Už je to čtvrt století, co mi táta, pár dní před masakrem na náměstí Nebeského klidu, povídá: „Radši zůstaň doma, synku, s Partají je lépe si nic nezačínat.“

Otec už měl leccos za sebou, nesčetné politické kampaně, kterými si prošel, by nahlodaly kuráž každému. Třeba na začátku tzv. Osvobození (tj. „od staré společnosti“) bylo v jeho rodném kraji za několik minut postříleno několik desítek „místních tyranů velkostatkářů“. Ti, které se nepodařilo zabít napoprvé, byli dobiti mačetou, normálně jim rozsekali hlavy a skopali je do řeky. S lidskými hlavami je to tak, plují jako čas, jedna za druhou, v každém přístavu se k nim přidávají další a míří spolu k západu. Ještě tu noc opustil můj otec svého otce, pracovitého, úspěšného farmáře, utekl a od té doby na účet Komunistické strany neřekl jediné křivé slovo. I v době velkého hladomoru, na jehož následky zemřelo v Číně téměř čtyřicet miliónů lidí, kdy i já, jeho syn, jsem měl na kahánku, se udržel a nehnul ani brvou. Byla to nelidská doba: lidi jedli trávu, kůru na stromech, dokonce i takovou poloslanou hlínu (přezdívanou hlína Buddhy Milosrdenství), ten, kdo náhodou natrefil na velkou žížalu, měl opravdové hody. Mnoho z těch, kdo se přiživovali hlínou Buddhy Milosrdenství, se udávilo k smrti. Moje babička též, a když vydechla naposled, byla tak vyzáblá, že ji táta unesl v podpaždí. Vynesl ji prostě na stráň, kde ji pohřbil… Přesto přese všechno Mao Ce-tung, největší spasitel čínského lidu, odmítl uznat svou chybu. Kdepak! Přišel s něčím naprosto neuvěřitelným: za hladomor podle něj mohl tehdejší Sovětský svaz, a tak na smrt vyhládlá populace začala nenávidět Sověty, protože tihle „revizionisti“, jak se jim začalo kvůli Chruščovovi říkat, v tu nejnevhodnější chvíli stáhli své poradce a přerušili mezinárodní pomoc. Když už se i nejbližší Maoův spolupracovník Liou Šao-čchi na to nemohl dívat a velmi neobezřetně se nechal slyšet, že „na tolik mrtvých hlady nemůže historie nikdy zapomenout“, stalo se mu to osudným. Během kulturní revoluce, jež začala o pár let později, byl zatčen, zavřen do tajného vězení, kde byl sám vyhladověn k smrti, snad aby potvrdil ono staré rčení: „Nemoc ústy vchází, neštěstí vychází.“

Před pětadvaceti lety – to už byl Mao Ce-tung dávno po smrti – mi bylo sotva třicet, duchovně jsem se hlásil k americké lost generation apolitických básníků, mojí biblí bylo On the Road, řečem svého opatrného otce jsem tedy mohl naslouchat jen stěží. V desítkách velkých měst po celé zemi manifestovaly milióny mladých lidí, většinou mladších než já, těžko se v takovou chvíli řídit rodičovskými radami. To platilo zvláště o dvacetiletých vysokoškolácích z hlavního města, také přezdívaných „děti štěstěny“, kteří už několik týdnů okupovali náměstí Nebeského klidu, přitahovali pozornost celého světa a byli víc než třeba „nakaženi jedem“ demokracie a svobody. Otcova slova se přesto uskutečnila, Strana přikázala střílet, tanky se přivalily a já ze samé hrůzy složil zpěv Krveprolití:

„Jen mu proraz lebku! Usmaž mu kůži na škvarek! Vymlať z něj mozek. Vymlať z něj duši. Ať se rozstříkne na mosty. Na věže. Na koleje! Ať se rozstříkne na chodník. Ať se rozstříkne na nebe a promění se ve hvězdy! Ve hvězdy na útěku! Ve hvězdy se dvěma lidskýma nohama! Nebe i země jsou postavené na hlavu. Celé lidstvo chodí v lesklých kloboucích. V jasně nablýskaných helmách. Z nitra měsíce si probíjí cestu vojenská jednotka a vraždí. Střílejte! Střílejte! Střílejte! Bravo! Lidé i hvězdy padají. Padají a utíkají. Těžko je od sebe rozlišit. Pronásledujte je nad mraky! Pronásledujte je do spár země a hluboko do masa je střílejte! Do duše prorazte ještě jednu díru! Do hvězd prorazte ještě jednu díru!…“

