Nacionalismus a šovinismus v bývalé východní Evropě po pádu Železné opony 

Těžko říct, kdo vůbec jako první na světě tvrdil, že nacionalismus je poslední zbraní či posledním argumentem komunismu, případě jeho posledním zoufalým pokusem o přežití v rámci (na šťastném konci stejně šťastných) dějin. Bylo to jistě na začátku (prý divokých, ale určitě docela optimistických) 90. let minulého století. Pád Železné opony a (mysleli jsme si) také komunismu ve střední a východní Evropě byl jevem a skutečností docela ještě čerstvou, z níž jsme všichni byli nadšení a považovali ji za definitivní a nezvratnou.

Zvláštní je mimo jiné i to, že náš tehdejší způsob myšlení a uvažování, ač silně a upřímně protikomunistický, byl komunismem a některými jeho zásadami a tezemi značně ovlivněn:

* uvažovali jsme v termínech „nezvratnosti kola dějin“ a považovali jsme minulost, s tím vším, co k ní patřilo (anebo nám alespoň připadalo, že k ní patří), za definitivně „pohřbenou“ a „naši“ současnost za nezvratnou. A právě tím jsme se projevovali jednak jako produkty, jednak jako oběti komunistické ideologie – nestydaté manipulace s lidským svědomím, opírající se o z marxismu vycházející způsob myšlení o dějinách jako o jednosměrném (samozřejmě „pozitivním“) vývoji vpřed a o jejich nezvratnosti: rozdíl byl jen v tom, že komunisté mluvili o dějinami „definitivně pohřbeném kapitalismu“, zatímco my jsme byli přesvědčeni, že „definitivně“ mrtvý byl naopak Marx, Engels a Lenin, tedy sám komunismus; zkrátka pokaždé se počítalo s „nezvratným“ vítězstvím, doprovázeným něčí „definitivní“ smrtí, přičemž si jen mrtvola a hrobař vyměnili úlohy;

* další marxistickou ideologií ovlivněný rozměr našeho levičáckého antikomunismu 90. let bylo egalitářství; jako lidé protikomunistického přesvědčení a smýšlení jsme si mezi sebou připadali rovní stejně, jako si připadali soudruzi, kteří na základě marxistické (maoistické, blanquistické, leninské atd.) ideologie chtěli změnit svět – co decentní člověk, to antikomunista, my jsme (byli) progresisté, „oni“ patří (patřili) k zpátečnickému táboru. Slova a pojetí jsou opět prakticky stejná, akorát tábory a ideologie se změnily, popřípadě (podobně jako v předchozí situaci) si prohodily úlohy;

* zároveň stejně jako komunisté jsme i my antikomunisté v 90. letech měli silný sklon k exklusivismu: stejně jako oni ale „opačným směrem“ jsme (třeba jinými slovy, ale mysleli jsme to podobně) říkali: „ten, kdo není s námi, je proti nám“. Uvažovali jsme tímto způsobem a podle toho jsme se také chovali – zkrátka jiní bojovníci, jiná revoluce, další třídní nepřítel, a podobná mentalita;

* koneckonců (alespoň v chudém Rumunsku, ale nejenom tam) dokonce i kritika na adresu samého komunismu byla levičáckého původu; za Rumunské (v zásadě však rozhodně protikomunistické) revoluce se mluvilo o „Ceaušeskových zbohatlících“, o „zradě základních socialistických zásad“, o „porušení lidské rovnosti“ a o „bohatých, kteří kradli od chudých“ atd.; podobně se odehrávaly věci třeba v Bulharsku a v Srbsku (ne však v Maďarsku, v Polsku, ve Slovinsku a v bývalém Československu);

