Jediná relevantní otázka v případu Babišova nejlepšího nápadu, Čapího hnízda, zněla: porušil Babiš zákon, nebo se jeho poskokům s diplomem z právnické fakulty, v mnoha případech komunistické, podařilo nalézt díru v zákonech a uniknout tak spravedlnosti? O lidských, občanských, intelektuálních a morálních kvalitách tohoto včerejšího kandidáta na prezidenta žádné pochybnosti nepanují, ale podle správné a konečně i vládou uznávané dohody si řádný proces zaslouží i lidská zrůda. Tak zní smlouva oddělující současnost od minulosti, kterou neuznávají pouze věřící v poslední soud, jakobíni, komunisté, fašisté, nacisté a nacionalisté dávající před spravedlností přednost cílům posvěcujícím prostředky.

Druhá, třebaže v Norimberském procesu nerespektovaná zásada zní, že zákon nesmí být retroaktivní. Kvůli tomuto pravidlu zákonodárce navždy zůstane pozadu za zločincem. Dostatečně inteligentní zločinec, jemuž se podaří spáchat zločin, na který legislativci nepomysleli, případně nalezne v paragrafech skulinu, je v bezpečí.

Kandidát na prezidenta odešel od soudu týden před volbami s osvobozovacím rozsudkem. Tento výsledek může znamenat pouze dvě věci: buď se jeho nájemným právníkům podařilo realizovat výše uvedenou variantu úniku, nebo disponuje prostředky, jak rozsudek ovlivnit. Až potud tedy nic nevybočuje ze zavedené praxe.

Nemám přístup ke spisu, ani dostatečné znalosti paragrafů a zákulisí, abych byl schopen rozhodnout, která varianta platí. Naštěstí o to nejde, zůstává dost a dost otázek, jimiž stojí za to se zabývat.

Předesílám, že si nepletu justici se spravedlností, jak by k tomu mohlo svádět označení „ministerstvo spravedlnosti“. Dokonce ani nesním o světě prostém darebáků, podvodníků, lichvářů, šizuňků, fanatiků, demagogů, dogmatiků, sadistů a gangsterů. Ke  spokojenosti by mi bohatě stačila  rovnost před zákonem a  přiměřený trest pro zločince řádně usvědčené v nezfalšovaném procesu. Domnívám se totiž, že smysl pro spravedlnost, který lze pozorovat už u zvířat, patří k základním lidským potřebám. Psychologové už prokázali, že pro spravedlnost jsou lidé schopni si ledasco odříct a utáhnout opasek. Což je také bohužel důvod, proč je tak snadné lidmi manipulovat. Stačí hlásat nápravu křivd a hned je na světě o něco utrpení víc.

Co tedy v pořádku není, jsou náležitě zdokumentovaná fakta o lidech, kteří zákony bezostyšně porušují, aniž cokoli riskují. Jsou známy výroky vysoce postavených osoby majících, na rozdíl od nás, vliv na tvorbu zákonů, které tvrdí, že rozsudek si lze koupit a že spadáme pod jurisdikci soudní mafie. Podezření, že to nejsou plané řeči opilců a senilních bab, je silné.

Právníci si mohou tlachat, co chtějí, ale o tom, zda jsme se konečně dočkali právního státu, rozhodují ti, kdo se mohou v soukolí soudní mašinérie kdykoli ocitnout. Koneckonců i Norimberské zákony byly dílem nejlepších německých právnických mozků, kteří se po porážce Hitlera pilně účastnili budování demokratického státu. Také justiční zločiny páchali v 50. letech mj. absolventi právnické fakulty bájné 1. československé republiky. Koneckonců ani po roce 1989 nepocítila advokátní komora potřebu zbavit se alespoň elementů, kteří z pilnosti překračovali zákony z dob zločinné třídní justice. Nepochybuji o tom, že i mezi držiteli titulu JUDr. se vyskytují poctivé bytosti ve zhruba stejném poměru jako mezi zedníky, instalatéry, číšníky nebo taxikáři.  Vyšší úroveň od nich očekávat nelze. Z uvedených historických důvodů spíš naopak. Sociální status, diplom a penze nepřitahují pouze nezištné bojovníky za spravedlnost. O diskreditaci tohoto řemesla je dobře postaráno. A přesto se jakýmsi zázrakem v některých zemích podařilo nastolit cosi, co se ideálu rovnosti před zákonem do značné míry skutečně blíží. Mimochodem je to také jediná rovnost, o níž stojí za to usilovat.

