„Přes nemalou řadu osobních i společenských problémů, které kolem sebe každý z nás vidíme a cítíme, dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili,“ pronesl 1. ledna 2008 prezident České republiky Václav Klaus v tradičním novoročním projevu. Myšlenka, že současná Česká republika představuje „nejlepší z možných světů“, v jakém kdy český národ žil, pochopitelně vyvolala, zejména v předvečer prezidentské volby, menší mediální bouři ve sklenici vody.

Ale něco na ní bezpochyby je: jsme státem etnicky jednolitým, a tedy bez výbušných národnostních konfliktů, státem formálně demokratickým, přičemž na obzoru se až donedávna nerýsoval žádný hrozivý drak, rozhodně ne parametrů Adolfa Hitlera nebo Josifa Stalina, státem integrovaným do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. A v neposlední řadě státem ekonomicky úspěšným, jehož hospodářství alespoň v posledních letech rostlo a měna sílila.

Tedy historický úspěch? Prd, namítnou slušně nemnozí, většina pak asi použije ostřejší výrazivo. Ale má smysl vytahovat pořád dokola Čunka, Mrázka, Šloufa, nejnověji Tlustého a Moravu? Asi má, ale už i tyto kejkle začínají otrlé publikum nudit. Lepší bude ocitovat malý kousek z jednoho přes sedmdesát let starého románu: „I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchů? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. … Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konsum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat.“

Karel Čapek svou Válku s Mloky pojal především jako varování před nastupujícím nacistickým totalitarismem – ale nepíše vlastně o současné české společnosti? Bohužel, do značné míry ano. Stačí zaměnit slovo Mlok slovem Čech, a může se to pomalu začít tesat do kamene jako svědectví pro budoucí pokolení. Tedy – budou-li ještě nějaká, která by se dala považovat za politický národ s vyspělou kulturou a historickým vědomím.

Čapek ve svém díle trefně pojmenoval to, co by jeho guru Masaryk dnes nazval „naší nynější krisí“: česká transformovaná společnost zarputile odmítá mařit čas hloubáním o Podstatě Věcí. A pak se diví, že má takovou politickou reprezentaci, jakou si podle všeho zaslouží, že ji odnikud nikam, v bludném cirkusovém kruhu, vodí za nos lídři-šíbři, kteří už sami začínají veřejně fňukat nad „ideovou vyprázdněností“ české politiky.

Tak to dopadá, když se po pádu komunismu dvacet let sra.. na kulturu a náboženství. A dokud se na tom něco nezmění, lepší už to nebude, čekají nás jen další reprízy nynějšího víření tlustých, moravů apod. až do zblbnutí. A do čeho mločí Čechy může uvrhnouti současná krise finančních trhů amerických, na takové věci věru běda pomysleti. Howgh.

Babylon 1/XVIII, září – říjen 2008