých pět let se domu nepodíváte. Takže jsem se chtěla věnovat skupině, u které je odstřižení od domova radikální. Začala jsem tedy s Vietnamci a dělám to dodnes včetně toho, že jsem strávila osm měsíců sběrem dat i ve Vietnamu. V současnosti se zaměřuji na vietnamské podnikání.

V jakém smyslu?

Věnuju se inovacím ve vietnamském podnikání, jakým způsobem se dnes transformuje. Přitom se zajímám o vazby Vietnamců v rámci středoevropského prostoru, a jak vypadá jejich život v českém pohraničí. Hodně projíždím hranice – česko-saské, česko-bavorské, česko-rakouské, kde se setkávám s místními komunitami. Zajímám se o to, jaké je soužití Čechů s Vietnamci a jak se pohraničí, které bylo dřív německé a po válce bylo ze značné části vylidněno, stává česko-rakousko/ německo-vietnamským.

Jak teda vypadá vietnamská komunita léta Páně 2018 v České republice…

Já bych ji moc nenazývala komunitou. Obyvatel Česka vietnamského původu je okolo pětašedesáti tisíc lidí, což je de facto krajské město. V takovém počtu už je těžké říci, že se všichni znají, a tedy vytváří komunitu. Spíš používám výraz diaspora, protože u nich existuje vazba na zemi původu, včetně identifikace s vietnamskou etnicitou, jazykem, kulturou. Ale zároveň žijí mimo svou zemi. Mnoho z nich využívá středoevropský prostor v širším kontextu. Sice jsou doma v Česku, ale vazby mají i v Polsku, Německu, Rakousku. To znamená, že se nejedná o izolovanou skupinu. Jaká je dneska? Hodně rozrůzněná. Kromě rozdílu mezi první a druhou generací Vietnamců – socioekonomicky a vzdělanostně. Stále více se jich koncentruje do měst, ale nejenom. Někteří mají tendenci se usazovat v malých obcích. Mají večerku, a pak si tam koupí i domeček, a najednou jsou usazení ve venkovském nebo maloměstském prostředí – jsou v úzkém vztahu s Čechy, a naopak ve velmi sporadickém vztahu s Vietnamci, protože další vietnamská rodina je daleko. A to, že jsou Vietnamci, ještě neznamená, že se spolu kamarádí. Vietnamci se spolu stýkají hlavně po rodinných liniích. Vietnamská diaspora se skládá spíše z rodinných buněk, což není jen máma, táta, děti – je velmi rozvětvená. Jsou rodiny, které můžou říci, že mají i dvě stě členů – stačí, když se sestřenice vdá a v tu ránu se do pojmu rodina zahrne dalších padesát lidí. Vietnamci dnes více vstupují do veřejného prostoru. Začínají mít lídry a vzory. Začínají být víc aktivní i v dalších oblastech, než je maloobchod, import, export. A začínají vstupovat i do kreativní sféry. Máme první spisovatele, herce, designéry, návrháře. Máme velkoobchodníky, stejně jako nezaměstnané i bezdomovce, euromilionáře i úplně nejchudší.

Liší se nějak vietnamská diaspora v ČR od těch v jiných zemích?

Co je podle mého na naší diaspoře hodně zajímavé, když to srovnám s ostatními v Evropě, je, jak se emancipuje druhá generace – lidé kolem pětadvaceti, třiceti let, ti, kteří se tu narodili nebo přišli s rodiči jako malé děti a absolvovali zde základní školu. Ti jsou – v porovnání s Vietnamci v diaspoře jinde ve světě – velmi občansky aktivní. Většina z nich prožila české dětství. Měli české chůvy, vyrůstali v českém prostředí, a díky tomu ho dobře znají a je pro ně domovem, ve kterém se pohybují velmi suverénně. Jednoduše jsou tu doma a snaží se dělat věci tak, aby nebyli ve vleku té první generace.

Cítí se být Čechy?

Sami o sobě říkají, že jsou spíše ČechoVietnamci, že si berou to nejlepší z obou kultur. Umí být velmi kritičtí k oběma kulturám a zároveň si umí z obou vytáhnout to, co považují za nejlepší.

