Ačkoli tomu bylo včera 100 let od vzniku tuzemské KSČ, nejsme dosud schopni nazřít na fenomén komunismu bez toho, aniž bychom byli ovlivněni balastem několika vrstev propagandy, které kolem rudých revolucionářů navršily různé ideologické boje, přičemž nemalá část populace si navíc pamatujeme komunismus jako takový více méně neškodný normalizační režim, který sice neprosperoval, ale ani nijak zvlášť neškodil. Ve skutečnosti byl vražedný potenciál přítomen v komunistickém hnutí od samého počátku ve všech jeho fázích a je v něm přítomen i dnes. K zostřenému třídnímu boji jen zrovna nejsou podmínky, a tak se současná KSČM, aby udržela svůj vliv na chod věcí, spojuje s hnutím „velkokapitalisty“ a její vedení přes hlavy své stárnoucí členské základny, naivně přímočaře oddané zásadám marxismu-leninismu, vesele podniká.

Podívejme se na některé mýty, které jsou spojeny s komunismem a které se stále dokola tradují – nejen v „lidovém“ diskursu v hospodách, který dnes nahradily názory kohokoli na cokoli na sociálních sítích, ale i v médích a bohužel i v odborných pracích.

Boj za sociální spravedlnost

Na prvním místě je nesmyslné označovat KSČ za levicové hnutí, byť extrémní, jak je dodnes územ. To snad platilo v době jejího vzniku a odštěpení od sociální demokracie na sjezdu v Karlíně před sto lety 16. května 1921. S postupnou bolševizací strany, která nabrala na síle v 2. polovině 20. let a byla dovršena v roce 1929 na V. sjezdu KSČ, se levice stala herezí. S nástupem Gottwaldova vedení byla dokončena přeměna strany v nenávistnou pseudonáboženskou sektu, která chtěla politický systém založený na levici a pravici zničit a spolu s ním celý stávající svět: mravy, tradice, ekonomické vazby, sociální strukturu, kulturu… vše, o co se opírala soudobá společnost, mělo být zničeno a společenské síly měly tak být uvolněny ke skoku do budoucnosti k ustavení zcela nové reality.

Ze starého sociálně demokratického boje za sociální spravedlnost se stalo vůbec největší kacířství, patřící na komunistickou hranici. Lenin varoval před socialisty jako před tou nejhorší svoločí, která by chtěla snad zlepšovat postavení dělnické třídy, ačkoli v zájmu komunismu byl opak – postavení dělnické třídy se musí co nejvíc zhoršit, aby se situace mohla vyostřit, protože jedině tak lze vést úspěšný třídní boj. Sociálně demokratičtí zrádci se ovšem snažili usmiřovat proletariát s buržoasií, což byla ta nejpodlejší zrada na komunismu a bolševici také nadávali socialistům do sociálfašistů. Sociální otázka nebyla otázkou k řešení, ale byla nástrojem třídního boje, s jehož pomocí chtěli bolševici uskutečnit své vise.

Antifašismus

Druhým dalším velkým mýtem spojeným s komunisty byl jejich údajný antifašismus. V boji o přízeň proletariátu, pod kterýmžto termínem si dnes můžeme představit ledacos, komunisté nadávali a nadávají (viz dědici SSSR vládnoucí v Kremlu) do fašistů všem – od leva doprava, a na prvním místě sociálním demokratům. Ve stejném duchu fašisté, kteří se snažili využít kapitál, nadávali všem do marxistů. Ve skutečnosti komunisté, italští fašisté i nacisté byla konkurenční hnutí, která měla společného nepřítele – liberální demokracii, a vzájemně na sebe útočila či se podporovala podle momentální potřeby. Italští komunisté ve volbách v roce 1921 místo na fašisty útočili na socialisty, stejně jako němečtí komunisté ve volbách v roce 1933 útočili na sociální demokraty, kteří byli hlavní hrází proti nacismu v Německu. Podle instrukcí Kominterny bojovali na základě hesla třída proti třídě komunisté po celé Evropě proti antifašistickým silám, kterým komunisté nadávali do „fašistů“, než v roce 1935 Kominterna zavelela k obratu o sto osmdesát stupňů ke strategii jednotné fronty proti fašismu. Komunisté najednou začali podporovat „kapitalisty“, kterým ještě včera nadávali do fašistů, proti nacistům, aby se ovšem v roce 1939 s nacisty spojili proti „kapitalistům“ a útokem na Polsko rozpoutali 2. sv. válku proti starému světu.

Antikapitalismus

Ačkoli se komunistická propaganda snažila nacismus s fašismem stavět do tábora kapitalismu, jako jeho „poslední stádium“, ve skutečnosti všechna tři velká antiliberální hnutí 20. století, ruský bolševismus, italský fašismus a německý nacismus spojovalo jedno: jejich antikapitalistický zápal a nedejme se zmást, že se v rozličných chvílích s kapitálem spojovala, když to bylo výhodné: v roce 1934, s osobním sebezapřením, obětoval Hitler ve jménu budoucnosti své druhy revolucionáře z SA, kteří svým přímočarým, upřímným antikapitalistickým zápalem ohrožovali pozice hnutí, které ke svému vzestupu potřebovalo německý kapitál. Ačkoli měli němečtí kapitalisté za to, že nacisty využijí ke zkrocení odborů, byli to oni, kdo měl být – poté co odvedou svou mouřenínskou práci – obětováni na oltář nacistické, antikapitalistické a antikřesťanské Germánie, což ovšem značná část německých podnikatelů i křesťanů pochopila, až když už bylo pozdě.