* navíc si některé země po pádu komunismu svobodně zvolily do teprve (znovu)zřízených demokratických parlamentů levičácké strany, které často nebyly nic jiného než kosmeticky upravené bývalé komunistické strany, jejichž majetek (a spolu s ním i mentalitu a ideologii) samozřejmě zdědily; třeba v Bulharsku a v Srbsku se po prvních svobodných volbách po pádu komunismu dostali k moci právě bývalí komunisté přejmenováni na socialisty, v rumunských volbách zvítězila Fronta národní záchrany (FNZ – v podstatě bývalá komunistická strana, která se akorát zřekla Ceausescovy rodiny a jejích blízkých) atd.; pravdaže, tento scénář se neopakoval v Česku, v Polsku nebo v Maďarsku, kde se k moci dostala nově vzniklá pravice; nicméně bývalé komunistické strany (popřípadě pod pozměněným názvem – viz Maďarská socialistická strana, Polská socialistická strana atd. s tím, že – jako taková kuriozita – se v Česku zachovala dokonce i strana KSČ, která se ani označení komunistická nezřekla) se všude staly „normálními“ parlamentními stranami, které pak i následující (druhé) svobodné volby dokonce vyhrály, a pak – navzdory obecnému očekávání, západním obavám a levičácké protireformní rétorice – v reformách zdánlivě paradoxně pokračovaly a v některých případech své země úspěšně dovedly do EU nebo do NATO (tady je Rumunsko znovu velkou – avšak zdánlivou – výjimkou, protože, ačkoli formálně bývalá Rumunská komunistická strana byla oficiálně zakázána, prakticky si velká většina bývalých straníků našla útočiště ve FNZ, která zas navzdory jakékoli logice vyhrála i druhé svobodné volby v Rumunsku a stejně skoro žádné reformy neprosadila, kvůli čemuž mimochodem dodnes zůstala nejpopulárnější rumunskou politickou stranou);

* ve střední a východní Evropě však řada bývalých komunistů vstoupila do pravicových stran a ne jednou se dostali do vysokých funkcí (viz Franjo Tudjman v Chorvatsku, Milan Kučan v Slovinsku, Andrei Marga v Rumunsku atd.); většinou tito činitelé se snažili udržovat a respektovat oficiální pravicovou politiku dotyčných stran, jejich metody zůstaly však arbitrární, diktátorské a zbytečně tvrdé (viz Tudjmanův autoritativní režim v Chorvatsku nebo Margova katastrofální „kulturní“ politika, která úplně zničila do té doby chvályhodnou činnost rumunských kulturních institutů);

* dokonce i nové generace politiků, kteří se „učily“ u starých komunistů, se po takové „stáži“ chovají úplně stejně jako jejich „mistři“ (viz v Rumunsku mladý „sociální demokrat“ Victor Pontu, který v roce 2012, kdy se stal ministerským předsedou, chtěl rozpustit Nejvyšší soud, a veřejně vyjádřil přání, že by byl rád, kdyby do Rumunska investovalo víc ruských podnikatelů, stejně jako na druhou stranu prohlašoval, že už „bychom měli pryč z pod sukně paní Merkelové“ atd.).

Xenofobie žije dál

Hlavním záměrem výše uvedených argumentů je ukázat, že po svém formálním pádu v bývalých socialistických zemí komunismus žije dál – ba se v parlamentním režimu výborně adaptoval a rozmnožil se jako nebezpečný vir, který nakazil i mladé generace – některé, v žádném případě marginální extremistické skupiny mladých si jej zvolily jako ideologii v nejtvrdší a nejagresivnější stalinistické nebo maoistické podobě. A co je možná nejhorší – nezmizel úplně ani z mentality, z intelektuálních reflexů a návyků těch, kteří proti němu skutečně a upřímně bojovali.