Organizují se?

Začínají zakládat, asi bychom řekli, krajanské spolky, které fungují zcela jinak než krajanské spolky první generace. Na těch jim vadí, že jsou navázané na ambasádu, že jsou – jak oni říkají -soudružské, příliš hierarchické, a že jim nejde ani tak o podporu vietnamské komunity a života v Česku, jako spíše o zábavu. Vyčítají jim, že pořádají plesy, soutěže krásy atd., ale nepřináší nic hodnotného. Zároveň druhá generace nedělá aktivity jen pro Vietnamce, ale snaží se vtáhnout Vietnamce do českého prostředí, a naopak Čechy vtáhnout do toho vietnamského. A také mladé Vietnamce, kteří vietnamsky moc neumí, zainteresovat ve vietnamských věcech. Takto funguje například spolek Viet Up. V tomto je vietnamská diaspora v Česku velmi unikátní.

Viet Up je omezeno na Česko?

Jsou zatím jenom v Česku, ale jsou velmi aktivní – co je mi známo, takto aktivní není žádná jiná vietnamská diaspora v zahraničí. Jsou unikátní tím, že na rozdíl od tradičních krajanských organizací, které se zaměřují na podporu kultury té své komunity, snaží se spojovat všechno dohromady. Například udělají Mikuláše, dají dohromady pět, šest skupin – Mikuláš, čert, andělé a obráží vietnamské večerky. Vlastně přináší český zvyk do vietnamských rodin a zároveň je to i jakýsi streetwork.

Sledují i to, co se děje ve Vietnamu?

Sledují.

Kriticky?

I kriticky. Jedna skupinka tady založila kavárnu, která se jmenuje Anthill, v Americké na Vinohradech. Mají heslo come to belong, což není určeno jen Vietnamcům. Chtěli vytvořit prostor, kde se mohou mladí Vietnamci potkávat. Součástí kavárny je i knihovna a sklepní prostor, kde se pořádají různé akce, například debaty. Kavárna dělá hodně aktivit na podporu současné vietnamské společnosti, pořádají diskuse o současné realitě ve Vietnamu, o porušování lidských práv, zadržování tamních bloggerů, kteří de facto tvoří moderní disent ve Vietnamu. Sdružení Anthill by chtělo z kavárny vytvořit prostor pro každého, ne jenom pro Vietnamce. Chodí tam hodně zahraniční studenti, kteří jsou zde na Erasmu. Jinak co se týká lidských práv, tak velmi aktivní v tomto směru je hnutí Van Lang. Někteří z členů mají dokonce zakázaný vstup do Vietnamu. Jeden z jeho zakladatelů pan Pham Huu Uyen se například zasloužil o překlad a publikaci Havlových textů ve Vietnamu.

To bylo vytištěný tady?

Ne, tady byla Moc bezmocných přeložena do vietnamštiny. Překlad se pak poslal do Vietnamu, kde to vyšlo samizdatově, i když se ta knížka tváří, že byla vydaná v Americe. Byla vydána tajně ve Vietnamu, kde se i neoficiálně šíří …

Jakým způsobem byla nelegálně vydána?

Klasicky ji vytiskli v tiskárně, ale bez povolení, a po zemi se šíří z ruky do ruky. To se možná málo ví, že ve Vietnamu je dlouhá tradice disentu, posledních sto padesát let, ať už proti Francouzům nebo proti Vietnamské demokratické republice. Velmi často to byli lidi, kteří byli vzdělaní – paradoxně se proti režimům vždy obrátila skupina, která byla tím konkrétním režimem vzdělaná a vychovaná.

Jaký je vztah mezi vietnamskou diasporou a Vietnamem?

Vietnam se velmi zajímá o svoje diaspory, má to dokonce zakotveno i v ústavě. Vietnam má pro diasporu speciální televizní kanál i rozhlasové vysílání. Nonstop na nich běží či se vysílá to, co se děje ve Vietnamu.