Otcova slova se uskutečnila, ale ne úplně: komunistické straně se od roku 1949 podařilo sprovodit ze světa téměř sto miliónů lidí a ti, kdo přežili, se považovali za šťastlivce. Možná existovalo něco jako odpor, ale vzhledem k přísnému zákazu jakýchkoliv veřejných záznamů se na vše zapomnělo. Tentokrát ovšem povstal obyčejný lid, národní potupa byla odčiněna.

Když mi na podzim roku 2012 v Německu a na Tchaj-wanu vyšla kniha Kulky a opium – život a smrt na náměstí Nebeského klidu, došlo ke zveřejnění příběhů asi tuctu „červnových výtržníků“, kteří se chtěli postavit běsnění jednotek stanného práva, jenže v porovnání s vojenskými mlátičkami připomínali spíš směšné pralidi s „vražednými zbraněmi“ v podobě holí, kamení a ohně. Když se však v nerovném souboji na náměstí postavil tankům muž jménem Wang Wej-lin, hrdinství čínského člověka tváří v tvář Velkému masakru obletělo svět. V „Kulkách a opiu“ jsem o něm napsal:

„Ten večer bylo v ulicích nejméně několik miliónů,výtržníků‘, kteří se s holýma rukama ocitli proti plně ozbrojenému vojsku. Nejprve přijížděly tanky a obrněné vozy a razily cestu. Když se jim do cesty postavily zátarasy, rovnou je převálcovaly. Pak přišla střelba, odevšud se ozývaly výkřiky a řev, s kulkami se objevily kaluže krve, lidé se káceli jako podťaté stvoly při žni.

Na Západě znají všichni Wang Wejlina, mladíka, který zcela sám uprostřed silnice zastavil kolonu tanků. Soptily jako obrovští prdící brouci, chtěly ho objet, ale nešlo to, ten člověk jim zablokoval cestu. Ty jsi z oceli, já z masa a krve, tak jen pojď, převálcuj mě, ty svině! Tenhle záběr se zapsal do dějin, protože ho náhodou zachytil zahraniční novinář. Prý když prezident Bush viděl, co se v Pekingu děje, neubránil se slzám. Ale tu noc bylo v čínských ulicích nespočet Wang Wej-linů, které žádný objektiv nezvěčnil.“

Wang Wej-lin, hrdina od tanků, nebyl studentský předák, nepatřil mezi elitu intelektuálů, do té doby na sebe ničím neupozornil. Ten prchavý obraz, který po sobě zanechal, se stal nezničitelným historickým symbolem, i když ho okamžitě strhli zase pryč. Po 4. červnu odešlo do exilu přes sto tisíc Číňanů, v Hongkongu vzniklo „Hnutí žluva“, občanské sdružení na obranu politických vězňů, na jehož seznamech se Wang Wej-lin ani po dlouhých letech šetření nikdy neobjevil. V čínských vězeních o něm také nikdo neslyšel a to jsem při přípravě „Kulek a opia“ zaznamenal mnoho svědectví „červnových výtržníků“ s nejtěžšími tresty. Můj otec nás opustil na podzim roku 2002. Až do posledního okamžiku neříkal nic, jenom z očí nespouštěl svého syna, politického vězně. Policie mě před ním nejedenkrát šacovala, mnohokrát odvedla, takže nebyl klidný, ani když umíral. Možná že i jeho smrt je novým potvrzením, že „s Komunistickou partají je lépe si nezačínat“. To ostatně dosvědčuje zmizení muže od tanků: prostě se vypařil ze světa.

