Za Helenou Wilsonovou

Zemřela fotografka Helena Wilsonová. Bylo jí osmdesát dva let, což je neuvěřitelný, protože do poslední chvíle to byla opravdu fešná, noblesní dáma – nejen svým zjevem, ale hlavně tím, jak se chovala, jak vystupovala, jaká byla. Znal jsem ji až po listopadu, protože když odjela s Paulem Wilsonem, kterého komunisté z Československa vyhostili, byl jsem ještě kluk, měl jsem prak a ve „vyšší“ společnosti jsem se nepohyboval. Jsou dva druhy lidí (no jejich víc): jedni neustále dělají z komára velblouda, vše je problém, absolutní blbosti považují za věci nejvyšší důležitosti, které musí řešit – oni, bez nich to nejde, nic nejde, na pokraji hysterie, dopředu na vše přednasraní, a pak jsou lidé, kteří jsou dopředu v pohodě – přistupují k věcem, k lidem, k situacím v klidu, míru a pokoji, aniž by ovšem byli lhostejní, neřku-li cyničtí. Taková byla Helena Wilsonová, jak jsem ji poznal. Zemřela uprostřed své rodiny, bez slz, váhání, s klidným úsměvem na tváři… Níže je rozhovor, který s Helenou vyšel v Babylonu č. 2/XXV v roce 2016. Čest její památce. –ppl-

Zvíře, který se nerozmnožuje v zajetí

Kádrový dotazník Heleny Wilsonové

Jaký jsi měla kádrový dotazník?

Kádrový dotazník jsem měla v době, kdy se na to dbalo, dost špatnej. Moji prarodiče patřili k tý špatný buržoasní třídě – měli v podhůří Jizerských hor a Krkonoš lesní velkostatek Navarov se zámečkem. Ale měli jsme v podstatě to štěstí, že jsme z toho kraje zmizeli – od padesátého roku jsem vyrůstala v Praze, kde jsme se tak trošku ztratili. Dokonce jsem se dostala na průmyslovou školu grafickou, ale to jsem musela trošku zalhat.

Uvedla jsi, že jsi proletářského původu?

Otec byl komisionář cukrovarnického průmyslu a já uvedla, že byl zaměstnanec – na prarodiče se naštěstí neptali.

Na grafickou jsi šla kvůli focení?

Ano, na obor fotografie. Chtěla jsem tam, protože matka měla taky grafickou školu, před  válkou – dokonce studovala ještě za Funkeho. Už moje babička na přelomu předminulýho a minulýho století dělala fotky – na zámečku jsme měli temnou komoru, takže já už jsem vlastně třetí generace fotografek. Od počátku mě to bavilo, a tak jsem vděčná, že jsem ten kádrovej dotazník zvládla a že jsem tu fotku vystudovala. Později jsem na té škole deset let učila.

Babička měla nějaké ambice, nebo si fotila jen pro potěšení?

Pro potěšení, ona fotila a děda maloval – přírodní scenérie, portréty, i když byl inženýr chemie a potom se vlastně věnoval lesnictví.

Vyrůstala jsi za války na Navarově?

Ano, jsem ročník 1937. Máma se sice provdala do Brna, ale pořád odtamtud prchala. V Brně jsem zažila bombardování, prásklo to zrovna do protějšího činžovního domu. Tak jsme zase prchli zpět do Navarova, kde jsem chodila do školy, jednotřídky, do Lhotky, což bylo dva, tři kilometry. Jsem nejstarší ze tří sester, a ta prostřední už chodila se mnou. Tenkrát ještě žádný autobusy nejezdily a v zimě jsme musely do školy na lyžích. Od tý doby mám i dobrou fyzičku a do lesa chodím jako do chrámu, stále, až mi přátelé říkají, že jsem pohanka, i když tak úplně pohan nejsem – akorát ty klenby mám raději stromový, než kamenný… Pojizeří, romantická krajina kolem Vysokého nad Jizerou mě formovala do mých dvanácti let. To je tak asi v kostce.

Jak jste přišli k Navarovu?

Z maminčiny strany pochází rodina Vaníčků  z Dolní Branné v Podkrkonoší,  jejich potomek šel studovat práva, stal se ředitelem a právníkem schwarzenberského panství ve Vimperku, můj pradědeček Jan Vaníček, advokát v Praze pak v roce 1895 koupil svému synovi Vilémovi, mému dědovi, lesní statek  se zámečkem Navarov v Podkrkonoší, na kterém jsme pak hospodařili. No a můj syn si vybral opět advokacii, vystudoval v Montrealu v Kanadě.

Navarov byl původně  středověký strážní hrad v podhůří nad řekou Kamenicí. V 16. století, kdy to český navarovský panství bylo opravdu rozsáhlý, táhlo se až do hor k pramenům Jizery, drželi jej Smiřičtí. Po Bílý hoře to spadlo Valdštejnovi, který to pak střelil Lamottům. Hrad ovšem za třicetiletý vojny dobyli Švédové, a když ho pak císařští získali zpět, nechal Ferdinand hrad zbořit. Lamottové pak z toho kamene vystavěli po roce 1665 zámeček Navarov. Když pak byla roku 1848 zrušena robota, jejich potomci Ehrenburgové s tím měli nějaký problémy, zadlužili se, museli panství pustit a dostala to Liberecká záložna. Od ní to pak můj pradědeček koupil. Tehdy měl statek něco přes čtyři sta hektarů. Za pozemkový reformy po první světové válce se to trochu smrsklo na 363 ha, což dědeček komentoval tak, že už tehdy tady řádili komunisti. Naši se snažili dobře hospodařit, hodně pozemků zalesnili a my žili ze dřeva, což nebylo žádné terno. Nejdřív přišla mniška na smrkový porosty, pak byla v třicátých letech krize a dřevo se neprodávalo, následovala válka a nakonec mnišku vystřídali komunisti, znárodnili nám to a my museli pryč.