Předpokládám, že neinformují o stavu lidských práv v zemi, ale jak je dobré ve Vietnamu investovat…

Ano, kde a jak se dá dobře investovat, jak se Vietnam rozvíjí a samozřejmě jsou tam různé kulturně-propagandistické pořady atd. Není to jenom ve vietnamštině, ale i v ruštině, francouzštině a v angličtině. A zároveň točí filmy. Třeba tady v Česku byla natáčená velká telenovela, kde vystupovaly vietnamské filmové hvězdy. Natáčelo se to po celé republice, pak to běželo ve vietnamské televizi. V Česku také vychází dva časopisy, jeden se jmenuje Bezpečnost a druhý Policie – jejich obsah vzniká ve Vietnamu, ale tištěný jsou tady.

To je pěkný, že mají takový přímočarý názvy…

Vydává je ministerstvo vnitra – národní policie. Je to bulvár a zároveň i reklama vazeb na Vietnam, která má lákat lidi, aby se do země vraceli a investovali tam, zakládali podniky… Je tam příběh vietnamských hvězdiček, který je protkaný reklamou na věci v českém prostředí. Ale i informacemi například o tom, jak Vietnam ekonomicky roste. Hanoj investuje hodně peněz do úsilí, aby udržela vazby diaspor na Vietnam.

Z ekonomických důvodů…

Hlavně z ekonomických důvodů, ale jsou v tom důvody i politické nebo ekonomicko-politické. Když existuje v zahraničí silná diaspora, která má loajalitu vůči zemi původu, s kterou je v kontaktu, tak to vytváří přirozené obchodní kanály, s kterými se dá pak dobře pracovat různými způsoby, což Vietnam velmi dobře umí – na rozdíl třeba od České republiky, která se svými novodobými krajany, kterých je ve světě odhadem dvě stě tisíc, pracuje minimálně. Vlastně je vůbec nevyužíváme. Ještě do roku 2014 jsme zarputile tvrdili, že nesmí mít nikdo, kdo je v zahraničí, dvojí státní občanství. Vietnam pravidelně jednou za rok organizuje sraz vietnamské mládeže, což má být takový inkubátor informací. Letos v létě to bylo ve Varšavě, loni to bylo v Praze na České zemědělské univerzitě, předtím to bylo v Paříži, v Berlíně… To je několikadenní akce financovaná místními ambasádami, kam se sjedou děti, studenti, mládež z Evropy a Vietnamu, přičemž se ovšem moc nedaří oslovit mládež ze západních zemí, což bývají děti bývalých uprchlíků. Pro děti se také organizují několikatýdenní cesty ze severu na jih v několika autobusech, aby jim ukázali Vietnam a děti si tak mohly vytvořit k zemi pouto.

 Jak to děti berou – chápou, že to je součást státní propagandy?

Určitě, ty děti jsou chytré. No děti, mládež kolem dvaceti, pětadvaceti let. Dělají si třeba srandu z té oficiální, „soudružské“ stránky věci, ale berou si z toho to, co mohou nějak využít -třeba kontakty na vietnamské vrstevníky ve Státech, v Německu, všude ve světě, s kterými pak komunikují na sociálních sítích. Na to, aby se vrátili do Vietnamu, mají tyhle akce podle mne vliv minimální. Problém je, že mladí ví o Vietnamu strašně málo, zatímco jejich rodiče naopak ví málo o Česku. A je to dáno všechno jazykovou bariérou. Rodiče moc nemluví česky, rozhodně ne natolik, aby si přečetli novinový článek – je to pro ně úplně jiný a těžký jazyk, a i když třeba mívají puštěnou čtyřiadvacítku nonstop, tak tomu stejně moc nerozumí, neví, co se děje tady, ale ví, co se děje ve Vietnamu a velkém světě. Děti zase umí dobře česky a o tom, co se děje ve Vietnamu, čerpají z anglofonní literatury, protože neumí moc vietnamsky.

