V duchu poslání Charty 77 a v souladu s její snahou podporovat vznikání užších pracovních společenství zaměřených k jejím dílčím úkolům, rozhodli jsme se po několika měsících předběžné práce ustavit Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Cílem tohoto výboru je sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční svévole. Budeme s těmito případy seznamovat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat postiženým osobám. Chceme přitom spolupracovat s každým, u nás i v zahraničí, kdo projeví o spolupráci zájem. Zároveň žádáme občany, aby nás (nejraději osobně) na takové případy upozorňovali. Věříme, že působení našeho výboru přispěje k tomu, aby lidé nebyli nespravedlivě pronásledováni a vězněni.

Stojí v ustavujícím prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jehož 30. výročí vzniku si právě v těchto dnech připomínáme. VONS byl založen v dubnu 1978 sedmnácti signatáři Charty 77 jako reakce na tehdejší čsl. zdegenerovanou justici. Úvodní prohlášení podepsali: Rudolf Battěk, Otta Bednářová, Jarmila Bělíková, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Přemysl Janýr, Elžbieta Ledererová, Václav Malý, Ivan Medek, Dana Němcová, Ludvík Pacovský, Jiří Ruml, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Jan Tesař, Petr Uhl. Dodatečně se k nim připojili ještě Jiří Němec a Ladislav Lis.

První Sdělení vypracovali signatáři VONS v r. 1978 o případu dělníka Martina Šimsy, jenž byl stíhán pro trestný čin „neplnění odvodní povinnosti“. I další sdělení byla zcela konkrétní (kdo a za co je stíhán, kdo ho soudí atd. atp.). O každém případu byla vypracováno důkladné sdělení, přičemž všichni členové VONS měli právo veta. Žádná ze státních institucí před listopadem 1989 nikdy VONSu neodpověděla (sdělení předávala StB). Petruška Šustrová, pozdější tisková mluvčí VONSu, ovšem zdůrazňuje, jak důležité bylo pro rodiny pronásledovaných, že se jich někdo zastal. „V tom nelidském aparátu to byl konečně přístup člověk – člověk. Pro nás to ovšem byla práce náročná,“ říká dnes P. Šustrová, „je těžké utěšovat člověka, když mu téměř nemáš co nabídnout – ale sama ta solidarita byla pro lidi strašně důležitá. Když o jednotlivých kauzách vysílal Hlas Ameriky, přišli k nám anonymní lidé z okolí a nabídli svou pomoc. Bylo to sice vzácné, ale stávalo se to.“ První zásah proti VONS Poprvé proti Výboru StB zasáhla 29. 5. 1979: „Po páté hodině ranní zahájila StB rozsáhlou a dlouhodobě připravovanou akci proti VONS. Předvedla k výslechu 16 občanů, kteří v loňském roce zveřejnili svá jména a adresy, aby tím ozřejmili, že budou sledovat, jak československé bezpečnostní a soudní orgány postupují proti nespravedlivě stíhaným osobám. (…) Vstup do bytů (při domovních prohlídkách) si příslušníci veřejné a tajné policie v nejednom případě vynutili i násilím. (…) Nikde nebyl brán ohled na přítomné děti, které musely být svědky ponižujících procedur. (…) Všem zadrženým bylo oznámeno, že je zahájeno trestní stíhání ve věci přípravy k trestnému činu podvracení republičky podle 7/1 j 98/1 trz, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou vyhotovovány a rozšiřovány písemnosti směřující k podrývání důvěry obyvatel ČSSR ve státní orgány a k vyvolání nepřátelské nálady proti socialistickému, společenskému a státnímu zřízení!“ (Sdělení VONS č. 115 z 5. června 1979).