Naše růžově optimistické očekávání v 90. letech byly tedy – bohužel – naivní iluse. Z hypotetických hrobů dějin (ovšem pokud se tam vůbec dostalo) může vstát každou chvíli a spolu s ním i nacionalismus, xenofobie, šovinismus et citera, které se k nám úplně ze stejných důvodů periodicky (nemusí to být pravidelně) vracejí, vlastně byly a jsou více méně stále s námi – ne jen, že jsou propojené s komunismem, ale jsou i jeho – jak to zmiňuje (mně neznámý) autor citátu, kterým začal tento materiál – poslední nadějí.

Komunismus má určitě co do činění s nacionalismem, ale hlavně a původně s xenofobií, tj. s nenávistí určité skupiny lidí na adresu jiných skupin na „objektivním“ základě sociálního původu, společenské třídy. Jenom chudák chudý má pochopení pro jiného chudáka chudého. To přece nezáleží na národnosti. On je boháč, ty jsi chudák. Co víc, on vlastní to, co vydělali tvoje pracovité a zručné dělnické ruce. To není spravedlivé, a ty máš právo na to toho člověka nenávidět. Vlastně je to tvoje povinnost. Že by sociální xenofobie? Možná, ale „historicky odůvodněná“, objektivně daná, a ty musíš do boje. Proletáři všech zemí, spojte se! Proletarzy, na bój! Proletari din toate tarile, uniti-va! Všichni jsme bratři a sestry v chudobě a utrpení. Všichni, na celém světě. Na národnosti však nezáleží. Anebo že by… ?

Nemám v úmyslu se pouštět do socio -psychologického studia zaměřeného na potenciální vliv marxismu a „sociální xenofobie“ na případný vznik nacionalistických projevů. Ač by to mohlo být skutečně zajímavé, rozpoznat stimuly, důvody, momenty maximálního potenciálu a pravděpodobnosti, určit a rozpoznat situace, kdy, proč a jakým(i) způsob(y) může vzniknout nacionalistický projev, když v předpokladech máme „jenom“ (samozřejmě historicky a objektivně zdůvodněnou) „sociální“ xenofobii. Mohli bychom vytvořit dokonce i matematický model. V dobré sovětské tradici.

V tom se ovšem nevyznám. Pro článek postačí si všimnout, že (samozřejmě objektivní, historicky oprávněný apod.) třídní boj i.e. sociální xenofobie se v Sovětském svazu v 30. letech minulého století s pomocí oficiální ideologie a obrovské masové manipulace přeměnil v nenávist na adresu jiných národů než těch sovětských (samozřejmě, nedůvěryhodných a podezřelých etnik bylo vždycky dost i doma, ale nechme stranou podrobnosti). Šlo hlavně o západní národy a na prvním místě o USA, které ztělesňovaly nepřítele (nejen) třídního, ale také politického, národ, který si „dovolil“ vybrat úplně odlišnou, nekomunistickou cestu, a navíc – což byla největší drzost – ještě úspěšnou. Tedy dost důvodů k tomu, aby si „zdravou“ sovětskou nenávist určitě zasloužily. Rusko a USA byly během první světově války spojenci a ještě dlouho předtím měly výborné vzájemné vztahy, jejichž nejlepším důkazem byl prodej Aljašského poloostrovu USA v roce 1867. Říjnová revoluce to všechno změnila. Mimo jiné přeměnou sociální xenofobie v nenávist k jinému národu (národům). Říká se tomu nacionalismus.

