Přibližně čtvrtina voličů chce zítra a pozítří v parlamentních volbách vhodit hlas hnutí ANO Andreje Babiše. Ne, že by v nabídce nebyly ještě strašnější formace, ale žádná z nich se netěší takové podpoře za naprostého popření vlastních hesel.

ANO se profiluje jako protestní strana, třebaže sedělo čtyři roky ve vládě. ANO chce efektivně vynakládat státní prostředky, třebaže jeho šéf je trestně stíhán kvůli dotačnímu podvodu. ANO se tváří jako morální autorita, třebaže jeho šéf byl spolupracovníkem StB. ANO chce lepší budoucnost pro naše děti, třebaže jeho šéf opakovaně lže. ANO chce zatočit s korupcí, třebaže jeho šéf za necelé čtyři roky ve funkci ministra zbohatl o závratných 44 miliard korun (dle magazínu Forbes), což z kauzy luxusního bytu budiž mu země lehká premiéra Grosse dělá naprostého bezdomovce. A velký Andrej sám (přibližně stejně bohatý jako Donald Trump) chce šetřit veřejné výdaje tím, že raději změní zákon, než by si platil ochranku ze svého, když ministři před ním ji nepotřebovali.

Na první pohled může nezaujatému cizinci osoba Andreje Babiše splývat s Járou Cimrmanem (a podobně asi i poloviční Asiat chránící pravověrné „češství“). Byl všude, vymyslel vše, vyvlékl se ze všeho, a když se dopustil drobného faux-pas, rychle ho napravil ve prospěch celku. Jenže Jára Cimrman to vše zvládl jen jako fiktivní mytická postava. Kam zmizelo kritické myšlení, reflexe, snaha dobrat se pravdy? Ve skartovačkách konglomerátu MAFRA?

Česká veřejná diskuse připomíná zářný příklad diskuse společnosti rozložené ruskými trolly a psychopaty všeho druhu, diskusi zastrašených se zakomplexovanými. V čele s nejvyššími ústavními činiteli přes národovce a komunisty až po historiky a novináře se naprosto změnil politický diskurz od idejí svobodné společnosti k atomizované mase ovládané strachem a cynismem. Nejlépe je to vidět na výkladu moderní historie, kdy si zastánci „salámového“ komunismu nelámou hlavu s fakty, politické vězně považují bezmála za slabochy, kteří neměli odvahu sami strčit hlavu do oprátky, proto si za úplatu nechali pomoci od státu, ale i na ochotě přijímat odlišnost nebo projevit solidaritu.

Zaznívají hlasy, že jsme svědky doby postfaktické, kdy se z kampaně i z mysli voličů vytratilo jakékoli ratio a o všem rozhoduje jen emoční libozvučnost. Při troše štěstí, umu a prostředků tak volby může vyhrát i prznitel malých dětí nebo skutečný lidojed, což by zakladatele demokracie v Americe stěží kdy napadlo. Rozhodujeme-li se na základě emocí, celé vyhlašování volebních výsledků může snadno připomínat vyhlašování cen filmové akademie, dokonce i v podobných kategoriích, jako cena za scénář, režii, nejlepšího herce, cena za nejlepší film se pak bude rovnat samému volebnímu vítězství. Třebaže držitelé Oscarů dosud žádnou vládu nesestavovali ani neměli ambici řídit správu věcí veřejných, doba se mění.

Dobu postfaktickou lze tedy charakterizovat jako dobu postrádající jakékoli ideje, hodnoty i schopnost rozlišovat, tedy vše, co dělá člověka člověkem a odlišuje ho od zvířete. Člověk se tak sám redukuje na zvíře a jeho instinkty, ovšem s tím, že tu vždy zbude někdo, kdo bude chtít stádo řídit a kontrolovat. K tomu bude stačit excelová tabulka a nutriční hodnota vybraných potravin přiřazených ke stáří a vzrůstu jedince, tedy něco, čeho nedosáhli ani komunisté, byť se snažili ze všech sil.

Může člověk zůstat optimistou? Může. I když to je také iracionální. Šťastnou volbu.