V rámci Sebraných spisů Ladislava Klímy vyšel před časem v nakladatelství Torst další svazek, z celkem šesti plánovaných již čtvrtý. Nese titul Svět atd. Kromě donedávna prakticky nedostupné filosofovy prvotiny Svět jako vědomí a nic (poprvé vydáno roku 1904), jež je Klímovým nejrozsáhlejším filosofickým spisem vůbec, obsahuje též Klímovu esejistickou tvorbu. Jak tu její část, která dosud vydána nebyla, tak tu, která za autorova života vyšla ve výborech Traktáty a diktáty (1922) a Vteřina a Věčnost (1927). Jde o texty určené širší veřejnosti, vydávané časopisecky a motivované též praktickými, výdělečnými ohledy autora. Klíma měl proto k této části své tvorby poněkud rezervovaný vztah, považoval ji za příliš kompromisní. Neprávem: jde o texty literárně i myšlenkově virtuosní, dodnes dosti aktuální. Na příklad takový esej o českém školství Nejbarbarštější žaláře neztratil – bohužel – nic ze své platnosti: Titanic české biflovací dresury (reprezentovaný dnes např. „expertem na školství“ ODS Klausem juniorem) nerušeně pluje dál. Četba vesměs přístupných Klímových esejů se širokou škálou témat od české literatury a jazyka přes umění, židovství, stáří, smrt až po demaskování psychologických předsudků je čirou čtenářskou radostí.

Svazek však obsahuje i Klímovy nesnadno přístupné, ryze filosofické texty: Všeobecné ve Světě jako vědomí a nic, Filosofické fragmenty, Absurdita a absolutnost, Egosolismus, egodeismus, Naprostost, Metafilosofika a Moje filosofická konfese. Tento poslední text je asi nejpřístupnějším výkladem Klímovy filosofie v jejích základních rysech. Svět jako vědomí a nic je oproti tomu vzhledem ke své „lapidárnosti“ textem nejméně přístupným. Studium Klímovy filosofie rozhodně není záhodno začínat jím. Zájemce o Klímovu filosofii udělá nejlépe, obeznámí-li se nejprve s tím, z čeho Klíma vychází a bez čeho lze jeho myšlení pochopit jen stěží.

V první řadě jde o výklad logiky coby základního principu všeho poznání, jak jej podává Schopenhauer ve svém spise O čtverém kořenu věty o dostatečném důvodu. Jím se Klíma inspiroval, když domýšlel do důsledků základní princip pravdivého poznání coby odůvodněnosti. Zde má pramen ono „nic“ z titulu Klímovy prvotiny. Svět jako „vědomí“ je zas rozvinutím novověkého subjektivismu, pochopení, že svět je primárně obsahem mého vědomí. To je onen Klímou často zmiňovaný „berkeleysmus“, tedy učení irského filosofa George Berkeleyho (1685–1753). Zmínit je třeba též motiv solipsismu (stanovisko, že není jiného vědomí než toho mého), s nímž se Klíma seznamuje rovněž u Schopenhauera.

Z těchto kořenů vyrůstá vlastní Klímova filosofie, jejímž jádrem je koncepce „egodeismu“, pojetí sebe sama coby Boha, tedy svrchované, suverénní bytosti (jiný význam pojmu Bůh Klíma nepřipouští). Důležité je, že Klímovo na první pohled značně obskurní učení je vedeno něčím velmi praktickým, pochopitelným, totiž snahou „zabít utrpení“. To je to, o co usiloval Buddha, stoici nebo Schopenhauer. Klíma tvrdí, že pouze dosáhne-li člověk božství neboli suverenity, přestává být trpícím otrokem či „psem“. Otrokem čeho? Své animality neboli afektů, k nimž patří úzkost, strach, frustrace, zklamání atd., všechno to, co každý zná dobře ze své zkušenosti a co se souhrnně nazývá utrpením. Život ovládaný animalitou je pro Klímu „broděním se hnojnicí“. Klímovým cílem je najít cestu z této hnojnice ven, a to prostřednictvím vůle a rozumu, které si animalitu podmaňují.