Jak vypadá vietnamská mediální scéna v tuzemsku, myslím ne ta „soudružská“…

Vycházela tady tištěná média, která byla čistě komerčního rázu – Novinky týdne a Mladý svět, v překladu. Byly to více méně obdoby české Anonce, prodám večerku nebo sháním byt atd., které byly doplněné o pár článků z České republiky, což dneska nahradily sociální sítě. Je to především onlinový Viet-info, jehož základ je sice v Česku, ale funguje v širším kontextu: jsou tam záležitosti týkající se i polské, německé, rakouské, nebo slovenské diaspory, jako bylo třeba zavedení EET v Česku, které jsou doplněné o přebrané zprávy ze světa la, že byl zvolen Trump prezidentem. Jinak jsou aktivní bloggeři. Vietnamský youtuber jménem Sangu má asi čtyřicet tisíc followerů, což je opravdu hodně. Jednou týdně dělá zprávy ve vietnamštině a snaží se vytáhnout to zásadní, co se v daném týdnu v České republice událo.

To tedy není o vietnamské komunitě – to jsou „český“ zprávy ve vietnamštině…

Ano, a samozřejmě s důrazem na ekonomiku. Zároveň má i cestovatelský blog pro Vietnamce, aby podpořil jejich cestování. Třeba jede do Amsterodamu a tam natáčí, jak chodí po městě. Má to obrovskou sledovanost. Z naší perspektivy to vypadá, že to jsou takový blbosti, ale ono je to opravdu významné, protože většina lidí, co to sleduje, je čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu na jednom místě – maximálně jede do Kauflandu nakoupit zboží a zase se vrací zpátky. Takže tohle rozšiřování obzoru -podívejte, můžete jet do Benátek, vidět tam tohle a můžete tam dělat tohle, je pro tu komunitu důležitý. Pak jsou tady dvě takový hodně známý bloggerky – Trang, která má blog asijatka. cz, a potom ta Duong Jirásková, která vydala knihu Banánové dítě a provozuje blog doimoi.cz. Ale ty píšou česky, jako Čecho-Vietnamky o tom, jak žijí. Teď také vzniká vietnamské rádio ve spolupráci lidí z Viet Upu s jedním korejským akademikem, který působí na Fakultě sociálních studií MU v Brně jako asistent. Společně připravují spustit zprávy ve vietnamštině o Česku.

Veřejnoprávní ČRo nemá vysílání ve vietnamštině?

Nemá. Zkusili jsme Český rozhlas oslovit, zda by vedle španělské, anglické atd. zpravodajské mutace nemohl dělat i mutaci pro minority a oni řekli, že ne.

Slovenský veřejnoprávní rádio i TV vysílá ve dvanácti jazykových mutacích všech minorit, uznaných státem za národní menšinu.

Tady to neexistuje a je to škoda. Dává se spousta peněz na to, že se překládají články do španělštiny a do francouzštiny, ale pro zdejší minority nic takového není. Cizojazyčné vysílání by mělo být pro lidi, co zde žijí a pracují. Ale zrovna ty jazykové mutace Českého rozhlasu mají účel propagace České republiky v zahraničí. Otázka informovanosti se přitom ukazuje jako obrovský oboustranný handicap. Tam, kde vedení radnic investuje energii a finance do různých jazykových mutací, je vzájemné soužití bližší. Například časopis Hobulet, který vydává Praha 7, má část informací ve vietnamštině. Praha-Libuš se také snaží poskytovat vybrané informace ve vietnamštině. Na příkladu těchto dvou pražských městských částí je vidět, že podobné kroky jejich obyvatele sbližují. Podle mého názoru, je povinností či smyslem veřejnoprávních médií zajistit, aby přístup k základním informacím o dění v zemi měli všichni obyvatelé bez rozdílu. Vietnamci jsou zvyklý číst nebo sledovat zprávy. Dá se říci, že jsou na internetu pořád. Takže vietnamská mutace veřejnoprávního média by byla určitě navštěvovaná. Například BBC vietnamskou mutaci má. Češi myslí jen v detailech, nedokáží myslet v širších souvislostech, jako malé děti, vidí jen to, co mají přímo před očima…Jsou země, které jsou na tom hůř -například Maďarsko. V Člověku v tísni, kde pracuji, se snažíme druhé generaci pomáhat, podporovat jejich aktivity zdola. Teď jsou ve fázi, kdy se začínají profesionalizovat – dosud fungovali na neformálním dobrovolnickém charakteru, a to se nedá dlouhodobě udržet, aniž by nevyhořeli. Dělají vše dobrovolně, všechno sami. Sociální kapitál ve smyslu za kým jít, na koho se obrátit, kde zažádat o finance atd., zatím teprve budují. S tím se jim snažíme pomoci. Viet Up má velkou dobrovolnickou základnu, ale zatím nemá zdroje. Snažíme se je například propojovat s úředníky pražských městských částí, kteří mají na starost integraci. Nebo jsme například udělali před měsícem tady v Praze takové veliké celodenní setkání, na které jsme pozvali lidi z celé republiky napříč odbornostmi a sektory. Přijely například paní učitelky z Železné Rudy nebo Potůčků. Nevím, jestli tušíte, kde Potůčky jsou?