Takže jste se postupně utužovali.

Jo, byla to vpodstatě dobrá příprava na socialismus.

Festival Svobody, Praha, 17. listopad 2016, foto Helena Wilsonová

Ti předci z Dolné Branné byli Češi?

Jo, Waniczek se psal. Kolem Navarova byli většinou Češi, takže jsme za války zůstali v protektorátu – říše začínala několik kilometrů severně od nás. Jinak co se týče takzvanýho urozenýho stavu, tak to byla spíš moje babička, která pocházela z velkostatku Tažovice  u Strakonic, ze zámku, ke kterému patřilo hodně polností a taky les. Ale já jsem se o tyhle ty věci, abych pravdu řekla, nikdy moc nezajímala. Moji přátelé mě po restitucích, které jsem dělala pro maminku, ze srandy říkali „hraběnko“ – dokonce i místní policajti. To jsem se musela vždycky smát. A teď, když se to prodalo, tak jim zdůrazňuju, že hraběnka už dohrabala.

Česko-německou jazykovou hranici tvořil černostudniční hřeben. Když ho přejdeš na jižní stranu, narazíš na pomníky z první světový, na kterých jsou samá česká jména.

Ano, říšská hranice byla za Držkovem. Kolem nás směrem na Vysoké nad Jizerou byly velký český jazykový oblasti, s kterými jsme komunikovali – dědeček tam měl spoustu přátel. Znal se i s tím prvorepublikovým předsedou vlády, který odtamtud pocházel.

S Kramářem.

Jo, s Kramářem. Naši byli opravdu vlastenci a zakládali si na tom. Po roce 1918 přestoupili do odštěpenecký československý církve.

Vznik republiky přivítali, i když jim ořezala pozemky?

To, že bezzemci někde ve Vlastiboři, kde byli opravdu chudí lidi, dostali nějaké naše louky, tak na to se naši dívali příznivě. To nebyl les, že jo.

Na les byl děda pes.

To byl.

Neznal se děda se staročeským spisovatelem Antalem Staškem, otcem Olbrachta, který z toho kraje pocházel?

Se Zemanovými, jak bylo Staškovo vlastní jméno, se děda stýkal velmi intensivně. Nedávno jejich potomek pan Kotzman koupil mlýn v blízké Zlaté Olešnici a předali mě kopie dopisů dědečka se Staškovým nejmladším bratrem Janem Zemanem, písmákem ze Stanového, který sepsal tamní dějiny a děda s ním napsal knihu Tisíc let na stráži o Slovanech na hradě Navarov. Věnovali se také archeologii. Kopali spolu nejen na Navarově, ale i na kopci Kozákov slovanský mohyly. Děda pochopitelně psal i kroniky, což jsou takovéhle bichle, sepsané úhledným písmem, první dvě se týkají dějin panství Navarov do r. 1895, které jsou v museu v Jablonci, třetí hospodaření za Vaníčků. On byl hrozně činorodej. To byla ta předtelevizní doba, taková ta opravdu žitá pospolitost. To byli lidé, kteří se cítili odpovědní, nejen za sebe a svou rodinu, ale i za druhé lidi z okolí, co pro nás pracovali, za tu krajinu i za zem, ve které žijí. Babička pomáhala lidem z vesnice, když byli nemocní a podobně. Pořád jsme něco zachraňovali, i za války. Trať dole u Kamenice partyzáni několikrát vyhodili do povětří a ukrývali se v našem lese. Naše kuchařka jim nosila jídlo a jednou tam poslali i mě. Strejda Radim Vaníček, který byl na Navarově po celou válku, za to pak dostal medaili. Komunisti ale všechen ten nekomunistický partyzánský odboj zamlčovali, všechno si to přebásnili. Naši se v tom kraji zapsali dobře, protože když jsem to pak restituovala, žili tam ještě lidé, kteří si je pamatovali, a byli všichni vůči mě velmi vstřícní. Potkala jsem třeba starého pána, a povídám, ježíšmarjá, já si vás pamatuju, vy jste měl pekařství v Jesenném! A on, jo, ale já jsem syn. Vypadal úplně stejně jako jeho otec.

Festival Svobody, Praha, 17. listopad 2016, foto Helena Wilsonová

Jak to s Navarovem po válce dopadlo?

Ve čtyřicátém osmém „znárodnili“ lesní pozemky, v padesátém jsme museli do tří dnů zámek opustit. Později tam svezli dva řády jeptišek, doktorek a sester z ostravské nemocnice, které vozili na práci do tanvaldských textilek. Seba Tanvald pak zámek adaptovala na rekreační a školící středisko, které  tam fungovalo do konce osmdesátých let. V padesátých letech jsme byli uchráněni persekuce, moje matka získala práci jako fotografka v Praze, což milovala a mohla tak živit nejen svoje rodiče, kteří nedostali deset let žádnou penzi, ale i nás tři dcery. Já jsem v té době jí už pomáhala a učila se fotografickému řemeslu.