Dvacet pět let uteklo jako voda, všichni jsme o něco starší, jen Wang Wej-lin na fotce je pořád stejně mladý. V dálce svítí jeho bílá košile, září jak nedotčená lilie. Tank před ní, začal ustupovat – to je poezie přesahující čas i historii. Ona srdceryvná poezie má i jiný aspekt: téměř tři tisíce ukradených, zapomenutých životů. V „Kulkách a opiu“ se také vracím k „Seznamu obětí“, výsledku dlouholetých pátrání profesorky Ting C’-lin a Výboru tchien-an-menských matek, najdeme mezi nimi devítiletého Lü Pchenga, kterého v noci probudila střelba a když vyběhl před dveře, skolila ho zbloudilá kulka, nebo Sia Č’lej, dvaadvacetiletou studentku z jižní Číny, která při ústupu z náměstí spolu s ostatními došla k Tung-tanu, kde se spustila zuřivá střelba, ona padla na zem a křičela: „Rychle! Rychle! Běžme do úkrytu, myslím, že jsem to dostala.“ Mezi prsty na prsou jí prosakovala krev. Spolužačky jí rozeply blůzku a zjistily, že má průstřel pod levým prsem, krvácení se nezastavovalo. Vládl chaos, v šeru bylo vidět, jak se odevšud blíží zásahové jednotky. Nezbylo jim než omdlévající spolužačku popadnout a jít dál a dál. Ona se po pár minutách probrala z bezvědomí a na prahu smrti naposledy se smutnými kamarády zažertovala: „Přátelé, bojím se, že mám po sezóně. Moje jméno přece znamená ,Letní květ‘, a ty tak rychle opadají.“

Už je to čtvrt století, střelba utichla, krev zaschla, celý svět si však nadále připomíná čtvrtý červen, jako by s hlavou zdviženou vyhlížel hvězdy na nebi, navzdory únavě, zapomenutí, všem pochybnostem se tato událost postupně stala jedním z památných okamžiků lidstva – rok 1989 je rokem předělovým, světový komunismus se začal rozpadat právě v čínském krveprolití, v archivech na Západě o něm existují celé hory důkazů – koho by napadlo, že v květnu se při příležitosti jeho připomínky bude v Pekingu opět hromadně zavírat. Poté, co se doma u pana Chao Ťia, profesora na pekingské Filmové akademii, konal seminář za přítomnosti asi tuctu významných intelektuálů, byli všichni zúčastnění zadrženi. Pět z nich se kvůli „vážné kriminální činnosti“ stále nachází ve vazbě: lidsko-právní advokát Pchu Č’-čchiang, sociolog Sü Jou-jü, bývalý politický vězeň Chu Š’-ken, Liou Ti, bloggerka spojená s Chartou 08, a sám pan Chao Ťia, pozůstalý po oběti masakru.

Tento případ způsobil poprask v zahraničních i domácích médiích. Pokud soukromá připomínka čtvrtého června je přirovnávána k reakcionářskému spiknutí a jako taková představuje přečin „šíření nepokojů“, pak to znamená návrat k „ideologickým zločinům“ z časů Mao Ce-tunga. Když jsem byl před pár dny v Polsku, tak jsem v interview zmínil jednu historku z oněch dob, jako dokreslení šílené absurdity toho všeho: „Manželský pár si právě užívá sexu, manžel, zřejmě aby prodloužil jejich potěšení, přiráží a u toho provolává „Dlouhá léta Předsedovi Maovi!“, nejméně dvěstěkrát takhle vykřikl a skutečně se mu podařilo oddálit ejakulaci. Jenže nepočítal s tím, že stěny mají uši, revolučně uvědomělí sousedé to okamžitě nahlásili. Než bys řekl švec, byla tam policie, netušícímu páru rozrazila dveře, na místě je zatkla, pořádně jim naložila a ještě je za „nepřímé ponoukání kontrarevoluční propagandou“ stačila odsoudit ke čtyřem letům převýchovných prací.“

Polská tlumočnice a novinář se bezděčně rozesmáli, hned ovšem zvážněli, zřejmě z úcty k obětem masakru i těch nově uvězněných lidí.

„Pane Liao,“ zeptal se novinář, „tahle historka je k neuvěření, nemyslíte?“

„Spíš se nedá věřit tomu,“ já na to, „že někdo nazve domácí tryznu „šířením nepokojů“.