Nemám ánunk.

No právě, to je přesně ono. Potůčky je obec s cca 400 obyvateli úplně na konci téhle země v Karlovarském kraji na hranicích s Německem, a ta vesnice je de facto celá vietnamská.

Cha cha – musím se smát, jak dopadla poválečná kolonizace Sudet.

Bydlí tam samozřejmě i Češi, ale veškeré služby obhospodařují Vietnamci, kteří bydlí všude při hranicích a v příhraničních obcích a městečkách podnikají – ve škole v Potůčkách je vysoké procento vietnamských dětí. O to setkání v Praze byl velký zájem. Přijeli tam lidi z celé republiky od Potůčků až po Znojmo – učitelé, pracovníci sociálních odborů, kulturní mediátoři, lidé z městských částí Prahy i Brna, které je teď hodně aktivní v tématu integrace, přišlo i několik lidí od policie. Samozřejmě dorazilo i hodně Vietnamců a bylo vidět, jak měli všichni potřebu spolu mluvit a sdílet své zkušenosti. Například v městské části Praha-Libuš mají teď čtyřicet procent dětí v mateřských školkách z řad menšin, zejména tedy Vietnamců. Toto setkání se uskutečnilo díky Viet Upu. To byl jejich nápad. Na jaře za námi přišli s tím, že by chtěli uspořádat setkání lidí, kteří pracují s Vietnamci, aby mohli s Viet Upem sdílet jejich zkušenosti a mohli si navzájem pomoci -například jak najít cestu k vietnamským klientům, rodičům, jak s nimi mluvit, atd. Ale moc nevěděli, na koho se mají obrátit a koho pozvat. V tom jsme jim poskytli podporu. Teď se tedy snažíme podporovat tu druhou generaci v tom, aby se profesionalizovali, aby získali právní subjektivitu. Neformální skupina je fajn, ale vy musíte mít IČO a být zapsaný jako instituce nebo spolek, abyste mohli fungovat ve složité struktuře veřejného financování. A myslím, že se to daří. Na Praze 7 letos Viet Up ve spolupráci s dalšími druhogeneračními spolky jako jsou Sapa Trip, Zase rýže, Medviet a spoustu dalších pořádali už třetí ročník Banán Festu. To je festival, který nemá nějaký „folklórní“ ráz, že by tam lidé chodili v krojích a jedli tradiční jídlo. Je to místo pro setkání, kde se diskutuje o tom, jak se žije Vietnamcům v Česku – s lidmi, s odborníky, s těmi, kteří v něčem vynikli a stali se úspěšní, jako třeba herečka z Miss Hanoi Ha Thanh Špetlíková nebo právě bloggerka Do Thu Trang. Banán Fest se snaží se lidi propojovat. Jsou na něm různé workshopy, nail studia, což nejdřív vypadá bizarně, ale ve výsledku je to úžasný koncept: v nailstudiu se učíte lakovat nehty, sedí tam s vámi Vietnamec, jste tam jeden na jednoho a najednou máte prostor, jak si povídat.

Říkala jste, že objíždíte pohraničí, kde byly vždycky takový sociálně vyloučený oblasti. Jak vypadá to propojování lidí tam, v terénu? Jak tam Vietnamci žijí či spolunažívají s Čechy?

Vietnamci většinou začínají tam, kde to Češi zabalí …

To je sympatický.