Zbývá otázka, jak se tento ideál daří realizovat v českém kráteru. Důvodů, proč zde o existenci právního státu pochybovat, je víc než dost. Buď byl nájemný vrah Kájínek odsouzen řádně, a pak by měl stále ještě sedět, nebo byl odsouzen neřádně, a v tom případě mluvit o právním státu nelze a prezidentská milost je na místě. Pokračovat by bylo možné ještě dlouho.

Týdeník Forum 24 založil webové stránky nazvané „Babišovy zločiny“. Redakce se zaklíná, že tento web vytvořila skupina novinářů, kteří dlouhá léta shromažďují informace o tom, jak Andrej Babiš pohrdá pravidly demokratické společnosti, porušuje zákony a překračuje etické normy. Nejsem povinen jim věřit na slovo, také oni se mohou mýlit, ale prozatím nemám důvod o jejich práci pochybovat. A jsou i další zdroje: Babiš byl shledán vinným z dotačního podvodu Evropskou komisí už dávno a zároveň je prověřován a vyšetřován ve Francii za praní špinavých peněz a z dotačního podvodu. Tento soupis trestných činů, přestupků a podvodů k odstranění škodné sice nestačí, ale svědčí o celé řadě hodně nepříjemných věcí.

Zejména o tom, že zákony jsou špatné, že členové ANO jsou amorální obludy, o jejichž duševní výbavě nejlépe vypovídá to, že jim nevadí, jak otec nakládá se svým synem.  A voliči Babiše musí být buď masochisté, nebo hlupáci, jejichž přesný počet nám pravidelně sdělují volební statistiky. Babiš se nechal slyšet, že proces pro něj byla trauma – a nedivme se, když primitiv nezná ani rod, ani smysl slov, jimiž se ohání.  Trauma je psychické zranění, duševní stav člověka, ke kterému dochází v důsledku traumatizující události, jakou může být těžký úraz, úmrtí v rodině, znásilnění, šikana, těžké nehody, znásilnění… Co z toho Babiše postihlo, se sdělit neuráčil.  Srandu si můžeme dělat my z něho, ne on z nás.

Babišovo vítězství nad justicí mi upřímně vadí i nadále, ale musím uznat, že z omylu mne bezpečně vyvedlo. Poté, co u soudu předvedl, nemůže překvapit už vůbec ničím, to dokáží výhradně jeho obhájci a obdivovatelé. Kvokáním o nezávislé justici se zdržovat nehodlám. Jásot nad fungující justicí patří do kategorie národních tanců určených k posilování pospolitosti, ve skutečnosti je více utužováním národní ješitnosti než produktem střízlivé úvahy.

Poctivce může o důvěru připravit pomluva. Přistižený podvodník se o důvěru připravil sám. Stačí tedy odlišit informaci od pomluvy a je klid. Právní stát bez důvěry v justici vzniknout nemůže. Justiční aparát neprojevuje velkou snahu ji získat. Proč právě právníci dělají, co jim síly stačí, aby příchodu důvěry zabránili, je pro mne záhadou. Patrně existují mocnosti mající na fungování soudů vliv, o jejichž existenci se mohu pouze dohadovat.

Pohrdání soudem je podle § 336 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku postižitelné trestem odnětí svobody až na dva roky nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Naštěstí, alespoň prozatím, lze tímto paragrafem trestat pouze chování v soudní síni. Pohrdat soudci, advokáty, zákonodárci, obhájci a ostatními příslušníky orgánů činným v trestním řízení je prozatím beztrestné. Pohrdání je to jediné, co nám zbývá na obranu smyslu pro spravedlnost.  Rozsudkem osvobozujícím Babiše stát přiznal, že je na výrobce hnojiv krátký. Stejně jako na Zemana a jeho bandu. A mnohé další. Na tvorbu zákonů volič vliv nemá. Jeho znechucení je tudíž podložené, obavy oprávněné a kompenzace pohrdáním soudem nutná k zachování duševního zdraví.

Jestliže systém neumožňuje zbavit se lidí tohoto rozšířeného typu, pak je lepší se připravit na příchod hlasatelů nesystémových řešení. A s tím by už jisté zkušenosti byly. Pohrdání je tedy nutné pěstovat i nadále, ne jej odkládat do podvědomí, nebo se dokonce flagelantsky bičovat výčitkami. Za pohrdáním, jež je podloženo bedlivým zvažováním pro a proti, je lepší pevně stát.