„Takže podle vás Čína spíše pokročila nebo je na ústupu?“

„Ani jedno, ani druhé, spíše se vylekala jedné rány a ulétla.“

„Rozumím,“ odpověděl ten novinář a poznamenal, „to ovšem neplatí ani o ,muži od tanků‘, ani o vaší knize Kulky a opium.“

Berlín, 28. května 2014. Z čínského originálu přeložil Denis Molčanov

Řeka Tarim

Věnováno Ilhamu Tohtimu odsouzenému na doživotí

Řeko Tarim, řeko řeko ve vyhnanství, řeko ve vězení řeko, která v poušti nakonec umíráš žízní jen na obloze vítr pohupuje rákosím jen tam je voda věčná Řeko Tarim, řeko ty proklínaná, ty zabíjená řeko, jejíž slzy jsou plné písku znáš přece svoji matku znáš ji? Řeko Tarim, řeko která se modlíš a doufáš řeko, vysychající touhou po svobodě řeko, osamělá ve své naději!

Poznámky: Řeka Tarim pramení v pohoří Tchien-šan, protéká pouštěmi, včetně Gobi, a nakonec každý rok končí v prázdném korytu, aniž si našla cestu dál. Řeka Tarim také protéká územím, které je největším čínským vězením a prostorem pracovních táborů, označovaným jako „čínská Sibiř“, kam jsou čínští občané nepohodlní současnému režimu posíláni do vyhnanství. Ilham Tohti je významný ujgurský profesor ekonomie, který působil na Minzu University of China v Pekingu. V současné době si odpykává doživotní trest za svobodné vyjadřování myšlenek na podporu obrany práv severočínské menšiny Ujgurů. 15. ledna 2014 byl čínskou státní bezpečností odvezen ze svého domova v Pekingu a 23. září 2014 byl v inscenovaném procesu shledán vinným ze „separatismu“.

Liao I-wu Čínský básník, hudebník a redaktor internetových stránek – a jak sám říká, také „nezávislý výzkumník nejnižších vrstev čínské společnosti“, Liao I-wu se narodil v roce 1958 ve městě Jen-tching v provincii S´-čchuan. Za své literární a publicistické aktivity byl počátkem 90. let více jak čtyři roky vězněn a poté dlouhodobě persekvován. Od roku 2011 žije v exilu v Berlíně. Poezii začal Liao psát na počátku 80. let. Živil se v té době jako řidič nákladních aut a jeho raná tvorba je zřetelně ovlivněná dojmy z cest mezi rodnou provincií S´-čchuan a tibetskou náhorní plošinou. Příznačné je pro ni řetězení přírodních obrazů a úžas nad tvořivou silou vesmíru. Převládá optimistický tón, který ladil s obecně rozšířenou atmosférou radostného očekávání na začátku post-maoistických reforem. Liao I-wuho poezie měla úspěch a dočkala se řady publikací ve významných literárních časopisech včetně celonárodního Žen-min wen-süe (Lidová literatura). Na čínskou literární scénu 80. let však měly velký vliv politické výkyvy, a přestože se o svobodě projevu a umělecké tvorby hojně diskutovalo, realitu nadále poznamenávala tu tvrdší, tu mírnější cenzura a ideologická kontrola. Zásadu podřízenosti umění požadavkům ideologie připomínaly pravidelné výpady proti „buržoazní liberalizaci“ a „duchovnímu znečištění“. Liao I-wuho výraz se přesto, anebo možná právě proto, vyvíjel od „romantizujícího realismu“ ke stále chmurnějšímu, osobitějšímu a „podvratnějšímu“ stylu. Chválu přírody vystřídaly úvahy o úpadku čínské kultury a o strastech lidské existence. Od současného publika se Liao začal odvracet k duším mrtvých a jeho obrazy konkrétní reality ustoupily cestám do hloubek básnické imaginace. Charakteristický je v tomto směru cyklus lyrických básní v próze, který vznikl po tragické smrti Liaovy mladší sestry v roce 1988.