Je to tak. Kde to Češi vzdali, například Jednoty, tak oni se nebojí otevřít vietnamský Flop. Příhraniční obce Češi z vnitrozemí většinou vnímali jen z auta, když projížděli přes Folmavu nebo Železnou Rudu, jako něco šmelinářského, co má negativní konotace, kde jsou bordely, kasína a sádroví trpaslíci. Za ty poslední roky se ale pohraničí strašně proměnilo. Většina těchto obcí zavedla nulovou toleranci k prostituci a k hazardu, čímž došlo k vymýcení zásadních socio-patologických jevů v těchto oblastech. Druhá věc je, že tím, že jsme vstoupili do Schengenu v roce 2007, tak se tyto regiony, zejména česko-bavorské a česko-dolnorakouské staly lukrativními oblastmi pro bydlení. Jestliže se dříve vylidňovaly, tak se naopak stávají pro Čechy opět atraktivní a staví se tam nové domy. Mnoho lidí bydlí na české straně a jezdí na rakouskou či německou stranu pracovat. A další věc je, že Vietnamce, kteří celé ty divoké devadesátky podnikali na té nejnižší nízkonákladové úrovni v často olezlých stáncích, už na hranicích spíš nenajdete. Většina tržnic byla zrušena nebo byly transformované ve velké moderní haly. To je příklad Potůčků, kde ta největší tržnice je vlastněná obcí, je to nová bílá hala s jednotlivými boxy, kde je jasné, kdo je prodejce. Je to obecní tržnice a funguje to – dřív to tam vypadalo jako v nějakém slumu. Neříkám, že to tam ještě není, pořád tam tyto prvky jsou, ale mizí to. Jak se to příhraničí vylidňovalo a Vietnamci začali mít peníze, tak začali nakupovat nemovitosti. Od přelomu devadesátých a nultých let Vietnamci nakoupili řadu budov v centrech pohraničních obcí -záměrně nepoužívám výraz „skoupili“. Když mluvíte s místními, tak oni tento výraz používají s určitým negativním podtextem, jako že tam někdo přišel a něco si přivlastnil.