Co máma fotila?

Dělala fotografii pro památkovou správu. S tím velkým „dřevákem“, fotoaparátem na stativu fotila hrady, zámky, historická města… Moc jí to bavilo a byla šťastná. Vzala si ještě další „kšeft“ a sice focení náhrobků na starém Židovském hřbitově na Starém Městě. Židovské museum nechalo zdokumentovat veškeré staré náhrobní kameny a z fotografií pak mohli dobře text číst. Pracovalo na tom v padesátých letech několik fotografů. To byla zajímavá práce, mamince jsem s tím po nedělích pomáhala.

Jaká panovala na grafické atmosféra?

To byla střední průmyslová v Hellichově ulici, kde ještě přečkali někteří staří učitelé, kteří byli opravdu fantastičtí odborníci – to pro nás byla ohromná vzpruha. Byli velice oblíbení. Byl tam taky Rus, na ruštinu, takový docela bodrý chlapík. Kluci udělali takovou recesi, ostříhali se do hola a ředitel si je vzal na kobereček, že je vyhodí atd. V tom nejhorším tam nakouknul ten Rus a povídá – no krása, malčiky v Sojuzu takhle v létě chodí všichni. Ředitel sklapnul a bylo po potrestání. Kromě takových těch ultra, kteří odpovídali za to příšerný kádrování, byla polovina učitelského sboru povolná a druhá polovina byla normální.

Na vysokou jsi nezkoušela jít?

Já musela dělat – matka nás nemohla dál živit. Já jí sice pomáhala v kšeftech s fotografováním, ale prostě to dál už nešlo utáhnout. A myslím, že by mě tam ani nevzali, musela jsem se spokojit se středoškolským vzděláním. Maturovala jsem v roce 1957a poté jsem fotografovala v Archeologickém ústavu Akademie věd. Tehdy se kopala hlavně slovanská a keltská naleziště, což byla moc zajímavá práce. O Kelty jsem se pak zajímala celý život a dokonce jsem si jednoho i vzala.

Pak jsem fotila v Ústředí lidové umělecké výroby, jestli si pamatuješ ten obchod Krásná Jizba na Národní v tom pěkným funkcionalistickým baráku, který je dneska prázdnej. Dělala jsem dokumentaci lidových výrobků, etnografický průzkum, jezdila jsem fotit lidové umělecké výrobce. Taky zajímavý. No a pak jsem deset let učila opět na tý Grafický škole, a to praktickou fotografii, odkud jsem pak sama odešla v 75. roce, protože to už se nedalo vydržet – vedla jsem takový dvojí život a šla na volnou nohu.

Festival Svobody, Praha, 17. listopad 2016, foto Helena Wilsonová

Jak ses dostala k nezávislý pražský kulturní scéně?

Již v šedesátých letech jsem měla mezi umělci kamarády a fotila jim jejich práce, většinou byli nekonvenční, nezávislí a někteří po invazi emigrovali. Mezi Křižovníky jsem se pak dostala díky Paulovi Wilsonovi a Honzovi Steklíkovi, i když Karlovi Neprašovi jsem fotila již dříve. Paula jsem náhodou potkala v 67. roce v červenci v Londýně na nějaký párty, když jsem vyjela poprvé do Anglie. Už měl domluvený, že bude učit v Brně na jazykovce. Měl tam pak celou třídu sekretářek, ve dne je učil anglicky a večer ho ony učily češtinu po hospodách. To je taková story, že se seznámil se Steklíkem tak, že se probudili vedle sebe v nějaký brněnský hospodě, když už všichni odešli a oni tam oba zůstali spát na stole nezávisle na sobě. To jsou takový ty legendy, ale na týhle něco zřejmě bude. Vždycky v pátek večer jezdil do Prahy, my ho na Wilsoňáku vyzvedli a víkend prožil víceméně po pražských hospodách. Už se intenzivně učil česky a po roce začal učit angličtinu v Praze na Universitě 17. listopadu.

Hlavní nádraží se Wilsonovo jmenuje po Paulovi?

Cha cha, jasně, ale nebudeme o tom mluvit. Jen ještě jednu poznámku. Na tý londýnský párty, kde jsme se seznámili s Paulem, bylo namačkáno – na anglických párty se většinou stojí – a my se spolu uchýlili do koupelny, kde jsme si sedli do prázdný vany, s lahví. Jirous z toho v Pravdivém příběhu PlasticPeople udělal story, že jsem ve vaně ležela nahá, a takhle jsem jako Paula utrhla. Podle jiné legendy Steklík s Paulem někde na refíži v Praze potkali Magora a Steklík ho představil: tohle je kunsthistorik, ale jinak slušnej člověk. Pravda je, že Paul mě seznámil s lidmi, s kterými bych asi jinak do styku nikdy nepřišla. Paul byl pro mě velký přínos, svým vnímáním, jinou kulturou, humorem. Byl prostě Kelt a na ty mám jednoduše slabost.

Připomněl ti archeologii.

