Záplava zoufalství, studu a obav z vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách byla skutečně nefalšovaná. Korunoval ji přítel Kip, když se během sledování volební noci v mém oblíbeném podniku z hrůzy vlastnoručně ostříhal. Podle statistických údajů bylo 80% Trumpových výroků v kampani lživých nebo nepodložených. To je vpravdě úctyhodný a těžko napodobitelný výkon. Být to kdokoli jiný, neměl by reálnou šanci. Trumpovi se však evidentní nedostatky podařilo obrátit ve vlastní prospěch. Jak?

Na vině není jen Hillary Clintonová s vlastní ztrátou důvěryhodnosti, ale především osm let Baracka Obamy v Bílém domě a jím nastolená agenda, jako práva menšin, LGBT komunity, gender, multikulturalismu a jiných sociálně-inženýrských projektů. Ty by bylo možné těžko prosazovat bez vyžadování striktní politické korektnosti. Jestliže je sníh bílý a jedna strana sporu tvrdí, že je černý, přičemž se tomuto názoru přikládá stejný hodnotový význam jako tomu prvnímu, je zřejmé, že tato relativizace může vést především ke ztrátě schopnosti orientace a diferenciace hodnocení různých jevů. Donald Trump tuto logiku dovedl k dokonalosti ad absurdum a zvítězil díky tomu, že bez uzardění plácal páté přes deváté. Takto si to Obama asi nepředstavoval. Když se k tomu přidá fakt, že Obamova administrativa nasbírala mnohem více neúspěchů než úspěchů a že i díky Obamově projektům mnozí lidé přestali cítit zodpovědnost za vlastní osud a životy, poněvadž sociální síť stále bobtná, nastal asi správný okamžik pro vítězství nezodpovědnosti, což je možná nejlepší popis výsledků těchto voleb. Přitom ještě před osmi lety byl mainstreamovými médii jako vrchol nezodpovědnosti líčen G. W. Bush. Co se týče národní bezpečnosti, světového míru a stability celosvětového uspořádání to však byl možná poslední zodpovědný prezident.

Roztomilé dílko o něm natočil režisér Oliver Stone. Ve snímku G.W.B. je Bush znázorněn coby nerozhodný slaboch iracionálně věřící ve svou šťastnou hvězdu obklopivší se neschopnými nohsledy vyznávajícími konspirační teorie. Poradkyně pro národní bezpečnost a pozdější ministryně zahraničí Condoleezza Rice je představena jako cvičený psík poskakující na nekonečných procházkách kolem Bushe, a je tak zaujatá jeho nesouvislými výpady, že ani nestihne zaznamenat, že suita v čele s prezidentem na procházce právě zabloudila – na cestu zpět k ranči je musí nasměrovat ochranka.

V málokterém životopisném snímku jsou fakta a skutečnost tak mistrovsky dezinterpretována a falšována jako tady. Více než o hrdinech snímku vypovídá film o představě tvůrců, jak by dle nich správná politická cesta měla vypadat. Tuto představu téměř dokonale naplňoval Barack Obama. Již nebude potřeba jediný život amerického vojáka, jediná americká puška ani jediné tvrdé slovo a celý svět se pohrouží do vzájemného respektu, spolupráce a solidarity. Zesměšnit tuto vizi by pro Olivera Stonea neměl být problém. Není toho však zapotřebí, protože se již dávno zesměšnila sama.

George Bush možná nebyl oslnivý intelektuál, ale byl to předvídatelný člověk s pevným ideovým a hodnotovým zázemím. Dostatečný realista na to, aby věděl, že samotné „umné vyjednávání“ bez ochoty vycenit zuby mír světu ani Americe nepřinesou.

Především se nenaplnila Obamova vize, že svět bude bezpečnější, bude-li se Amerika méně angažovat. Vakuum vytvořené americkou zahraniční politikou vyplnily bez váhání regionální velmoci, které na nějakém bezpečí či míru mají pramalý zájem, pokud neodpovídají jejich cílům, tedy zvyšování vlastního vlivu a významu. Jestliže primárním cílem např. Ruska je, aby se vše kolem hroutilo, protože právě tím se Rusko stává relativně silnějším, můžeme kontraproduktivních resetů ve vzájemných vztazích vyhlásit třeba sto, ale lidem, kteří jsou bombardování jejich bombami, to nepomůže ani po stoprvé. Přičteme-li ještě současnou migrační vlnu, vedlejší důsledek nezvládnuté blízkovýchodní politiky, kde Assadův režim opakovaně užívá chemické zbraně, nebo rozmístění raket s jadernými hlavicemi v kaliningradské oblasti (když se o totéž pokoušel Chruščov na Kubě, riskoval kvůli tomu Kennedy skutečnou válku), zanechává za sebou Obama odkaz nejhorší bezpečnostní situace od druhé světové války. A obrázky, jak si třese rukou s vůdcem kubánských komunistů Raulem Castrem, aby na ostrově mohli koncertovat Rolling Stones.

Tristní výsledky či důsledky americké zahraniční politiky však nejsou tím, co by pro americké voliče bylo určující. Kdo kdy byl ve Spojených státech ví, že většina Američanů se o zahraničí zajímá pramálo a určující je pro ně domácí agenda. Nejvýznamnějším Obamovým odkazem má být jeho reforma zdravotní péče, tzv. Obamacare. Ta se nachází v troskách buď před úplným zrušením, nebo zásadními změnami. Pro miliony hlavně středně příjmových skupin Američanů zdravotní pojištění totiž citelně zdražilo, zatímco poskytované výkony klesly i na polovinu. Přesto jdou ztráty pojišťoven do miliardových cifer a ekonomicky se hroutí. I přes nemalé sankce mladí lidé odmítají vstoupit do systému, protože ho jednoduše považují za odsouzený k zániku. Při prosazování reformy navíc udělal Obama více dohod se světovými despoty než s domácími republikány. Vítězstvím Trumpa tak přišel Obama i o jakoukoli naději na pozitivní vnímání svého politického odkazu. Zato si každý bude pamatovat spory o to, jaké záchodky mají navštěvovat transsexuálové, což skutečně není téma, které za významné považuje alespoň procento amerických voličů.

Největším Obamovým úspěchem bohužel zůstává zprofanovaná Nobelova cena míru, kterou dostal jako zálohu již při svém prvním uvedení do úřadu a několik průvodců po washingtonských restauracích, které poctil svou návštěvou.

Jaký poměr mají k Trumpovi sami republikáni, jejichž nominaci uzmul, je všeobecně známo. Pro konzervativce je pohromou kandidát, který postrádá univerzální humanistické křesťanské zázemí a nabízí hlavně nacionalismus evropského typu, tedy jakési novopohanské kmenové myšlení. Seriózním kandidátem moderního republikánského křídla byl v minulých volbách Mitt Romney, v našich končinách byl bohužel zároveň líčen jako příslušník obskurní náboženské sekty a retard, co by chtěl v letadle otevírací okénka. Obamovy neúspěchy byly z agendy tehdejší volební kampaně vytlačeny na okraj, a tak ve volbách získal jen 24 z 50 států Unie a volby prohrál. Třebaže jsou spekulace samoúčelné a zavádějící, dovolím si jednu použít. Kdyby Romney vyhrál, v Bílém domě by nikdy neusedl Donald Trump, ba co víc, ani by ho nenapadlo kandidovat.

Chaos, který po sobě Obama zanechává, je pro novou administrativu jistě velká výzva. Zatím víme, že ho Trump sice dokázal umně využít, ale nedává jakoukoli záminku si myslet, že ho bude umět i řešit.