Skutečnost, že dnešní komunisté podporují hnutí miliardáře Andreje Babiše, je ničím neobvyklou součástí dějin totalitních hnutí 20. století, jichž je KSČM dědičkou. Říkalo se tomu taktika třídního boje, kde je partnerství využito jako nástroj k záhubě naivního partnera. Ostatně Andrej Babiš, jako naprosto bezskrupulózní „podnikatel“, o tom ví své. (Dnes se něco obdobného děje s maoistickou Čínou. I když někteří pravicoví svazáci nejen v tuzemsku vydávají Čínu za nejkapitalističtější zemi světa, kde neplatí žádná sociální aj. omezení podnikání, nejsou sto nahlédnout fakt, že maoistická Čína je ve skutečnosti hluboce protikapitalistický systém, který využívá „svobodné“ podnikání pouze jako nástroj k ovládnutí světa, stejně jako využili a zneužili kapitál nacisté ve 30. letech minulého století. Dnes stejně jako tehdy mají „liberálové“ představu, že vzájemný obchod udrží nejen vztahy s Čínou, ale pomůže ji přeměnit v „normální“ civilní, světský režim, kde platí nejen pravidla obchodu, ale někdy v budoucnu snad i lidská práva. Jenže ono to je naopak – ten „vztah“ čím dál tím víc a silněji určuje Čína. Není to Čína, kdo se liberalizuje, ale je to Západ, který se počínšťuje.)

Revoluce

Nacisté byli ve skutečnosti obdobné revoluční hnutí jako komunisté. „Dobytí moci je nikdy končící proces,“ prohlásil na stranickém sjezdu v roce 1935 Hitler, podle kterého revoluce v minulosti neuspěly proto, že si neuvědomily, že „zásadní věcí není získání moci, ale formování lidí“. Aby byla revoluce úspěšná, musí být sama neustále revolucionizována, a nejlepší způsob k tomu je válka. Stejně jako komunisté i nacisté směřovali k sociálně jednolité společnosti, jak to ve třetí říši představovalo SS, kde byli všichni „kamarádi“ bez hledu na sociální původ, stejně jako tomu bylo v Hitlerjugend nebo třeba v Německé pracovní frontě, která vznikla místo odborů a sdružovala zaměstnavatele i zaměstnance. SS byl předobraz nové společnosti a nového člověka, stejně jako komunisté byli avantgarda lidského pokroku, zdraví, mládí a síly. Jak nacistickému tak komunistickému mýtu nešlo o řešení, ale o spásu – vykoupení lidstva z dědičného hříchu, tedy nemoci (ať už měla mít původ zdravotní, hygienický, biologický, nebo sociální, politický, kulturní) pomocí očistného násilí – označení, selekce a likvidace, přičemž své vražedné mise obě hnutí vydávala za léčení.

Vlastizrádní vlastenci

Podobně jako se sociální otázkou je to s komunisty coby vlasteneckou sílou, do kteréžto role se průběžně pasovali – trvale pak od roku 1945 s propagandistickým mýtem Velké vlastenecké války. Ve skutečnosti šlo o sovětsko-nacistickou konkurenční válku o vládu nad Evropou mezi Hitlerem a Stalinem, která nevypukla v září 1939, ale v červnu 1941. Poté, co je jejich dosavadní partner při dělení Evropy předešel a napadl, oblékli se komunisté do uniformy strážce Evropy před němectvím a fašismem, což se snaží hrát dodnes.

Ve skutečnosti byli tuzemští komunisté od počátku, minimálně od své bolševizace v roce 1929 vlastizrádnou silou, která fungovala jako pátá kolona moskevské Kominterny – mezinárodního bolševického gangu, který měl v jednotlivých zemích podporovat rozvrat a připravovat bolševickou revoluci. Kominterna se stala předobrazem postupu vytváření pátých kolon v zahraničí nacisty, kdy byla pod gescí Ribbentropa a Göringa jako součást stranického aparátu ustavena organizace, která měla na starosti vytváření pronacistických pátých kolon mezi miliony etnických Němců žijících v zahraničí. Nacisté si v tom s komunisty opět jen podali ruce. V tomto smyslu usilovali tuzemští komunisté o rozbití Československa, kdy ještě před německými nacisty hlásali právo sudetských Němců na jejich sebeurčení, zatímco němečtí komunisté v Československu požadovali připojení republiky k Sovětskému svazu.

Ve skutečnosti KSČ pracovala pro velkoruský imperialismus, jehož dědictví se ruští bolševici chopili, kult Stalina smíchali s kultem Petra Velikého a Ivana Hrozného a v duchu ruské ortodoxie se obrázky se sovětským generalissimem, jedním z největších masových vrahů v lidských dějinách, staly uctívanou divotvornou ikonou, před kterou se sovětští mužici postaru křižovali a zapalovali před ní svíčky.

První na řadě je Rusko

Fašismus a komunismus, spojující revoluci s anti-revolucí, aby revoluci, rozvrat stávajícího světa, umocnily, jsou dvojčata, která byla počata v po osvícenském 19. století, v život je vyvolala apokalypsa 1. sv. války, následně je živila evropská občanská válka, trvající v různých částech kontinentu do roku 1989, a její ohlasy můžeme všude po Evropě vidět dodnes. Všude tam, kde tato válka, rozdělení občanstva do znenáviděných táborů, doutná, snaží se do toho usilovně foukat a rozfoukat ohýnek současný vládce Kremlu Vladimír Putin, senilní kágébák, mentálně vězící stále v dobách studené války, který není schopen překročit své meze sovětského rozvědčíka a dělá jen to, co umí, k čemu ho vyškolili, tedy diverzi. Jestli se těmto silám podaří Evropu znovu rozbít, bude Rusko první, kdo to odskáče. Za rohem totiž číhá Číňan, a to bude sekáč, který se nezakecá, jak to věděl i Jára Cimrman. To byl ale na rozdíl od současného kremelského vládce génius.