Ale velmi živou. Parta umělců kolem Křižovníků se tenkrát scházela na pivo v hospodě U Městské Knihovny, zvané U Svitáků, a tuhle partu jsem poměrně intenzivně fotila. Plastiky moc ne, to byl spíš Ságl, ale kromě křižovníků jsem fotila různá setkání, večírky, neoficiální ateliérové výstavy, akce, svatbu Stankovičů, rodiny Lopatků, Jirousů, Němců… Tady z toho období je pár fotek. Tohle je svatba Kukala, 70. nebo 71. rok. Tohle je u Zbyška Siona v Poličce, 72. rok. Brabenec, Don Sparling. Tady za tím hadrem je Jirka Němec, Věra v jiném stavu. Tady je Magor, takovej šerif – asi měl v tu dobu těžký rok.

Kde je tohle?

To je zahradní domek někde v Divoký Šárce, Nepraš a nějakej Mysliveček, který tam vyboural všechny vnitřní zdi, ale uklidil kout, kde byl kulečník, ten oprášil, a když jsme tam přišli se Steklíkem, tak Nepraš tam s ním hrál kulečník, zatímco všechno ostatní bylo v ruinách. To je hodně raná fotka. Hodně jsem fotila akce Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, kam nás s Paulem přivedli Steklík s Neprašem. Chodili jsme s nimi ke Svitákům, kde v 72. roce Steklík inicioval focení kalendáře Křižovnický školy: každý já nevím první úterý v měsíci jsme se sešli u Křižovníků, a já tam pořídila fotky sešlosti.

Hostinec U Svitáků bylo takový naše centrum v sedmdesátých letech. Když ses tam zastavil jenom tak, cestou někam, tak tam vždycky někdo byl, což mělo tenkrát ohromný význam. Dozvěděl ses nejen novinky, ale hlavně přátelé si dělali ze všeho tu křižovnickou legraci, což bylo v té době ohromně osvobozující. Nikdo tam nemluvil o svým umění, takže si někdy ani nevěděl, co kdo dělá nebo že něco dělá. Břéťa Rychlík nedávno v tom pořadu Underground pro televizi vyzdvihl jen tu hospodskou pospolitost, to popíjení – to, co ti lidi skutečně dělali, tam bohužel není.

Tahle fotka je z akce Inventarizace Řípu, kterou vymysleli Nepraš se Steklíkem. Vyjeli jsme někam k Roudnici, v hospodě pod Řípem se posilnili před výstupem, a když jsme vyrazili ven, Říp se pořád jakoby vzdaloval – čím jsme k němu přicházeli blíž, tím víc nám unikal. Tak jsme cestou sbírali různý kameny a měřili stromy – dělali jsme tu inventarizaci. Někde jsme našli zrezivělý pluh, asi Přemysla Oráče a takhle. Tak jsem to nafotila a jelo se domů.

Jindy se pořádal soukromý Divadelní festival na zámečku Elbančice u Jirky Stacha a Žluťáka. Tady ta scéna jsou Broučci od Karafiáta. Tenhle starej Brouček s těmi tykadly, to je Nikolaj Stankovič, tohle je Olaf Hanel, Jirka Němec, tady Věra s broučky. Tuhle fotku mám moc ráda. Celý festival končil zákrokem policie a rozprášením.

Byly tyhle akce v české tradici?

Možná, i když to podle mne bylo hodně ovlivněný tou dobou, totalitní, která tomu dala zcela svébytný ráz – byla to reakce na duši a rozum ubíjející okolí. Už jen jak tam seděli po hospodách ti informátoři s velkýma ušima a byli nastražení, i když ze začátku se na nás moc nezaměřovali. To potom až to Magor zpolitizoval a sblížil Křížovnickou školu s hudebním undergroundem. My jsme si ale tenkrát jako androši nepřipadali.

Dal tomu ideologický kabát.

Ano, což někdo neunesl. Někteří se stáhli. Tohle je básník Petr Lampl, to bylo takový médium neuvěřitelný. Stýkal se už kdysi se Šmidrama.

Do jiných světů?

Bavil nás svými básněmi, které hlasitě v hospodě recitoval. Měl šílenej humor. Například story o pokladu: třicet let poté, co jeho babička zahynula v koncentráku, jen tak zabořil ruce do jejího křesla a našel tam poklad, který tam ukryla. Už jen ta jeho zkušenost, že chodil do nějaký hasičský školy v Leningradě…

Tohle je Rychnov, rok 77, konec června. Ten dům pak komunisti vyhodili do povětří. Tadyhle vidíš Paula, Věru Jirousovou… Tohle je dcera Zajíčka. Tohle už jsou fotky po mém návratu – v 88. roce jsem tady byla po svém odjezdu poprvé. Tuhle fotku mám docela ráda. To zrovna Magora pustili z vězení a měl na sobě tenhle Vokno svetr. Tohle je u Lopatky, kresba na dveřích bytu, veliký oko… asi fízlovský.

Festival Svobody, Praha, 17. listopad 2016, foto Helena Wilsonová

Co jiného jsi fotila?

Ráda jsem dělala portréty lidí v přirozeném prostředí, které o nich něco vypovídalo. Třeba Jiřího Koláře, který na mě udělal ohromný dojem, byl takový hodně jako učitel a já ho se zájmem poslouchala, když jsme fotili ty jeho objekty. On mě potom zval, abych fotila ve Slávii setkání jeho okruhu. Poznala jsem ho v době, když Paul začal překládat pro Chalupeckého a Chalupecký mě pak doporučoval všem nekonvenčním umělcům, který nesměli vystavovat.