Kremelský internacionalismus

Co oficiální ideologií intenzivně propagovaný internacionalismus? Jak do té složité rovnice zapadá? To samozřejmě také platí, ovšem pro spřátelené (čti Rudou armádou podrobené a důvěryhodnými poslušnými komunistickými stranami vedené) země, což má ale také háček. Po nástupu komunistických stran k moci v roce 1948 se většina středo- a východoevropských států (kromě Jugoslávie samozřejmě) staly „sesterskými zeměmi“, tedy subjekty oficiálního internacionalismu. Ovšem byly mezi nimi dvě nejproblematičtější, které během druhé světové války táhly proti SSSR po boku Německa -Rumunsko a Maďarsko, národy (velmi důležitý aspekt) neslovanského původu s tradičně protiruskými postoji. Bylo to tedy docela zásadní pro Sovětský svaz, aby udržoval mezi Rumuny a Maďary stav stálého napětí, což vzhledem k historickým konfliktům mezi oběma zeměmi nebylo těžké. Jejich případné spojenectví by se – vzhledem k strategické pozici obou států a společnému sousedství s už rebelující Jugoslávií – mohlo stát silným jádrem případné protisovětské vzpoury. A tak bylo v nejvyšším zájmu SSSR, aby popichoval rumunský nacionalismus proti tomu maďarskému a opačně. Není tedy bez zájmu konstatovat, že „nejlidštější společenské zřízení“ využívalo agresivní nacionalismus dokonce i v rámci „internacionalistické“ tedy formálně spřátelené skupiny „sesterských“ zemí. Stalin – a po něm všichni ostatní sovětští lídří – totiž dobře věděl, že k tomu, aby byl socialistický lágr silný, samozřejmě pod sovětským vedením a velením, bylo podstatné, aby Rumunsko a Maďarsko zůstaly slabé. Divide et impera. Nacionalismus pod krytím internacionalismu. (Mimochodem platilo to i později, když se Ceausescu rozhodl definitivně rebelovat proti SSSR, reakce „metropole“ byla tvrdá a předvídatelná: Moskva začala otevřeně a intenzivně podporovat „poslušnější“ Maďarsko pod vedením Jánose Kadára, včetně územních nároků na rumunské Sedmihradsko (během protikomunistické maďarské revoluce v roce 1956, když poslušné a loajální SSSR bylo pro změnu Rumunsko, vypadala situace samozřejmě opačně.)

Možná že stojí za zmíňku aspoň ještě jeden příklad: při invazi do Československa v roce 1968, Brežněv stimuloval zase slovenský nacionalismus proti Čechům a to tím, že slíbil Slovákům federalizaci Československa a Slovenskou republiku v rámci nové federace a získal si jejich neutralitu. To je už víc než nacionalismus pod maskou internacionalismu. Tentokrát se (buď i nepřímou) pomocí slovenského nacionalismu a poprvé po druhé světové války v Evropě útočilo nejen na nezávislost, ale také na územní celistvost evropské země. Invaze z roku 1968 byla také začátkem rozpadu Československa. A nacionalismus v komunistickém podání a využití měl v tom prsty pěkně hluboko.

Příkladů je tedy dost. Nicméně skoro každé využití nacionalistických citů toho či onoho národa komunistickou mocí (a už ani není důležité, které země se to týká) sázelo na už existující historické konflikty a napětí mezi zeměmi v regiónu, kterých bylo vždy dost: * mezi Rumuny a Maďary kvůli

Sedmihradsku * mezi Slováky a Maďary * mezi Srby / Jugoslávci a Maďary kvůli Vojvodině a do roku 1991 také kvůli Chorvatsku * mezi Čechy a Rakušany * mezi Čechy a Němci z historických  důvodů * mezi Čechy/Čechoslováky a Poláky kvůli pohraničnímu území v českém Slezsku * vnitřní napětí mezi jugoslávskými  národy * vnitřní napětí mezi oběma národy Československa * vnitřní napětí mezi Čechy a německou menšinou v Sudetech v meziválečném období * vnitřní napětí mezi Rumuny a maďarskou menšinou * vnitřní napětí mezi Slováky a maďarskou menšinou atd.

Jak jsem už uvedl, komunistické vlády (a hlavně SSSR) uměly, jak s tím pracovat, jak s lidmi a národy manipulovat na základě citlivých aspektů týkajících se nacionalismu, starých konfliktů a dokonce i upřímného vlastenectví, jak přesvědčit komunistické Československo a Polsko, že dobrý Němec je jenom mrtvý Němec, Bulharsko, že si jeho historické nároky na část území rebelující Jugoslávie anebo Rumunska zaslouží podporu, kterou také dostane, ale také Československo, že, co se týká územního sporu s Polskem, má velkého bratra na své straně atd.

