Volům kroky, jelenům skoky

Tříkrálový pochod Za monarchii 2022

Pan prezident Zeman se kdysi přihlásil k dolním deseti milionům. Měl tím na mysli, že je s lidem (lidu ovšem bylo jen 2 850 tisíc těch, kteří ho volili, což je pro tlučhubu – v době míru a prosperity – pořád velmi slušné, respektive neslušné číslo). Jak tento prezidentský lid vypadá, kde se vzal? Co vyznává, jí, pije?

Objevil ho Václav Hanka roku 1817 ve věži kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové, kam jej předtím sám schoval (odtud rčení – straší mu ve věži). Takto nejdřív ukrytý a pak nalezený lid, který se přihlásil k Havlíčkovi, pro jistotu až když už byl pod drnem, pak postavil – tedy sám sobě – Národní divadlo jako národní Agoru, pro kterou libreto národní zpěvohry sepsal policejní konfident, načež si lid udělal výlet s panem Broučkem do 15. století, aby si potřásl rukou s chrabrým Janem Žižkou, zatímco otec Kondelík doma vařil knedlíky, což vůdci táboritů, popatřiv svým přísným jedním okem na Matěje, neušlo. Do té doby byla Prodaná nevěsta veselohra. Jenže záhy na to se

proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá – dvě krávy má a hezké telátko, hus, kachen dost a ňáké selátko,

zhmotnilo v systém, který se za protektorátu nazýval Národní souručenství, což se po válce upravilo na Národní frontu. Ta nesla Hankův vlastenecký étos věrně až do roku 1989, kdy se NF sice rozpadla, ale Václav Klaus a Miloš Zeman se ji všemožně snažili, dodnes snaží udržet při životě. V tom jim sekunduje Andrej Babiš, který sice na Hankovy rukopisy dlabe, respektive o nich nikdy neslyšel, ale Prodanku miluje – tedy v jejím profánním podání:

Zná jednu dívku, ta má dukáty! A chalupu a chalupu dostane od táty!

Prodaná nevěsta se jmenuje Česká republika a Zeman je její aktuální pantáta. „Celý vojenský soud samí Čechové, brutta gente. Všichni naši policajti z Čech. Tutti diaboli!“ stěžuje si italský revolucionář svým spoluvězňům v žaláři v Olomouci v Sabinově autobiografickém románu Oživlé hroby.

V čem ta brutta gente spočívá? O tom nás zpravují Rady ptáka Loskutáka, Domov jako ze sna, Sama doma, Český kutil.cz, nebo Rozpal to, šéfe Zdeňka Pohlreicha. Pod její pokličku, sukni oné postupem doby truchlivé veselohry nám ale pomohu nejlépe nahlédnout tuzemská lidová přísloví:

Kdo nekrade, okrádá rodinu, Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere, Každá slepice hrabe pod sebe, nikdy od sebe (A. Hrabiš).

Pak taky:

Co je doma, to se počítá, Nehas, co tě nepálí, Z cizího krev neteče, Co oči nevidí, to srdce nebolí (a ruce neukradnou) – to by mohl v Prodance zpívat Václav Klaus s cizím perem ve své kapse. A k tomu třeba Můj dům – můj hrad, tedy Miloš Zeman a jeho terárium z plexiskla.

Všichni výše uvedení nápadníci lukrativní nevěsty, co má chalupu od táty, čerpali, čerpají z lidu, jak jej v 19. století pro svět, svět?, objevil Hanka a pro potřeby strany a vlády jej po válce kanonizoval pan profesor Nejedlý.

Kdo seje vítr, sklízí bouři, Jak zaseješ, tak sklidíš, Jak si kdo ustele, tak si lehne, Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, Kdo chce kam, pomozme mu tam –  mohly by znít rady prognostiků z Prognostického ústavu signatářům Charty 77 nebo o století dříve Boženě Němcové a Janu Němcovi.

Nebo taky: Kdo nemá svý muzikanty, na hubu si píská a Komu není rady, tomu není pomoci.