S kým ses nejvíc stýkala?

Před Chartou jsme se nejvíc sblížili se Stankovičovými. Když Paula vypověděli a já tady potom několik měsíců zůstala sama, než mi dali vystěhování, tak jsem se nejvíc stýkala právě s nimi. Taky už jsem je znala od jejich svatby v roce 1970, což byl takový první kontakt. Paul si ohromně s Nikolajem rozuměl, měli spolu dlouhý diskuse o filmech, na které měl Nikolaj specifický náhled, který Paulovi konvenoval. A Nikolaj byl taky ohromný houbař a Paul tomu taky propadl. Jezdili jsme hlavně k nim na pastoušku na Vysočině. Ale já jsem také sportovala a měla jsem přátelé i v tomhle prostředí.

Co jsi dělala?

Lyžování. Můj strejda byl vedoucí na boudě v Peci pod Sněžkou, já tam pomáhala nosit polívky a mohla jsem tam být ubytovaná. Seznámila jsem se tam s takovou lyžařskou partou, co v létě taky lezla v Prachovských skalách. Vždycky mě brali s sebou, na lano, jako poslední, a mě to strašně bavilo. Spali jsme ve spacáku venku. To bylo koncem šedesátých let. Taky jsem jezdila na singl kajaku, byla jsem v klubu na Císařském ostrově. Měli jsme skládací kajaky, ve dvou pytlích, nebo laminátky a na náklaďácích se vyjíždělo na  malý řeky. Když měly být nějaký závody a popustili přehrady, tak jsme mohli ty řeky jet před závody, nebo po nich. To bylo takový odlehčení v těch těžkých dobách, když se nemohlo jezdit ven.

S Paulem si toho asi už moc nenasportovala…

Když Paul přijel do Čech, měl psací stroj, takovej ten starej, kytaru, starý džíny a jako správnej Kanaďan brusle. Sportovní ale fakt nebyl. Já ho vzala v zimě na Chopok, myslela jsem, že to normálně sjede, ale on lyžoval, jako když bruslí. No tak to nějak sjel, říkala jsem, jedeme znova a on: Znova? To nedává smysl, vždyť už jsem to sjel! Počkám na tebe v hospodě. – Pokud jsem s ním chtěla nějak soužít, tak jsem musela sportování zabalit.

Chápal Paul křižovnický humor?

Ohromně, a taky k tomu aktivně přispíval. Když viděl poprvé český hospody, tak byl nadšený – připomínaly mu prý irský hospody ve východním Londýně, kde kdysi učil. Líbilo se mu, že tady v hospodách spolu taky sedí lidé různého sociálního postavení, na rozdíl od anglických klubů. Přivedl ho sem ale Orwell, o kterém psal diplomku a chtěl i zažít ten totalitní režim na vlastní kůži.

Kde jste zažili srpen 68?

Paul zrovna před tím jel do Jugoslávie – s Teddem Jonesem. Tři kluci tam byli, samí Kanaďani, a teď se to semlelo. Já byla v Praze a fotila jsem, ne jako Koudelka před rozhlasem, ale všude možně. No nebyla jsem ta nejodvážnější, že bych šla vstříc tankům s aparátem. Fotila jsem třeba hodně takový ty vzkazy na výlohách, takový ty chytrý a vtipný vzkazy. Všechno bylo polepený. Z toho mám celou kolekci. Kolportovala jsem noviny a tak. Současně jsem měla obavy, že už Paula neuvidím. Tak jsem dokonce šla na Jugoslávský vyslanectví se ptát. Takový blbosti jsem dělala. Paul ale po týdnu přijel, hledal mě, ale nenašel, protože my jsme byli zalezlý v jednom bytě na Starým Městě. Z Vídně do Prahy byl ve vlaku sám – všichni jeli opačným směrem. Paul měl pověst spíše levicového studenta, všichni mu v tý době fandili, tak tu zůstal. Nechali ho učit i s dlouhými vlasy do 72. roku. Pak si ho zavolala inspektorka a řekla mu, pane Wilsone, buďto se ostříháte, anebo půjdete – oni mu prodlužovali pobyt každý rok. On na to ne, vlasy zůstanou a šel na volnou nohu – na ministerstvu kultury získal status překladatele. Od tý doby dělal hlavně překlady.

Učila jsi na grafické, nemusela jsi podepsat souhlas s okupací?

Jo, všichni učitelé a nejen učitelé museli podepsat, že souhlasí s příchodem spřátelených vojsk a mě napadlo říct, že jsem kosmopolitní. Ani jsem neměla jasnou představu, co by to vlastně mělo znamenat, ale prostě jsem to tak plácla, oni pokývali hlavami, ten místní komunista, kádrovák, hroznej, mně to vyčetl, ale ředitel mě kupodivu podržel a udržel.