Po několika měsících byli z vazby propuštěni Jarmila Bělíková, Jiří Němec. Ladislav Lis a Václav Malý. Dalších šest členů ale bylo odsouzeno za podvracení republiky: Petr Uhl na 5 let nepodmíněně, Václav Havel na 4 a půl roku, Václav Benda na čtyři roky, Jiří Dintsbier a Otka Bednářová na 3 roky. Dana Němcová bylo odsouzena na 2 roky podmíněně s pětiletým odkladem. Někteří zahraniční návštěvníci ČSSR byli vyhoštěni, mnozí lidé byli policejně sledováni. Represe se neomezily jen na Prahu, i v jiných městech byli lidé zatýkáni a přitom fyzicky napadáni.

Jenže tvrdá represe se minula účinkem. Zatčené ihned nahradili noví členové VONS: Anrej Stankovič, Petruška Šustrová, Zbyněk Hejda, Martin Hybler, Jan Ruml, Zina a Karel Freundovi, kteří pokračovali v činnosti výboru. Adresy členů VONS se lidé dozvídali z vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Petruška Šustrová vzpomíná: „Přijížděli k nám mnozí i úplně cizí lidé s informacemi o tom, co se kde komu stalo. Právní podklady jsme získávali od příbuzných nebo od advokátů a také jsme se snažili být přímo u těch soudních jednáních. Když nás do jednací síně nepustili, odstáli jsme to na chodbě. Pro obžalované to mělo význam – bylo to pro ně znamení solidarity. Obžalovaní neměli pocit, že se za nimi zavřela voda.“ Akce Asanace Když represe a hrozby vězením nepomohly, rozjela StB akci Asanace s cílem vyštvat co nejvíce disidentů na Západ. Akce byla zaměřena především proti výboru VONS a jejich přátelům. Kdykoliv se VONS sešel, do hodiny přijela policie. Brzy se ukázalo, že mezi spolupracovníky VONS působí agenti StB. Byli dva, z nichž jeden byl odhalen už v roce 1985 a Výbor s ním přerušil veškeré kontakty. Druhý byl činný až do listopadu 1989. Za práci ve VONS byli odsouzeni také Albert Černý, Rudolf Battěk, Ladislav Lis a Jan Litomiský. Jan a Jiří Rumlovu byli mj. za práci ve VONS vězněni rok bez soudu. Také pro Petra Pospíchala a Petra Cibulku byla u soudu jejich spolupráce s VONS přitěžující okolností.

Pomoc ze zahraničí Spolupráci navázal VONS nejdříve s Amnesty International. Roku 1979 se VONS se stal sekcí Mezinárodní organizace pro lidská práva. Spojil se s Pax Christi (křesťanskou organizací, která působila v Západním Německu, v Belgii a v dalších státech) a s organizací Helsinky Watch, která se později stala americkou sekcí mezinárodní Helsinské federace pro lidská práva.

Zprávy VONSu publikoval především Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC. „Když mluvíme o zahraničních pomocnících,“ říká Petruška Šustrová, „musíme se zmínit o Pavlu Tigridovi, Jiřím Pelikánovi Jaroslavu Sukovi a Janu Kavanovi-Kato, kteří se snažili zaujmout zahraniční média osudem našeho malého národa, který ve světě celkem nikdo neznal. Demonstrací v Paříži nebo v Berlíně, které naši emigranti na podporu vězněných zorganizovali, se zúčastnilo třeba jen několik desítek lidí, ale i to bylo pro politické vězně velká morální podpora. Příspěvky, které na těchto demonstracích vybrali, znamenaly první peníze pro politické vězně.“ Resumé Aktivisté a spolupracovníci VONSu patřili k nejstatečnějším členům protikomunistické opozice. Ani v diktátorském režimu, kde měl stát zdánlivě vše pod svou kontrolou, nestáli soudci atd. o přílišnou publicitu v zahraničních médiích. Tresty lidí hájených VONSem bývaly zpravidla o polovinu nižší, než u ostatních obžalovaných. V listopadu 1989 měl VONS v Československu 31 členů. V zahraničí se podílelo na jeho činnosti 6 lidí. VONS během své desetileté činnosti vydal přes 1100 Sdělení. Jsou archivována v Libri Prohibiti – knihovně bývalého politického vězně Jiřího Gruntoráda.

Původně vyšlo v papírovém vydáni revue Babylon 5. 5. 2008