S protivníkem se totiž nezápolí – musí se na něj vyzrát.

Chytrost nejsou žádné čáry, Kdo nic nedělá, nic nezkazí, Kdo se moc ptá, moc se dozví, Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše, Nemusí pršet, stačí, když kape, Koně za ovsem běží, osli ho dostávají nebo Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

To je strategie, s kterou Hankou objevený lid přežil bouřlivé 20. století a dožil se v relativním psychickém zdraví století následujícího, tedy jeho počátku – co bude dál, se neví.

Ale nejde jen o to, co je doma – k lidu patří i světový rozhled, nebo-li geopolitické rozvažování:

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, Dějiny píší vítězové, Malé ryby – taky ryby nebo Každý chvilku, tahá pilku.

Pak jsou ovšem přísloví přímo k panu prezidentovi:

Nehodí se to do řepy ani do zelí, Nakřápnutý hrnec nejdéle vydrží, Smaž hada, jak chceš, nebude z něho úhoř, Psu ocas nenarovnáš, Žába močál vždy najde a Na každou svini se voda vaří.

Jak vidno, lid si ohledně hlavy státu na pukrlata nepotrpí. Lidu se totiž ještě nikdo nikdy nezavděčil, tedy nikdo živý, o čemž je přísloví: Koho včera oběsili, k tomu se dnes modlí. To platí i obráceně. Lid je jako oheň – dobrý sluha a zlý pán. To je někdy sympatický, jindy ne. Někdy to je čistá metafyzika:

Nezasel, prý aby mu kroupy nepobily, Jaký šel, takového potkal, Kdo spí, jako by jedl, Někomu husu, někomu prase, Mrtvý prd ví, Má oko jak z  kašparovy krávy, Volům kroky a jelenům skoky.

Zajíček hadr. Lid je sám o sobě, zahrneš jej prebendami, a on si stejně nakonec udělá své. Je zcela iracionální, protismyslné snažit se pomocí lidu vybrat či stanovit nějaké nadčasově platné hodnoty. Vždycky z toho vyjde nějaký další Zeman – oko jak z  kašparovy krávy.

Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou.

Člověk se rodí jako nebeské pachole v jesličkách obdařen všemi královskými atributy, než sestoupí mezi obyčejné smrtelníky, začne mít rozum, nároky, začne vést řeči, hrát komedii svět, která je součástí každé volby.

Zrušme konečně ostudnou instituci prezidenta, která tuhle zemi marginalizuje, dělá z nás už více než sto let kašpary a už ani to ne.

Vraťme Bohu kus velkorysosti, s kterou nás Pán obdařil svobodou, abychom se mohli rozhodovat sami za sebe a ze sebe a tedy nést za svá rozhodnutí odpovědnost, což je základ člověčenství.

Přijměme Boží odpovědnost! Obnovme původní prastarou královskou tradici Zemí Koruny české.

Dědičný král – zrozený ze vztahu mezi dvěma lidmi, dítě, které se k svému povolání připravuje od kolébky, může nejlépe ztělesňovat důstojnost k obrazu Božímu svobodné a otevřené společnosti, její trvání a přechod z minulosti přes přítomnost do budoucnosti, vzhůru ke hvězdám a zpět, tady a teď, odraz záře nebes v našich duších, ve vztazích k druhému, k tomuto světu, k sobě samému. Za svitu hvězd a zvuku andělských pozounů se zrodí král, který lidem přinese pokoj a mír. Aleluja. Následujme krále. Bůh je s námi po všechny věky. Taky není špatný plzeňský, a co se týká pálenky, v poslední době dávám přednost hruškovici.

Prosloveno na Hradčanech, před Hradem, zády k němu, dva dny po Zjevení Páně 8. ledna roku 2022 od narození Ježíše Krista, nejmenšího z nejmenších, krále králů, našeho Pána. Amen

 

 

 

 

Zemanova prezidentská garda držela čestnou stráž Za monarchii a pak si vyslechla výše uvedený projev