Takže jsem to nepodepsala, na což jsem byla dosti pyšná a čekala jsem, co bude. Ovšem já měla oproti jiným kantorům tu výhodu, že jsem byla zároveň i fotografka a říkala si, že když mě vyhodí, tak nějakou práci najdu. Taky jsem byla kandidát Svazu výtvarných umělců, takže jsme mohli třeba dělat pohlednice pro já nevím co, a tak se nějak živit, přes Svaz. Takže jsem měla nějaká ta zadní vrátka. Pak jsem zjistila, že jsem byla ze školy jediná, kdo to nepodepsal. Ale jak říkám, kantoři na tom byli existenčně hůř.

S Paulem jste se vzali. Když ho pak komunisti kvůli styku s disentem a hraní s Plastic People etc. v 77. roce vyhostili, do Kanady tě za ním pustili normálně?

Paul musel odjet v červenci, oni tlačili, aby odjel už koncem května, pak mu to ale ještě nějak prodloužili – nějak je ukecal nebo co. Začalo to domovní prohlídkou, ráno v pět. Měli jsme doma celou kroniku Plastiků, spoustu nafocených věcí, já z toho měla dost trauma. Naštěstí nakonec prohlídku nedělali, sebrali Paula a odvezli ho k výslechu. Já to pak vše nanosila nahoru na půdu. Když mu pak dali to vyhoštění, byla jsem tak drzá, že jsem tam šla a chtěla jsem vědět důvod, proč mého muže vypověděli. Oni mi na to řekli, že se prý stýkal s někým z amerického vyslanectví. Tuhle záminku mně bez obalu řekli a dodali, že si můžu podat žádost o vystěhování. Tu mi ale vyřídili až začátkem prosince. Takže já odjížděla z Prahy na štědrý den ráno, legálně.

Tos měla pod stromeček.

Jo, hlavně se mně ale podařilo zachránit archiv, fotky a negativy.

Na hranicích jsi to měla normálně u sebe?

Já jsem si mohla sebou legálně vzít nějaké věci i fotografický archiv, ovšem ty fotky týkající se činnosti disentu či undergroundu jsem raději poslala neoficiální „poštou“. Jiřina Šiklová mě s tím pomohla a jsem ji dosud velmi vděčná.

Festival Svobody, Praha, 17. listopad 2016, foto Helena Wilsonová

S Paulem jste se sešli v Londýně?

Ne. Paul na mě čekal na nádraží v Mnichově s malou dodávkou, se kterou jsme se pak vydali přes Amsterdam na loď do Londýna. Dělal tam pro CBC a taky se seznámil s Ivanem Hartlem, založili spolu vydavatelství Boží mlýn a začali dělat na té desce Plastiků Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned. Paul se tomu náruživě věnoval, psal články, překládal – já tam dodala fotky. Doprovodnou knížku tiskli v Liberation v Paříži, kde tam bohužel nacpali různé fotky z invaze 68. Paul s tím moc spokojenej nebyl.

Kdy jste se vydali do Kanady?

Paul se nechtěl z Anglie moc hnout, já ale těhotněla, a s přibývajícím těhotenstvím jsem měla pocit, že bych někde nějaký hnízdo už měla mít – že jsem v Londýně přišla do jiného stavu, moje matka tehdy posoudila tak, že jsem asi zvíře, které se nerozmnožuje v zajetí, což se mě dost líbilo. Takže nakonec jsme přiletěli do Kanady v poslední sněhový vánici v dubnu roku 1978.

Cos tam dělala?

Normálně jsem se tam registroval jako podnikatelka v oboru fotografie a neměla jsem absolutně žádný problémy. Taky Paulovi rodiče byli hrozně nápomocný. Paul nejdřív chtěl zůstat v Montrealu, nechtěl do anglický Kanady. Nevím proč, ale zrovna tenkrát tam byl separatismus na výši a taky nějaký nepokoje, separatisti dokonce zavraždili jednoho ministra a Češi odtamtud hromadně utíkali. Takže jsme se usadili v Torontu, kde byl Škvorecký, který na Paula čekal s překlady. Já jsem se taky snažila, přivezla jsem si aparáty, zvětšovák, všechno jsem měla připravený a obcházela jsem galerie s mým portfoliem a dítětem ve vaku. A galeristi kupodivu, když jsem ukázala, co umím, tak mi dali práci, což bylo výborný – když zjistíš, že můžeš být užitečná, tak získáš v emigraci úplně jiný pocit.

John Boyle, kanadský malíř, který kdysi vystavoval s Křižovnickou školou v Blansku, mně pomohl získat kontakty, a tak se to pomalu rozjíždělo. S malým děckem jsem nemohla moc za prací cestovat a tak jsem se soustředila na galerie v Torontě. Paul překládal v té době Škvoreckého Inženýra lidských duší, tak mohl pohlídat dítě, když já dělala. Prostě jsme ten začátek zvládli, též díky pomoci Paulových rodičů.

Důležitý bod byl, když si jeden výtvarný časopis ode mě objednal fotky indiánského umění. Indiáni mě vždy nějakým způsobem fascinovali, nevím, jestli v tom byla slabost pro lidi nějak znevýhodněné nebo v tom hrálo roli romantický podvědomí o indiánech ještě z dětství z Čech.

Na Karlu Mayovi a na indiánech jsme vyrostli.