Z výše řečeného mimochodem plyne, že označovat Klímu za epigona Nietzscheho, jak to činí Urs Heftrich v knížce Nietzsche v Čechách (Hynek 1999), je mírně řečeno krajně problematické. Výše popsané stěžejní prvky Klímova myšlení nepocházejí z Nietzscheho. Klíma je s Nietzschem v rozporu i v mnoha dalších podstatných ohledech, zejména v celkovém hodnocení života. Pozemský život je pro Klímu „hnojnice“, Nietzsche naproti tomu celým svým dílem usiluje o rehabilitaci pozemského života. Klíma je v tomto ohledu Nietzscheho antipodem. Klíma má i podstatně jiný vztah k umění, jež u Nietzscheho hraje klíčovou roli (u Klímy nikoli), k utrpení, které chce Klíma odstranit, jemuž ale Nietzsche přitakává (v rámci svého „dionýství“, Klímovi cizímu), ve vztahu k učení o věčném návratu atd.

Nebude v této souvislosti od věci zmínit jednu komickou, pro českou akademickou filosofii bohužel však asi nikoli netypickou drobnost. Erazim Kohák ve svých Pražských přednáškách Klímu označuje pohrdlivě za „publicistu“. Ztotožnit bez dalšího identitu člověka s jeho „pracovním zařazením“, na něco takového musí být člověk nejen profesor, na to je třeba být americkým profesorem. Vskutku nádherná ukázka fachidiocie. V duchu podobné logiky by však bylo možno prohlásit třeba Franze Kafku za pojišťováka, který si po večerech cosi amatérsky smolil… V české filosofii naštěstí znějí i jiné hlasy, např. ten Zdeňka Neubauera: „Ladislav Klíma je jedním z největších zjevů dějin myšlení, že jeho dílo je velkou filosofií v nejsilnějším, nejvzácnějším slova smyslu, splňující nejvyšší nároky na podstatné a pravdivé myšlení. Neváhám Klímu označit za apoštola – svědka a hlasatele – vzkříšeného Boha z vlastních sil.“

Je-li řeč o recepci Ladislava Klímy v rámci české filosofie, samostatné pojednání by si zasloužil Patočkův text Ladislav Klíma. Pokus o rozbor klíčových tezí z roku 1967. Na tu není prostor, budiž však řečeno alespoň tolik, že Patočka Klímovi vyčítá především nedostatečné rozvinutí tématu subjektu, ústředního pojmu novověké filosofie (i té Klímovy). Co je subjekt? Subjekt je mé „já“, ono „ego“ Klímova egodeismu, základní půda, na níž se pro mě vše odehrává. Patočka sám téma subjektivity rozvíjí v návaznosti na Husserla a Heideggera tak, že zkoumá, jak toto já (subjekt) prožívá svět. Patočka v duchu tohoto myšlenkového směru třeba říká, že svět coby soubor všeho jsoucího, tj. tradiční metafyzický pojem světa, s nímž pracuje i Klíma, není světem, jak jej prožíváme v oné základní, každodenní, před-reflexivní rovině. Tradiční pojem světa coby souboru všeho jsoucího je v tomto smyslu něco odvozeného, nepůvodního. Patočka zkoumá „původní“ svět v díle Přirozený svět jako filosofický problém (1936). Konstatuje, že věci nejsou primárně předměty v čase a prostoru (což je tradiční metafyzický výměr věci, jsoucna), nýbrž nástroje. Židle není primárně časoprostorové, kauzálně podmíněné jsoucno, ale je to něco k sezení (což je „smyslem“ jsoucna, jakým je židle). Prostor původně není neutrální geometrický třírozměrný prostor, nýbrž je nějak strukturován: existují relace blízko daleko, nahoře dole, domov a dálava. To je něco jiného než objektivní, matematicky měřitelné vzdálenosti. Svět, jak jej původně prožívám, není univerzem věcí, ale „horizontem horizontů“. – Něco takového je ovšem Klímovu myšlenkovému úsilí zcela cizí. Na to by Klíma nejspíš řekl: kůň vědeckosti kopl vás, pánové, do hlavy. Od filosofie očekáváme klíčové, přelomové poznatky, ne poznatky toho typu, že v prostoru mého života je domov a za ním dálava. To by Klíma považoval za karikaturu filosofie.

