Jen zřídkakdy byly americké prezidentské volby natolik poznamenané rozbouřenými vášněmi. Jsou to poslední volby, které účtují ještě s 20. stoletím.

Ani Hillary Clintonová (nar. 1947) ani Donald Trump (nar. 1946) pravděpodobně nebudou kandidáty v r. 2021 – je to jejich poslední šance. Je to ale také poslední šance jejich generace baby-boomerů, aby se pokusila ukázat potomkům své zásluhy, anebo se pokusila ve čtyřech letech napravit chyby vlastní epochy. Oba kandidáti používají prostředky, které jsou příznačné pro jejich dobu, zejména televizi, i když sociální sítě jim už vnucují stále více jiný rytmus a ovlivňují jejich styl. Ať se jakkoliv snaží, neovládají prostředky, které používají (a zneužívají) ti, které ve Spojených státech už nazývají millenials, tj. ti, kteří dorostli k politickému vědomí životu po roce 2000, krátce lidé mezi 18-34 lety. Právě oni budou stále více ovládat příští volby a na úkor svých starších předchůdců. Nejde jen o technologickou a demografickou revoluci. Souběžně se jedná i o vývoj institucí a transformaci ekonomie.

Obě velké strany jsou obdobně destabilizovány. Republikánská strana se potýká s hlubokou krizí identity. Trump ji katalyzoval, ale sám reálně nevytvořil. Jeho program je opakem programu, který před čtyřmi lety obhajoval tehdejší kandidát Mitt Romney. Trump je nepřítelem ekonomické rovnováhy, je pro utrácení, pro zadlužení a proti daním; je nepřítelem dohod o svobodné směně, volném trhu, počínaje smlouvou s Mexikem přes projekty dohod s Asií a Evropou; o kterých se vesměs předpokládá, že je republikánská strana bude obhajovat. Nemluvě o zásadním ideologickém sporu, který zavedl proti názorům neokonzervativního proudu. Všechny intelektuální instance, které se hlásí k americkému konzervativismu, se vyslovily proti Trumpovi, který se řídí instinktem byznysmena.

Demokratická strana problém s programem nemá. Případné prezidentství Hillary Clintonové se zapíše do linie Obamova a Clintonova (Billova) mandátu. Naopak má problém s voličskou základnou. Obama měl v roce 2008 štěstí, že se mu podařilo přesvědčit většinu bílých voličů. Hillary riskuje, že si z nich udrží pouze menšinu. Bude-li zvolena, bude to na základě součtu hlasů z menšin, i když její šance na úspěch u černochů a latinů jsou určitě menší než Obamovy. Jedná se jaksi o její legitimitu. Nixonovi se v r. 1968 podařilo získat hlasy bělochů z Jihu, kteří tradičně volili demokraty. Reaganovi se v roce 1980 podařilo dostat na svou stranu ty, které lidé nazývali modré límečky demokratů ze Severu. Trump se podle obdobné strategie snaží dát dohromady většinu všech bělochů s výjimkou žen s univerzitními diplomy. Je to určitě poslední šance bílé většiny vyhrát volby proti všem ostatním. Po roce 2020 tomu bude konec.

Být zvolen proti své vlastní straně je ve Spojených státech, které mají prezidentský režim, méně závažné než v evropských parlamentních demokraciích. Americké politické strany jsou pouhé stroje na rozjetí volební mašiny. Přesto je skutečností, že silné osobnosti, seslané Prozřetelností, obdařené charismatem, narážejí na nemalé obtíže, když se pokoušejí prosadit v ústavním systému, který je konstruován tak, aby je eliminoval.

Ani král, ani královna

Trump je pouze veskrze jen Trump. Je to ale dramaticky osamocený muž, bez strany, bez většiny v Kongresu a dokonce bez vládního týmu. Hillary Clintonová, ačkoliv je zkušená v politikářské politice, bude sama také, protože není milována. Hledí se na ni jako na jakousi obdobu Lady Macbethové. Kolečka Ústavy budou sténat, úpět, drhnout, ale nezadrhnou se, přežijí.

Diagnóza je nejistější, co se týče kapitalistického systému. Trump ukazuje současně jeho sílu i jeho slabosti. Jeho nejlepším argumentem je kapitalismus svléknutý do naha. Navzdory všemu mu většina Američanů ze všech stran (bez ohledu na věk a barvu pleti) důvěřuje v ekonomice více než jeho rivalce. Prostě ví, o čem mluví, zatímco Hillary ne. Není vyloučené, že v případě zvolení Trump skutečně vytvoří ve Spojených státech mnoho pracovních míst. Kdežto Hillary v žádném případě. Trumpovým paradoxním manévrem rovněž je, že si přisvojil značnou část voličů poraženého demokratického vyzyvatele Bernieho Sanderse díky své kampani proti Wall Streetu. Neboť Trumpův kapitalismus není kapitalismem finančním, proti němuž bez přestání brojí, ale kapitalismus podnikatelů! I zde jde možná o poslední šanci postavit ekonomii na nohy. Šok by to byl velmi tvrdý, ale spásonosný.

Poslední nejistotou je nejistota v ohledu na vojensko-průmyslový komplex, podle termínu nikoliv nedůležitého republikánského prezidenta, totiž generála Eisenhowera. Hillary je jestřábem. Trump není holubicí, spíše by byl sůvou. Nebezpečnější není ten, na koho bychom zprvu mysleli.

Ať již je tomu jakkoliv, protiklad mezi jedním a druhým je menší, než kdyby proti nim stál protivník z jiné generace. Politika, kapitalismus, válka a mír, všechny tyto pojmy a jejich obsahy nemají nic společného u „milleniálů“ na jedné straně a veteránů ze třicetileté poválečné prosperity na straně druhé, nemluvě o dětech roku 1968 nebo o dětech krize. Už před svým zvolením jsou již Trump i Hillary zastaralí. I jejich voliči jsou zastaralí a sami o sobě to vědí. Od konce druhé světové války se Amerika podvakrát rozhodla pro inovaci: v r. 1960 s Kennedym a v r. 2008 s Obamou. Na novou šanci si budeme muset počkat přinejmenším do roku r. 2022. Pět let na nic (platí to rovněž o Francii a Německu, kde volby v roce 2017 také nic nového nepřinesou), než se konečně naplno vstoupí do 21. století.

Převzato z Royalisty č. 1107, s. 5.

z francouzštiny přel. Martin Hybler

Yves La Marck