Staronové nacionalismy

Po pádu komunismu, kdy (alespoň na určitou dobu) SSSR a po něm Rusko opustilo mezinárodní scénu coby důležitý politický aktér a vojenská velmoc, tyto staré historické konflikty a napětí oživly s občas dramatickými výsledky (jugoslávské války a rozpad země) anebo alespoň radikálními (rozdělení Československa) či nepříjemnými (interetnické pouliční boje mezi Rumuny a členy maďarské menšiny v březnu 1990, konflikty, které vyvolaly sportovní zápasy mezi Slovenskem a Maďarskem atd.).

Vznikly také nové problémy, s nimiž se dosud moc nepočítalo:

* zdánlivě náhlý vznik nároků romských menšin, které dráždily prakticky všude „vlastenecké“ a nacionalistické city dotyčného většinového obyvatelstva (na Slovensku došlo až k pouličním konfliktům mezi Romy a slovenskou policií a dokonce i armádou)

* docela brzký vznik radikálních nacionalistických stran a politických osobností (Jobbik, Strana Velkého Rumunska, Vladimír Mdůstojnostieliu, Vadim Tudor, Ion Iliescu atd.)

* radikalizace kdysi vyrovnaných a respektovaných politiků (Viktor Orbán)

* revitalizace putinovského Ruska a jeho brutální nové zásahy na mezinárodní scéně: okupace Abcházie a Osetie, Krymu, východní Ukrajiny a východní části Moldavské republiky, stimulování nacionalismu u vybraných národů a zemí proti jiným v klasickém sovětském stylu (viz spřátelení si Maďarska, Srbka a do jisté míry i České republiky, a s tím naopak protipolská a protirumunská rétorika), vydírání Bulharska (i.e. „upozornění“ proti jeho případné účasti na společném cvičení s tureckým, ukrajinským a rumunským námořnictvem v Černém moři) atd.

* vznik nacionalistických reakcí proti EU prakticky ve všech zemích visegrádské skupiny, ale do jisté míry i v Rumunsku (najednou „ven z EU“ zní jako „vlastenecké“ heslo a výzva k „nezávislosti“ a „národní důstojnosti“ a to dokonce i navzdory štědré evropské finanční podpoře)

* nástup populistických osobností k moci a jejich stimulování (často protievropského) nacionalismu (Viktor Orbán, Miloš Zeman, Victor Ponta atd.)

* příliv utečenců oživil nacionalistické tendence prakticky po celé Evropě a v mnoha případech se rétorika proti migrantům spojila s rétorikou proti EU.

Podle našeho názoru oživení nacionalismu v tomto regiónu je těsně propojen se schopností komunistických hnutí a jejich mentality vydržet a přizpůsobovat se novým skutečnos tem po formálním pádu socialistických režimů ve Střední a Východní Evropě.

Těžko předvídat budoucnost, ale lze očekávat, že i tradiční, „sekulární“ a „seriózní“ politické strany budou muset víc počítat s těmito nacionalistickými projevy a rétorikou, jinak by se voliči obrátili víc a víc na vyloženě populistické strany a politiky, kteří by se tím mohli dostat k moci a těšit se většinám v národních parlamentech, s nepředvídatelnými výsledky pro dotyčné země i celý region před rokem 1989 ovládaný sovětským impériem.

Mircea Dan Duta (1967, Bukurešť), spisovatel, básník, překladatel z češtiny (slovenštiny) do rumunštiny a obráceně (do rumunštiny překládá též z AJ a FJ). Vlastní literární tvorbu píše v češtině – je jediný rumunský básník českého výrazu. Filmový a literární vědec a kritik, absolvent FF UK a doktor FAMU (2004).