Několik týdnů před volbami vylézají na světlo boží nové „pravdy“, které, ať se ukážou pravdivými či nikoli, už ovlivnily veřejné mínění budoucích voličů. F. Fillon, který měl účast ve druhém kole téměř jistou, po zveřejnění podezření o fiktivním zaměstnávání své manželky jako parlamentní asistentky s nadstandardně vysokým platem, ztratil důvěru podstatné části svého elektorátu. Někteří sice mluví o cíleném a organizovaném mediálním atentátu. Je navíc pravděpodobné, že neudělal nic nelegálního, a že různých výhod parlamentních zaměstnanců využívají i ostatní.

Bohužel ale François Fillon se po celou svou kampaň prezentoval jako pan Čistý, který část francouzského národa obžaloval jako ty, kteří žijí ze státu a sociálních výhod. Když teď vyšlo najevo, že i on využil příležitosti a přivlastnil si část parlamentní obálky pro svou rodinu, zdiskreditoval se u mnoha svých zastánců. Nemluvě o jeho obhajobě, která byla mírně řečeno velmi blbá, a pouze omílala, že zákon neporušil! Plán Bé zatím pravice nechystá. Mediální lynč pokračuje. Postup republikánů do druhého kola se tak momentálně jeví značně problematickým, a to i přesto, že o nutnosti jimi plánovaných reforem pochybuje málokdo.

Socialisté se po katastrofální pětiletce do druhého kola pravděpodobně nedostanou (navíc v čele s aparátčíkem a socialistickým utopistou Hamonem by to byl opravdový průšvih!). Předpokládejme také (raději), že ani francouzská společnost ještě nedozrála k tomu, aby si do svého čela zvolila Le Penovou. Do popředí zájmu se tak zcela přirozeně a jistě dostává bývalý ministr hospodářství Hollandovy vlády, Emmanuel Macron, nepředvídatelný to zjev francouzské politické scény.

Je dobrým zvykem, že každý kandidát vydá během své kampaně alespoň jednu knihu. Macronovi vyšla na podzim minulého roku a nese název Révolution. Těžko bychom tam hledali jasně definovaný, klasicky artikulovaný program prezidentského kandidáta. Kniha je osobní vizí o nutnosti zásadní změny politického života „refondation de la vie politique“ (znovuzaložení politického života). Vychází z předpokladu, že žijeme v novém, globalizovaném světě, kde tradiční schémata (nejenom politického) myšlení už neodpovídají skutečnosti a je potřeba je nahradit.

Macron je ekonomický liberál, sociální progresista, nalevo i napravo a prozatím bez jasného programu. Ten má být zveřejněn každým dnem. Usmiřuje chudé a bohaté, věřící a nevěřící a občasné kontradikce mu, zdá se, nevadí. Těžko říci, jestli bral někdo jeho tehdejší středoškolské poblouznění profesorkou literatury vážně. Macron si však stál za svým a o několik let později si svou o 24 let starší, mezitím již rozvedenou, vyvolenou vzal. Stejně tak, když před dvěma lety podal demisi jako ministr hospodářství a založil si proti všem svou vlastní stranu En Marche (Kupředu), málokdo mu dával naděje na přežití. Macron však suverénně oznámil svoji kandidaturu na prezidenta a na vlastní pěst se pustil do politického boje. V poměrně krátké době se mu podařilo oslovit nemalou část francouzských voličů a podle posledních průzkumů má šance se do druhého kola dostat. Romantická postava soudobých politických dějin? Možná. Macron je buď skvělý herec a volební oportunista, nebo se u něj o žádnou komunikační taktiku nejedná, ale jde o fascinující víru v pokrok a nové politické pořádky, která je vlastní mnohým z nastupující generace 30-40-cátníků. Zkusme předpokládat, že druhá varianta je správná.

Macron po soukromém gymnasiu v Amiens (maturoval ovšem na prestižním státním gymnasiu Henri IV. v Paříži) začal studovat filosofii. Jak sám zdůraznil ve své knize, nějaký čas asistoval významnému francouzskému filosofu Paulu Ricœurovi, v jehož praktické filosofii hraje jednající člověk stěžejní roli. Nepřímo nás tak možná uvedl na stopu. Macron se rozhodl po nějakém čase opustit teorii a začít „jednat“ a „měnit svět“, být tím ricœurovským être-là (být tady) a s důvěrou hledět k lepším zítřkům. Vystudoval prestižní školu francouzské administrativy (ENA), vstoupil do státních služeb. Později státní službu opustil a několik let působil v soukromém sektoru vysokých financí, v investiční bance Rothschild. Odtud pak byl povolán Hollandovou vládou zpět a po krátkém působení jako asistent Elysejského paláce se stal ministrem hospodářství.

Brilantní studia, prestižní školy, svět vysokých financí i státní služby, Macron je člověk jednající, s pevným přesvědčením o svém poslání, novodobý mesiáš! Nabízí naději všem znechuceným občanům, kteří mají už dost politikaření a ideologických manipulací. Nechce se dívat do minulosti, ale jen kupředu! Jeho volební kanceláře se podobají startupům. Vše je nové, moderní, oproštěné od starých pořádků i nepořádků. En marche!!! Kam, kudy a jak, však zatím není zřejmé nikomu. A vlastně to ani není podstatné. Macronova víra není žádnou cestou do hlubin lidské duše, je stimulovaná zvnějšku neřízenou globalizací, rychle se rozvíjejícími novými technologiemi, ideálem kolektivního osvobození a civilizačními výzvami. Je to zvláštní idea univerzální svobody, která postrádá intelektuální odpovědnost, nebojuje proti stávajícímu společenskému řádu, ale stojí nad ním. Macron dialekticky tápe a svoji rétoriku a jednání jaksi nepromýšlí do důsledku (např. jeho nedávné označení francouzské kolonizace jako zločinu proti lidskosti postrádalo historického smyslu, či relativizace pojmu francouzské kultury – „…existuje pouze kultura ve Francii, která je různorodá…“!). Pro většinovou společnost tak zůstává nečitelný a pro její intelektuální část postrádá myšlenkovou koherenci.

Těžko říci, jestli jeho sliby, nadšení, energie, charisma a patřičné sebevědomí budou nakonec stačit k tomu, aby si ho lid zvolil do svého čela. V každém případě se tu chystají zlomové volby, které rozhodnou nejen o politickém systému budoucí Francie a Evropy, ale mnohé napoví i o způsobu myšlení příštích generací.