No právě. Když jsem je poznala blíž, pozvali mě na losí hostinu a já jen tak mezi řečí prohodila, jestli neznají nějakého Vinetoua a Ribanu a oni: „Jak jako, co?“„To byli indiáni z oblasti Velkých jezer, Karel May o nich napsal.“ „Ne, tyhle dva neznáme:“

Skamarádila jsem se s nima, protože jsem zjistila, že jejich konverzace je založena na humoru podobně jako v Čechách. Oni se nebrali vážně, naopak jsem zjistila, že vážná konverzace o něčem byla mezi nimi tabu. A to ti mně najednou připomnělo tu KŠ.

Mezi kanadskými indiány jsi znovu zapadla do Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu…

Jo, bylo to fakt podobný. Vráťa Brabenec, měl obdobnou zkušenost, když odjel z Toronta do Britský Kolumbie, kde pak žil – vzpomíná na indiána, s kterým se tam stýkal, že to byl vlastně jedinej člověk nebo jeden z mála lidí, s kterým byl spřízněn, který ho zajímal.

Já jsem se chtěla za indiány podívat do rezervací a fotit tam ty umělce při práci v jejich prostředí. Seznámila jsem se  Tomem Hillem, ředitelem Indian museum, takovým obrovským indiánem, který mi dal jména umělců a napsal doporučující safeguard, s kterým jsem pak vyrazila do rezervací. Zašla jsem vždycky nejdřív za náčelníkem a představila se mu, protože jinak tam nemůžeš jen tak pobíhat a fotit. A ten Tom Hill, když zjistil, že jsem z Čech, tak říkal, že to je teda náhoda – já měl, když jsem byl mladej, představu, že pojedu do Prahy a budu studovat na FAMU.

Cha cha, to je dobrý. Znal českou novou vlnu?

No asi jo, jinak by ho to nenapadlo. Měl to zřejmě podobný jako Paul, který v Londýně hodně chodil na filmy a tvrdil, že speciálně ty český Hoří má panenko, Ostře sledovaný vlaky a další ho úplně uhranuly: „Co to tam je za lidi, jak to žijí, co to je za humor?“ To ho úplně fascinovalo. Tenkrát měl na výběr – chtěl někam do Afriky nebo do nějaké totality, a když viděl ty filmy, tak se rozhodl pro Československo.

A co měl Paul s Čechy, já měla s indiány – úplně mě okouzlili. Málo mluvili, a když něco řekli, tak to byly samé srandičky, a tak nějak heslovitě, jako kdyby to byl nějaký tajný kód, pomocí kterého se mezi sebou dorozumívali.

Taky mi pomohlo, že jsem díky přízvuku nebyla evidentně anglosaského původu. Taky Paul říkal, je to tvoje věc – já tam s tebou nepojedu, a já tak mohla s nimi navázat bezprostřednější vztah.

Navíc osmdesátá léta, kdy jsem s prací začala, byla příznivá doba, kdy se upustilo od takový násilný asimilace indiánů, což už začínalo v letech sedmdesátých, takže oni se postupně stali otevřenější vůči většinové společnosti. Taky jsem kápla do doby, kdy Ojibva umělec a šaman Norval Morrisseau, začal malovat indiánský mýty, které nebyly dosud známé. Následně vznikla vlastně škola zobrazovačů mýtů a najednou byl o ně velkej zájem. Začaly aukce současného indiánského umění a oni potřebovali fotky svých věcí. Všechno mi tedy hrálo do not.

Kde to bylo?

Mluvím o Ontariu, oblasti Velkých jezer, kde byla indiánská kultura podle mě podobná té, o které ve svých knihách píše Karl May. Zeměpisně Toronto leží na úrovni Říma, ale klima tam je podstatně jiný: léta jsou horký a zimy krutý.

Ukážu ti to na mapě: tohle je ta jezerní oblast v Ontariu a tady Toronto, abys měl představu. Hustěji osídlená Kanada je vlastně ten úzký pruh podél US hranice. Na západ od Ontaria jsou prérie, kde byla jiná indiánská kultura, Buffala-bisona a týpí. A tady, v Britský Kolumbii, na březích Pacifiku jsou kmeny, které stavěly totemy a dřevěná obydlí.

Nejdelší cestu jsem podnikla s mojí přítelkyní na sever Ontaria. Postupně jsme navštívily několik indiánských rezervací podle jezer, kde už končí farmy a začíná divoký les, bush jak říkají. Cestou jsme stanovaly v provinčních přírodních rezervacích. Dojely jsme až k Red Lake, kde končí silnice a pokračovaly jsme malým bush plane do Sandy Lake Rezervace, odkud řeky tečou na druhou stranu, na sever a čeká se, až zamrznou, a pak se používají jako cesty, po kterých se zaváží zásoby z lodí v Hudson Bay. Obsáhla jsem de facto jen velmi malý kus Kanady.

Jak se indiáni chovali, nechali se fotit?

Oni rychle zjistili, že si uměním mohou přivydělávat, takže byli focení příznivě nakloněný. Tohle jsou fotky, které použili v katalozích. Tohle bylo na slavnosti PauWaw, kam se sjeli lidi z různých rezervací a prodávali tam taky umění, od magického hyperrealismu až po čistě abstraktní. Tohle je míšenec, který dělal sochy pro kanadský parlament do Ottawy. Tady, to je překladatelka z jejich původního jazyka do angličtiny a obráceně, taky malířka, novinářka. Tohle je šaman, co založil tu malířskou školu. Tuhle fotku použil autor v jeho biografii, kterou nazval Man Changing Into Thunderbird, tedy ptáka bouřliváka. No byl to divoch, šílenej vožrala. Vedl takový neuvěřitelný život. Vyšlo to loni. No hele, je toho šílený množství.