Radši ať to spadne, nemáme krám ani hospodu, ale je to „naše“…

Ano. Nikdo ty domy nechtěl, Vietnamci byli jediní zájemci a dneska do těch domů ve velkém investují. Když se dnes projdete například Českými Velenicemi, tak všechny domy na hlavní třídě jsou zrekonstruované a každý druhý dům vlastní nějaký vietnamský podnikatel. Problém je, že jsou zrekonstruované v takovém tom asijském stylu, což zase Čechům vadí, že je to hrozně kýčovité. Mně to přijde také kýčovité, ale to už jsme v jiné rovině, v rovině vkusu. Když vidíte, jak o to pečují, a víte, že předtím to byly ruiny, které nikdo nechtěl, oni do nich investovali a velmi často ty obce pozvedli… Když se ale budete bavit s místními, tak s vámi nebudou souhlasit – přitom řada z nich může mít byznys jenom proto, že tam je ten vietnamský byznys, za kterým tam přijíždí rakouští a němečtí zákazníci, ale i Češi z vnitrozemí, kteří pak – když u Vietnamců ke své spokojenosti nakoupí – jdou do té české cukrárny. Kdyby tam nebyla velká tržnice nebo masáže, tak by ta cukrárna byla prázdná. Další věc je, že spolu jednotlivé skupiny obyvatel obce nekomunikují, nepotkávají se. Podle mého názoru je jedna z rolí obce všímat si toho, kdo jsou její obyvatelé a realizovat aktivity tak, aby se do nich zapojovalo co nejširší spektrum lidí, tedy i ti, co jsou v menšině. Když například přijedete do Potůčků, které jsou de facto celé vietnamské, a pak se podíváte na webové stránky obce, na kterých se obec prezentuje, jako by to byla liduprázdná krušnohorská vesnička, tak si říkáte, tady něco nehraje. Proč ta obec nereflektuje reálnou realitu? Jezdím hodně podél hranic a vždycky zkoumám i webové stránky obcí, jak se prezentují ve svých bulletinech atd., a srovnávám to s mým reálným prožitkem z místa. Naprostá většina z těchto obcí svou vietnamskou realitu ve své webové prezentaci absolutně pomíjí. Třeba taková obec Chvalovice, která má pod sebou Hatě, hraniční přechod do Rakouska pod Znojmem, kde je v současnosti jedna z největších vietnamských tržnic u nás – Sapa už není tržnice, to je spíš takový shopping, multižánrová věc. V Hatích je ale tradiční, velká vietnamská tržnice, krytá, vypadá trochu jako Zakázané město. A Chvalovice, pod které to spadá, nemají na svých stránkách o Vietnamcích ani slovo, ani tečku. Přesto, že Česko je pro většinu druhogeneračních Vietnamců rodná země, a to doslova a do písmene, protože mnoho z nich se zde narodilo, tak někteří cítí, že tu nejsou doma zcela. Já jsem o tom jednala na ministerstvu vnitra, co s tím dělat, jak by šlo obce podpořit v tomto směru, a oni říkali, že ty vesnice objížděli, nabízeli jim, že by jim uhradili plných sto procent nákladů na různé komunitní a integrační aktivity, a starosta jim řekl: víte, my tady nemáme kanalizaci, a kdybych já tady začal dělat tohle, tak mě lidi ušlapou, protože nepochopí, že rozpočet má nějaké svoje kapitoly, a že to, co jsem dostal do kapitoly integrace, nemůžu vzít a vybudovat za to kanalizaci. A to je právě to, co se snaží ta mladá generace změnit – prolomit tuto hráz nezájmu a vzájemného odcizení a myslím, že se jim to pomalu daří. Třeba ta Ha Thanh Špetlíková, co měla hlavní roli v Miss Hanoj… Ona žila nějakou dobu ve Velenicích, které mají tři a půl tisíce obyvatel, z toho je okolo pěti set Vietnamců. Vedle, za Lužnicí je Gmünd – je to vlastně souměstí. Když se tam bavíte s místními, tak oni nejsou úplně nadšení, že tam jsou Vietnamci, protože Vietnamci kýčovitě rekonstruují. Mluvíte s nimi hodinu, padesát minut je takových všelijakých, že nejsou nadšený, a pak se nakonec zeptají: A znáte Špetlíkovou? To je rodačka z Velenic. A v ten moment se to obrátí. Už to není Vietnamka, ale rodačka z Velenic.

 Proč Vietnamci neprovozují český hospody, které na venkově zanikají?

To se děje.

Dělají to ale jako vietnamský bufety …

Jak kdo. Třeba v Žitný ulici je bar Dungie‘s, což je klasická hospoda, nebo spíš bar. Toto je věc, kterou zrovna mapujeme. Na Břevnově je například vietnamská restaurace, která byla dříve hospoda a s novým vietnamským majitelem funguje jako hospoda dál – točí se tam pivo a k nakládanému hermelínu si tam může člověk navíc dát i vietnamský závitek.

Myslel jsem spíš venkov, kde hospoda po staletí fungovala jako tradiční místo setkávání místní komunity a dnes to mizí.

Občas se to děje i na venkově. Když se na malé vsi otevře vietnamská večerka, tak má třeba kombinaci prodejny a hospody. Obec Kadov je takový exemplární příklad. To je hodně stárnoucí vesnice, služby žádné a místní starostka to vyřešila tak, že tam přetáhla vietnamskou rodinu někde od Rožmitálu.

Vietnamskou rodinu…

Ano, jako sociální službu pro tu obec.

 Šikovná starostka.

Nebavíme se o stovkách, ale tohle se děje. Je to jedna ze strategií, o které obce přemýšlí: když jim ze vsi mizí obslužnost a mají tam spoustu starých lidí – sáhnout po Vietnamcích. To je věc, na kterou se chci zaměřit v následujícím výzkumu – jak vietnamské večerky zvedají úroveň života na českém venkově. A tato vesnice je ukázková. Z té večerkyhospody se opravdu stalo komunitní centrum obce – v létě se tam griluje, vedle jsou regály se zbožím, k tomu je síň slávy místního sboru dobrovolných hasičů a na druhé zdi síň slávy místního fotbalového týmu. K tomu je velká obrazovka, na které místní sledují hokej, pod ní je ta kočka, co packou mává a za pípou je Vietnamka Lenka z Ha noje, která si povídá s dědoušky, co tam chodí na to pivko, zatímco její manžel pořádá karaoke večery, přičemž vystupuje jako Michael Jackson – prostě se umí bavit.