Lze konstatovat, že Klíma legitimním, originálním způsobem promýšlí některá klíčová filosofická témata, především téma solipsismu a božství, a že jako myslitel zůstává nevytěžen.

Největší český filosof

Co se technické stránky vydávání Klímových spisů týče, lze konstatovat, že v Paříži žijící americká bohemistka (sic) a editorka precisně zpracovaných Sebraných spisů Erika Abrams odvádí heroický výkon. V rámci Sebraných spisů vycházejí Klímovy texty v co možná nejpůvodnější podobě, jejich základem jsou Mistrovy rukopisy samy, nikoli různé destilované verze problematické kvality, jichž u nás v uplynulých desetiletích vyšel bezpočet. To je důležité, neboť Klímův svérázný jazyk tvoří samostatnou rovinu celé věci. Po lexikální stránce se hemží latinismy, francouzskými výrazy i novotvary (klímovská věta vypadá i takto: „V regionech Božích vše je illuse a féerie… Metafysická jistota spočívá v excelsní strmivosti idey…“, „…temně cítí, že hardiesse, že va banque hazardování podmínkou je všeho velkého, jak in spiritualibus, tak in politicis…“ – pokud se věty tohoto typu přepíší do soudobé češtiny, což se v nějaké míře u předchozích vydání Klímy dělo, celý text zbavíme jednoho podstatného rozměru), skladebně se Klíma inspiroval hutnou latinou, jejíž vznešené „lapidárnosti“ se obdivoval (část jeho záznamů je latinsky přímo psána; jiná část je psána německy). Ke starořečtině je Klíma skeptický, taktéž k češtině – přestože je nepochybně jedním z největších mistrů české prózy. Umění metafory, plasticita jazyka, originální směs „nejvyššího s nejnižším“, surrealistická fantastika, klasická aforističnost i umění sentence, to vše je u Klímy na nejvyšší, virtuosní úrovni. Klíma je též jedním z největších humoristů české literatury.

Sebrané spisy obsahují bohatý poznámkový aparát, informace z kontextu Klímova života, alternativní verze některých textů atd. Jen shromáždit Klímovy dopisy vydané ve svazku Hominibus – z nichž některé, zejména ty rané, tzv. Cholupický den apod., jsou asi tím vůbec nejlepším, co Klíma kdy napsal – obnášelo více než patnáctileté pátrání po třech světadílech (!). Je zjevné, že zásluhy Eriky Abrams o českou kulturu jsou mimořádné. Na místě je nejhlubší vděčnost. Ocenit je třeba též nakladatelství Torst, které se celého olbřímího podniku ujalo. Před užaslým čtenářem, znajícím Klímu z předchozích, co do rozsahu dosti skromných publikací a výborů, zde vyrůstá dílo vpravdě monumentální. Výtku lze směřovat jen k české veřejnosti, jejíž nemalá část má sice plná ústa „českých národních zájmů“, avšak máme-li zde dílo takto cenné, jehož ucelené vydání by nepochybně v českém zájmu bylo, vypadá situace tak, že přestože podle původního plánu měly jednotlivé svazky souboru vycházet s půlročním až ročním odstupem, tj. celý soubor šest svazků by vyšel v rozmezí nějakých šesti let, loni vydaný čtvrtý svazek Svět atd. dělí od toho prvního (Velký román) let 21. Půjde-li to dál tímto tempem, uplyne mezi vydáním prvního a posledního svazku souboru 35 let (!).

Celá věc je o to kuriosnější, že vzhledem k tomu, že je Klíma vydáván souběžně i ve Francii, byla již velká část příslušné editorské práce vykonána. V Čechách se však nenajde kulturní instituce či soukromý mecenáš, který by umožnil důstojnější průběh celé věci. Mějme přitom na paměti, že se jedná, slovy Zdeňka Neubauera, o dílo největšího českého filosofa („… protiklad vážnosti a hry může poskytnout rámec k porozumění myslitelskému odkazu největšího českého filosofa Ladislava Klímy“ – Pocta Ladislavu Klímovi, Respekt, 5. 4. 1993). Ano, největšího českého filosofa.