Spřátelila ses tam s někým?

S tím Tomem Hillem a pak s umělci z rezervace blízko Toronta, kteří byli takoví kultivovanější. Když jsem měla výstavy jejich portrétů, líbilo se jim, že jsem je viděla pozitivně. Nevím, jakou měli zkušenost, zda je někdo fotil ožralý v rezervacích nebo tak. Když měli někde výstavu, zpravidla u toho byly i moje fotky a používali je i ve svých katalozích. Jinak indiáni z rezervací v tom jednoduše viděli příležitost, jak dostat své věci do Toronta a prodat je. Takže já jim dělala fotky a posílala je jim. Potom jsem třeba v zimě otevřela dveře a na verandě spal indián, který přijel za mnou do Toronta. Takže to mělo takový divoký stránky. Nosili obrazy k nám domů, a i když jsme neoplývali penězi, Paul je od nich kupoval. V roce 1985 jsem s prací končila, a když jsem odjížděla, začali si umění fotit sami, a taky moc lidí do rezervací nepouštěli. Dělala jsem s nimi tři, čtyři roky, dost intenzivně a byla jsem hrozně ráda, že jsem tuhle příležitost dostala.

Jaké další téma jsi měla kromě indiánů?

V roce 95 jsem například jela fotit na Kubu, dostala jsem kontakt na lidi žijící ve Staré Havaně, černošskou komunitu, která žila v nuzných podmínkách – v té době je Rusko přestalo podporovat a byla tam neuvěřitelná bída. Nazvala jsem ten cyklus fotografií Tváře Havany, vystavila jsem jej v klášteře u Panny Marie Sněžné.

Jaký je rozdíl mezi Kanaďany a Američany?

Kanaďani nemají takovou tu americkou nařvanost, jsou skromnější, což je mně sympatické. Ale nemohu to porovnat, Američany moc neznám. Žasla jsem co farmářů má stále na domech kanadské vlajky, jako projev nacionalismu či nezávislosti, což je pro Čechy nepředstavitelné. V malých městech jsem našla množství pomníků za Kanaďany padlé za první i druhý světový války, v konfliktech, které byly za oceánem a de facto se jich nemusely týkat, a oni jsou na to dodnes pyšní, že nasadili životy za Evropu. Například Paulův strejda byl jako osmnáctiletý s bombardérem nad Evropou a pak byl ještě dlouho potom v Německu, když tam byly ty zóny. To Paul nesměl říct, když byl tady, že má strejdu v armádě v Německu. A oni znají hodně i o český historii, to jsem často zírala. Naše vědomosti o Kanadě a Kanaďanech jsou oproti tomu mizivý. Je to sympatický národ. Je jich o něco víc než nás, a teď brali asi pětatřicet tisíc uprchlíků ze Sýrie, bez řečí.

Po roce 1989 ses vrátila zpět. Co tě tady v porovnání s Kanadou rozčiluje?

Byrokracie! V Kanadě, danění, zdravotní pojištění pro podnikatele, sociální pojištění etc. byla neuvěřitelně jednoduchá záležitost. Nikdo mě za ta léta, co jsem tam byla, neotravoval, nic jsem nepodepisovala, a teď tady do toho spadneš, a připadáš si jak v šíleném kolotoči. Neřeknu, kdybys byl fabrika o tisíci lidech, ale ty jsi sám za sebe a místo, aby byl stát rád, že s tebou nejsou problémy, že se živíš sám, hází ti klacky pod nohy a je to čím dál horší. Kdyby okopírovali kanadský systém, tak by těch úředníků, nařízení, povinností, vyhlášek byla sotva desetina.

Po roce 1989 jsi restituovala Navarov. Co to bylo za zkušenost?

Nepředstavovala jsem si, že to bude tak složitý. Restituci jsem dělala pro moji matku, které bylo skoro osmdesát a žila v Praze. Pak se přidal můj bratranec. Státní lesy od začátku restituci brzdily a ještě k tomu nám před nosem vykácely asi 3 tisíce kubíku dřeva. Přesto jsem už v létě roku 92 převzala les pod naši správu a zámek od Seby jsem získala už před vánoci 91. Myslím, že všichni restituenti, pokud se na majetku podílelo více členů rodiny, měli se správou a podnikáním problémy, protože podle přirozeného dědického práva by takový stav nikdy nenastal. Náš lesní statek a zámeček byl brzo převeden na 6 členů mladší generace, vznikl spor o ustavení správce, nakonec čtyři členové mě dali důvěru a tak jsem byla skoro 20 let za hospodaření zodpovědná.

Proč jsi to nakonec vzdala?

Problémem byl areál zámku, který byl deset let pronajat a užíván jako penzion. Opravovala jsem jen havarijní stav budov, nedohodli jsme se na budoucím využití, natož na rekonstrukci. Situace byla neudržitelná a tak nakonec většina z nás, kteří žili mimo republiku, usoudila, že nejlepší bude se zámkem prodat i les, který byl sám o sobě dobře prodejný. Zisk jsme spravedlivě rozdělili a já mám i teď po čtyřech letech dobrý pocit, že jsme udělali správné rozhodnutí.