Spolu s obsahem se měnil i Liaoův styl. Stal se syrovějším a přerývanějším a jeho výrazový rejstřík se rozšířil od poetických obratů v duchu klasické poezie až k vulgárním dialektismům. Důležitým zdrojem inspirace v Liaově básnickém hledání byly čínské překlady moderní anglo -americké poezie, zejména T. S. Eliota, Allena Ginsberga a Sylvie Plathové, které tenkrát ovlivnily většinu básníků nové generace. Patrná je také zjevná návaznost na čínskou literární tradici, především starověkých šamanských zpěvů a legend, tak jak se dochovaly v díle básníka Čchü Jüana. Vyvrcholením “temné“ linie v Liaově tvorbě je báseň Tchu-ša (Krveprolití). Má formu litanie za ztracený národ, v níž se obrazy zkázy mísí s pláčem, úpěním a vulgárními nadávkami. První dva zpěvy vyznívají jako kritika současného stavu čínské kultury a zároveň vypovídají o rozpolcenosti, kterou moderní Čína probouzí ve svých obyvatelích. Liao hromadí identity fiktivního „ty“ a vyvolává schizofrenní pocity hluboké sounáležitosti a zároveň odtrženosti od vlastního národa, pocitu provinění za stav země a křivdy z nespravedlivého historického údělu. Třetí a čtvrtý zpěv básně Krveprolití vznikl 5. června 1989 bezprostředně po zprávě o masakru na náměstí Tchien-anmen. Souvislý text tu přechází ve výkřiky a kritika kulturního úpadku se mísí se strachem o holé přežití. Kromě textu Krveprolití vytvořil Liao I-wu s přáteli také audionahrávku dramatického autorského čtení a později i komponované video. Za jejich šíření byl zatčen a odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Pobyt v čínském vězení se stal otřesnou zkušeností, básník byl mučen fyzicky i psychicky, dvakrát se pokusil o sebevraždu. Ve vězení vznikla také jeho poslední sbírka básní Ku-la-ke č´ čchingke (Milostné písně z Gulagu), v Honkongu poté vyšly autorovy vzpomínky na vězení, ve kterých popisuje hrůzné způsoby týrání i zážitky několika svých spoluvězňů. Po propuštění se podílel na vydávání časopisu Intelektuál, v němž vyšly také překlady esejů Václava Havla. V roce

1999 se mu podařilo s pomocí přátel vydat dvě knihy v oficiálním nakladatelství: dokumenty o čínské nezávislé poezii a historii básnického undergroundu 70. let. Roku 2008 podepsal Liao I-wu Chartu 08. V témže roce jeho rozhovory začaly vycházet v západních jazycích a na Tchaj-wanu. Dostával pozvání ke studijním pobytům v Evropě i v USA. Úřady však tato pozvání ignorovaly. Až po osobním zásahu kancléřky Angely Merkelové se mu podařilo z Číny vycestovat. V roce 2010 obešel zákaz úřadů a přes Vietnam, jen se svojí oblíbenou bambusovou flétnou, činely a několika rukopisy, vycestoval ze země a od té doby žije v Berlíně. Liao I-wu je držitelem prestižních literárních cen, naposledy Mírové ceny německých knihkupců (2012). Jeho knihy jsou přeloženy do většiny evropských jazyků. V roce 2013 osobně uvedl na pražském Světu knihy v překladu české sinoložky Zuzany Li svoji proslulou knihu Hovory se spodinou; v roce 2014 pak v Mladé frontě vyšla ještě kniha Kulky a opium shrnující události na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 v překladu Bohuslava Smila. V roce 2017 se stal opět hlavním literárním hostem Světa knihy a s českým básníkem Ivo Huclem zde uvedli společný literární pořad Broken words. Liao I-wu hluboce soucítí s lidmi na dně společnosti, naopak velmi nedůvěřivě se vyjadřuje k intelektuálům, kteří podle něho nikdy na dno společnosti nedohlédnou, a tak klamou sebe sama i své publikum. Nicméně v něm jako v tradičním čínském vzdělanci přetrvává vědomí spoluodpovědnosti a z něho vyplývající touha otevřít cestu k nápravě světa. Jenže – jak ve svém laudatiu poznamenala u příležitosti udělení autorovi Ceny sourozenců Schollových držitelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová – s Liao I-wuem je to vždy trochu složitější a vždy trochu jinak.

Lucie Kellnerová Kalvachová a Ivo Hucl

Původně vyšlo v papírovém vydáni revue Babylon 3. 7. 2018