Kde ten česko-vietnamský ráj leží?

Kadov je mezi Blatnou a Horažďovicemi. Jezdíme okolo na chalupu a já tu vesnici úplně miluju. V pátek večer se tam vždy zastavíme na závitky, venku sedí lidi u toho grilu udělaného z popelnice, a tam to prostě žije. A vůbec to není jediná vesnice, kde to takhle funguje. Tuhle znám nejvíc.

Co bude s těmito „sociálně-kulturními službami“, až otěže převezme druhá či třetí generace, která se asi úplně integruje do české společnosti?

Uvidíme a tento sociální rozměr nastane velmi brzy. Například hodně lidí z první generace nedosáhne na důchod, a tím pádem se druhá generace bude muset víc starat o svoje rodiče. Uvidíme, co se stane. I když ale ta druhá generace už v sobě nemá takovou tu totální oddanost k rodinnému cyklu, tak si myslím, že večerky jen tak nevymizí – pořád je dost těch, kteří se na trhu práce jinak neuchytí. To, že je někdo z druhé generace a mluví dokonale česky, neznamená automaticky, že se nechce věnovat obchodu – většina z nich stále replikuje to, co dělají rodiče. Ti, co tady vychodili základní školy, tak ne každý z nich jde na vysokou – jenom osm procent Vietnamců mezi osmnácti až šestadvaceti studuje vysokou a ne každý maturuje se samými jedničkami. Takže toho bych se nebála. Jenom se bude snižovat ta dostupnost. Už nebude otevřeno od šesti od rána do jedenácti do večera – už to bude od osmi do osmi a neděle bude zavřeno. Myslím, že tímto směrem to půjde. Ale že by měly večerky vymizet, podle mne do budoucna nehrozí. A budou přicházet noví. Řetězová migrace je to hlavní, co tady funguje. Zase nějaký bratranec se inspiruje a přijde.

Jak Vietnamci vnímají Česko – v porovnání třeba s Maďarskem nebo Polskem?

Polsko není moc populární, protože Vietnamci vnímají Poláky jako velkého konkurenta v obchodě. V Česku se jim daří víc, protože Češi je pustili na maloobchodní trh. A když začínáte jako byznysmen, tak nemůžete hned dělat velkoobchod, protože na to musíte mít kapitál. A Vietnamci ten maloobchodní byznys dělají strašně extenzivně. Úspěch vietnamských večerek je mimo jiné v tom, že nemají zaměstnance nebo mají minimum zaměstnanců – je to rodinná záležitost. Obchod je napsaný jenom na jednoho, většinou na manželku, zatímco manžel jakoby vypomáhá, takže platí minimální zdravotní a sociální pojištění. Když je to takto nastavené, tak to zákon umožňuje, čímž odpadá obrovský výdaj na to, co se nazývá super hrubá mzda. V momentě, kdy máte byznys a máte tam někoho na super hrubou mzdu, tak vás to v maličkém objemu prodaného může kdykoliv položit. A druhá věc, co mají jako konkurenční výhodu oproti českým obchodníkům ve stejné ekonomické nice, je, že se snaží minimalizovat závislost na dodavatelích – většinou odebírají od zprostředkovatelů jenom cigarety, mražené zboží a pečivo, když mají tisk, tak případě noviny. Jinak si pro všechno jezdí sami. Zatímco nějaká paní z Horní Dolní, která má pidikoloniál, si musí nechat všechno vozit. Tím, jak to dělají v tandemu – žena je dopoledne v obchodě a muž jede nakoupit a odpoledne žena jde domů se starat o domácnost a muž ten pracovní den dorazí, tak to je obrovský rozdíl. To je to, co drží jejich konkurenceschopnost.

Díky.

Taky.

Babylon č. 4/XXVII 14. 12. 2018