České tiskoviny se předhánějí v odsudcích Turecka a oznámení jeho prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana otevřít hranice a pustit tak do Evropy další uprchlickou vlnu, snad podobnou té z roku 2015. Věc se však nemá tak jednoduše, a pokud někomu spílat, tak by bylo na místě někomu jinému.

Je jisté, že Erdogan použil ohavnou zbraň, totiž uprchlíky coby živý štít jako předmět vydírání. Po zkušenostech z roku 2015 ví, že je to zbraň účinná. Jsme však o pět let dále a mnohé se přece jen změnilo. Předně Řecko je odhodláno bránit ilegálním přechodům své hranice, v čemž je podporováno i ostatními členskými zeměmi EU. Od roku 2017 ani Turecko nepouští do země další syrské uprchlíky. Zatímco na řecké ploty buší odhadem 10 až 20 tisíc migrantů, v Turecku je uprchlíků celkem na čtyři milióny, tedy nejvíce ze všech zemí na světě. Ne všichni pocházejí ze Sýrie, významná část ale ano. Dohoda Evropské unie s Tureckem z března 2016 se týkala právě uprchlíků ze Sýrie. EU se je prostřednictvím humanitárních a nestátních organizací zavázala zaopatřit částkou šest miliard euro. Podle Erdogana dohoda již neplatí, protože ji Evropané neplnili. Svým způsobem je to pravda. Spor se možná nevede jen o peníze, ale hlavně o části dohody, které se nikdy nenaplnily. Pouze na papíře tak zůstal např. závazek umožnit tureckým občanům bezvízový styk se zeměmi schengenského prostoru.

Že Erdogan oznámil odstoupení od dohody právě nyní, samozřejmě není náhoda. Připomíná poněkud zoufalé volání topícího se o pomoc, které úzce souvisí se situací v provincii Idlíb, poslední části syrského území, která nyní vzdoruje spojeným syrsko-íránsko-ruským silám před dobytím režimem Bašára Asada. Syrská ofenzíva začala v prosinci loňského roku a je porušením další dohody, tentokrát turecko-ruské z roku 2017 o zřízení bezpečnostních zón v Sýrii. Turecko se nyní angažuje nejen za zachování této dohody, ale i za udržení svého vlivu a v neposledku se brání i další uprchlické vlně. Na turecko-syrské hranici v Idlíbu se nyní nachází dle odhadů milión osob, což je příčinou největší humanitární krize od samého počátku války. Další tři milióny by se mohly dát do pohybu, pokud by syrská ofenzíva dále úspěšně pokračovala. V provincii se totiž koncentruje mnoho uprchlíků z jiných částí Sýrie, kteří utekli před právě Asadovými vojsky. Moskva dala Damašku k této ofenzívě nejen svolení, ale sama ji leteckými kampaněmi aktivně podporuje. Jestli si někdo jako první v syrském konfliktu všiml potenciálu uprchlíků coby účinné páky k prosazení vlastních zájmů, pak to bylo právě Rusko.

Je známo, že Rusko zachránilo Asadovi kůži, a i přes mnohá spáchaná zvěrstva mu umožnilo vojensky i politicky přežít, aniž by byl nucen jakkoli slevit z represí, které celý konflikt rozpoutaly. Ruská motivace k angažmá má více příčin. Nejčastěji se zmiňuje záchrana jediného spojence v arabském světě spolu se záchranou jediné zahraniční námořní základny v Tartúsu. Poněkud stranou ovšem stojí strategické ruské cíle, které syrská kampaň naplňuje také dobře. Jedná se především o dlouhodobé oslabování Západu, narušování jeho hodnot, konceptu lidských práv obecně nebo spojeneckých závazků, ať už v EU či NATO, jakož i vzkaz ostatním diktátorům a nedemokratickým režimům, že i oni se mohou těšit podpoře Moskvy. Používá k tomu metody odporující mezinárodnímu právu i ženevským konvencím, ale protože Rusko dosud žádný aktér nevede k jakékoli zodpovědnosti, dá se říci, že ruská politika je úspěšná. Rusko systematicky bombarduje civilní infrastrukturu jako nemocnice, sanitní vozy, pekárny ad., o zakázané munici ani nemluvě. Dle Syrské organizace pro lidská práva (SNHR) již ruské nálety zabily více civilistů než obávaní hrdlořezové z Islámského státu. Ruský postup nápadně připomíná postup z jiné „úspěšné“ kampaně, totiž 2. čečenské války. Tedy nevybíravými útoky zničit a vylidnit syrská města podobně jako svého času Groznyj. Rusové se spoléhají na beztrestnost a taktika jim vychází. Američané bojiště opustili, Evropané se na žádnou odpověď nezmohli a Řecko aktuálním odmítnutím přijímat žádosti o azyl porušuje vlastní, evropské i mezinárodní právo, aniž by mu to kdokoli z EU vyčítal. Putin si mne ruce.

Neschopnost Evropy nejen vojenského, ale i jakéhokoli politického řešení je do očí bijící. Mj. je to i důsledkem úspěšné snahy některých zemí torpédovat jakýkoli návrh společné migrační politiky nejlépe hned v zárodku. Např. ČR tak profituje z dohody EU s Tureckem, na druhou stranu nepřijala z Turecka žádného Syřana výměnou za navrácení syrského uprchlíka z řeckých ostrovů do Turecka, jak zmíněná dohoda stanovuje. A i díky politice premiéra Babiše je Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) nadále poměrně bezzubá.

K Erdoganovu režimu i politice můžeme mít pochopitelně tisíce výhrad, nicméně v současnosti je situace taková, že pokud mají být uprchlíci hrozbou, pak turečtí vojáci v Sýrii umírají i za naše bezpečí.

Erdogan se dnes má sejít v Moskvě s ruským prezidentem nad podobou deeskalace bojů. V zájmu EU je jak zachování uprchlické dohody s Tureckem, tak zvláště dosažení příměří v Sýrii. Dokud nebude vyvinut dostatečný tlak právě na Putina, zbývají Evropě jen více bolestivé scénáře. Otázka je, zda se k tomu při kontradikci politiky některých zemí nalezne alespoň elementární společná vůle.